Dubliňané

Střetnutí

Divoký západ k nám zavedl Joe Dillon. Měl knihovničku ze samých čísel Britské vlajky, Odvahy a Krejcarových divů. Večer po škole jsme se scházeli u něho v zahrádce za domem a sváděli indiánské bitvy. Se svým líným bratříčkem Leonem, tím tlouštíkem, bráníval seník nad stájí a my jsme ho dobývali, nebo jsme sváděli urputnou bitku v trávě. Ale ať jsme se bili nevím jak, nikdy jsme bitvu nebo obléhání nevyhráli a šarvátky vždycky končily Dillonovým vítězným tancem. Ráno chodili jeho rodiče na mši v Gardiner Street a v předsíni čpěl pokojný pach paní Dillonové. Na nás mladší a bázlivější však hrál Joe moc divoce. Starý čajový poklop po hlavě, rejdil po zahradě, pěstí tloukl do plechovky a pokřikoval:

– Ja! Jaka, jaka, jaka!

Nikdo tomu nechtěl věřit, když se rozneslo, že půjde na kněze. Ale byla to pravda.

Vzmáhala se v nás zbujnost a stírala rozdíly vzdělání i založení. Zhoufovali jsme se, někteří ze vzdoru, jiní pro povyražení, další zas tak trochu ze strachu. K těmto zdráhavým indiánům, kteří nechtěli vypadat jako dříči nebo bábovky, jsem patřil i já. Dobrodružství, o jakých se vypráví v knihách z Divokého západu, mně byla cizí, ale poskytovala aspoň únik. Raději jsem měl americké detektivky, v nichž se to hemžilo střapatými a krásnými děvčaty. Nic špatného v těch detektivkách nebylo, leckdy měly i literární ambice, ve škole však kolovaly tajně. Když jednou páter Butler zkoušel čtyři stránky z Římských dějin, přistihl nešiku Leona Dillona se sešitkem Krejcarového divu.

– Tato nebo jiná stránka? Tato stránka? Spusť, Dillone! Sotva se rozbřesklo… Pokračuj! Neučil ses to? Copak to máš v kapse?

Kdekomu zabušilo nad Dillonem srdce, jak podával časopis, a všichni se tvářili nevinně. Páter Butler zamračeně v časopise zalistoval.

– Co je to za škvár? řekl. Apačský náčelník! Tohle si čteš, místo abys studoval římské dějiny? Ať už tady v koleji takový škvár nenajdu. Napsal to nejspíš nějaký škrabák, aby měl na pití. Divím se, že vy, vzdělaní hoši, něco takového čtete. Nedivil bych se, kdybyste byli žáci státních škol. Důtklivě ti, Dillone, radím, aby ses dal do práce, nebo…

Touto důtkou uprostřed střízlivého vyučování mi nádhera Divokého západu hodně pobledla a nad rozpačitou otylou Dillonovou tvářičkou se ve mně probudilo svědomí. Ale sotva pominula tlumivá síla školy, znovu jsem zatoužil po silných vzrušeních, po úniku, jaký mi poskytovaly jenom tyto kroniky vzpoury. Hrané šarvátky mě nudily stejně jako běžné dopolední vyučování, protože jsem toužil po opravdovém dobrodružství. Jenže opravdové dobrodružství, napadlo mi, nepotká toho, kdo trčí doma. Musí je hledat venku.

Těsně před letními prázdninami jsem si umínil aspoň na den se vytrhnout ze školní nudy. Spolu s Leonem Dillonem a s mladičkým Mahonym jsme si někam chtěli vyšlápnout. Každý měl ušetřenou sixpenci. O desáté dopoledne jsme se hodlali sejít na Průplavním mostě. Mahonymu měla napsat omluvenku starší sestra a Leo Dillon měl vzkázat po bratrovi, že stůně. Řekli jsme si, …