Dubliňané

Trapný případ

Pan James Duffy bydlel v Chapelizodu, protože chtěl bydlet co nejdále od města, jehož byl občanem, a protože mu ostatní dublinská předměstí připadala sprostá, moderní a procovská. Bydlel v starém pochmurném domě a z okna měl výhled na zrušenou sladovnu nebo zas nahoru na mělkou řeku, na níž Dublin leží. Na vysokánských stěnách pokoje bez koberce neměl obrazy. Veškeré zařízení pokoje si obstaral sám. Černé železné lehátko, železný umývací stojan, čtvero proutěných židlí, věšák, uhlák, pohrabáč a čtverhranný stůl se sklápěcí deskou. V přístěnku měl stát knihovnu zrobenou z bílých dřevěných poliček. Postel měl povlečenou bílým ložním prádlem a v nohách ležela černorudá houně. Nad umývadlem viselo příruční zrcátko a jako jedinou ozdobu měl stát na krbové římse lampu s bílým stínítkem. Knihy na bílých dřevěných poličkách měl zdola nahoru uspořádány podle velikosti. Na konci dolní poličky stály sebrané spisy Wordsworthovy a na samém horním kraji výtisk Maynoothského katechismu v plátěné vazbě. Psací náčiní bylo vždy pohotově na stole. Ve stole ležel rukopisný překlad Hauptmannova Michaela Kramera, se scénickými poznámkami psanými rudým inkoustem, a hromádka listů sepjatých mosaznou svorkou. Občas do nich vepsal nějakou větu a v záchvatu ironie přilepil jednou na první list záhlaví inzerátu na žlučové pilulky. Když se deska stolu odklopila, byl cítit slabý pach – pach starých tužek z cedrového dřeva nebo lahvičky klovatiny nebo zapomenutého přezrálého jablka.

Panu Duffymu se příčil už jen pouhý náznak tělesného i duchovního neladu. Středověký lékař by ho označil za saturnovce. Tvář, v níž se zračil celý jeho životní běh, měla zahnědlý nádech dublinských ulic. Podlouhlou, dost velkou hlavu měl porostlou suchými černými vlasy a nazrzlé vousy mu dost nezakrývaly mrzoutská ústa. Hrubý ráz propůjčovaly jeho tváři také lícní kosti. Zato v očích nic hrubého neměl. Zpod nazrzlého obočí mžouraly na svět oči člověka vnímavého na cizí spásný podnět, leč často zklamaného. Žil opodál vlastní tělesnosti a na své konání se díval úkosem. Z divného svéživotopisného zvyku si o sobě v duchu skládal věty s podmětem v třetí osobě a výrokem v minulém čase. Almužnu žebrákům nedával a s tlustou lískovkou v ruce si rázně vykračoval.

Léta byl pokladníkem soukromé banky v Baggot Street. Každé ráno tam z Chapelizodu jezdil tramvají. Na oběd chodil v poledne k Burkovi – na láhev ležáku a misku výživných sušenek. Ve čtyři měl po práci. Poobědval v jídelně na George’s Street. Neobtěžovala ho tam dublinská zlatá mládež a účtovali tam poměrně poctivě. Večer buď poseděl u klavíru své domácí, nebo bloumal po dublinském předměstí. Ze záliby pro Mozartovu hudbu se občas octl v opeře nebo na koncertě, byla to v jeho životě jediná rozmařilost.

Neměl druhy ani přátele, církev ani vyznání. Duchovní život prožíval bez společenství s druhými, příbuzné navštěvoval o Vánocích, a když zemřeli, vyprovázel je na hřbitov. Dodržoval tyto dva společenské závazky jen kvůli jejic…