Dubliňané

Milost

Dva páni, kteří byli tehdy na toaletě, se ho pokoušeli postavit na nohy: byl však úplně bez vlády. Schouleně ležel pod schody, z nichž spadl. Šťastně ho obrátili na záda. Klobouk se mu několik yardů odkutálel a šaty měl umazány od slizu a kalu, v němž tváří na podlaze ležel. Oči měl zavřeny a chroptěl. Z koutku úst mu crčel pramínek krve.

Oba pánové ho s jedním číšníkem vynesli po schodech a ve výčepu znovu položili na podlahu. Za chvilku se kolem něho shlukli mužští. Hospodský se kdekoho vyptával, kdo to je a kdo s ním byl. Kdo je, nikdo nevěděl, ale jeden číšník řekl, že pánovi nalil malý rum.

– To byl sám? zeptal se hostinský.

– Prosím ne. Byli s ním dva pánové.

– A kde jsou?

Nikdo to nevěděl. Někdo se ozval:

– Potřebuje vzduch. Omdlel.

Hlouček zevlounů se roztáhl a pružně zas sevřel. Na mozaikové podlaze se u mužovy hlavy utvořila tmavá medaile krve. Hostinský, polekaný šedou sinalostí jeho obličeje, poslal pro strážníka.

Rozepjali mu límec a sundali kravatu. Na chvilku otevřel oči, vzdychl a zas je zavřel. Jeden z pánů, kteří ho vynesli nahoru, držel v ruce cylindr. Hostinský se znovu zeptal, jestli někdo raněného nezná a kam se poděli jeho známí. Otevřely se dveře výčepu a dovnitř vkročil mohutný strážník. Dav, který se k němu v ulici přidal, shlukl se za dveřmi a skleněnými tabulkami nakukoval dovnitř.

Hostinský hned spustil, co o tom ví. Strážník, mladý člověk tupých nehybných rysů, ho poslouchal. Zvolna kýval hlavou vpravo vlevo a od hostinského k ležícímu, jako by se bál nějakého mámení. Stáhl si rukavici, vylovil z kazajky notýsek a naslinil tužku, že napíše hlášení. Nedůvěřivým venkovským tónem se zeptal:

– Kdo je ten člověk? Jak se jmenuje a kde bydlí?

Zástupem diváků se prodral nějaký mladík v cyklistickém obleku. Hbitě vedle raněného poklekl a požádal o vodu. Také strážník si klekl, že pomůže. Mladík smyl raněnému krev z úst a požádal o pálenku. Strážník jeho žádost rázně opakoval, až tam přiběhl číšník se sklenicí. Pálenku vpravili tomu člověku do hrdla. Za chvíli otevřel oči a rozhlédl se kolem. Hleděl na okolní tváře, pochopil a pokoušel se vstát.

– Už je vám dobře? zeptal se mladík v cyklistickém obleku.

– Ahe, to nih není, řekl raněný a zkoušel se zvednout. Pomohli mu vstát. Hostinský se zmínil o nemocnici a někteří okolostojící všelico radili. Zmačkaný cylindr mu nasadili na hlavu. Strážmistr se zeptal:

– Kde bydlíte?

Muž neodpovídal a nakrucoval si kníry. Úraz odbyl mávnutím. Nic prý to není: jen menší úraz, zahuhňal.

– Kde bydlíte? opakoval strážník.

Muž se sháněl po drožce. Rozhovořili se o tom a tu k nim z druhého konce výčepu přistoupil nějaký čiperný světlovlasý čahoun v dlouhém žlutém hubertusu. Když uviděl, co se děje, řekl:

– Hej, Tome, kamaráde! Co se ti stalo?

– Ahe nih to není, řekl ten člověk.

Příchozí si prohlédl zbědovaného a řekl strážníkovi:

– Nic to není, pane strážníku. Odvezu ho domů.

Strážník se dotkl helmy a řekl:

– Prosím, pane Powere.

– Tak pojď, Tome, řekl pan P…