Soupeři
Vztekle zazvonilo, a když slečna Parkerová přistoupila k domovnímu telefonu, někdo řeřavým severoirským hlasem vztekle zařval:
– Pošlete mi sem Farringtona.
Slečna Parkerová se vrátila k psacímu stroji a písaři vedle u stolku řekla:
– Máte jít nahoru k panu Alleynovi.
Písař hlesl Čert aby ho! a odstrčil židli, aby mohl vstát. Když vstal, byl vysoký a zavalitý. Měl schlíplý krevnatý obličej, tmavé obočí a vousy, oči vypoulené a na nich špinavé bělmo. Nadzdvihl přepážku, minul zákazníky a hřmotným krokem vyšel z kanceláře.
Hřmotně stoupal nahoru, až došel na druhé odpočívadlo, kde byla na dveřích mosazná tabulka s nápisem Pan Alleyne. Námahou i zlostí celý zadýchaný tam zůstal stát a zaklepal. Ostrý hlas křikl:
– Dále!
Písař vstoupil do páně Alleynovy kanceláře. V tu chvíli pan Alleyne, hladce vyholený človíček v brejlích se zlatými obroučkami, vykoukl nad kupou lejster. I hlavu měl růžovou a lysou, že vypadala jako velké vejce usazené na lejstrech. Ani chvilku pan Alleyne neztrácel:
– Farringtone? Co to má znamenat? Pořád si mám na vás stěžovat? Smím se zeptat, proč jste nepořídil opis té smlouvy Bodleyho a Kirwana? Ve čtyři měl být hotov.
– Jenže pan Shelley prosím řekl…
– Pan Shelley prosím řekl… Dělejte, co já říkám, a ne co pan Shelley prosím řekl. Vždycky si najdete nějakou výmluvu, když se ulejete. Říkám vám, že když nebude smlouva do večera opsána, ohlásím to panu Crosbiemu… Slyšíte? A ještě něco. Mluvit s vámi je jako mluvit do dubu. Zapamatujte si už jednou, že máte na oběd půl hodiny, a ne půl druhé. Kolikpak chodů potřebujete, to bych rád věděl? Slyšíte mě?
– Ano, prosím.
Znovu sklonil pan Alleyne hlavu nad hromadou listin. Písař se upřeně zahleděl na lesklou lebku, spravující podnik Crosbie & Alleyne, a hádal, jak je asi křehká. Chvíli mu svíral hrdlo křečovitý vztek, když pak přešel, zbyla mu po něm palčivá žízeň. Ta žízeň mu byla povědomá a řekl si, že se musí před spaním pořádně napít. Je už přes půl měsíce, a když smlouvu včas opíše, třeba mu dá pan Alleyne zálohu. Stál a upřeně se zahleděl na hlavu nad kupou listin. Najednou začal Alleyne listiny přehrabovat, něco hledal. A jako by si ho do té chvíle neuvědomoval, znovu vystrčil hlavu a řekl:
– Tak co? To tu prostojíte celý den? Na mou duši, Farringtone, nějak to berete na lehkou váhu!
– Čekal jsem, jestli…
– Dobrá, nemusíte čekat, jestli. Jděte a hleďte si práce.
Písař se trmácel ke dveřím a ještě venku zaslechl křičet pana Alleyna, nebude-li smlouva do večera opsána, bude o tom informován pan Crosbie.
Vrátil se ke svému stolu v dolní kanceláři a počítal, kolik listů ještě zbývá opsat. Vzal pero a namočil je do inkoustu, ale pořád tupě civěl na poslední napsaná slova: V žádném případě nesmí být Bernard Bodley… Stmívalo se a za chvilku se rozsvítí plynové svítilny; potom to dopíše. Musí si svlažit hrdlo. Vstal od stolu, jako předtím nadzvedl přepážku a vyšel z kanceláře. Na odchodu si ho přednosta tázavě změřil.
– To nic, pane Shelley, řekl písař…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.