Dubliňané

Mráček

Před osmi lety se na stanici North Wall s přítelem rozloučil a popřál mu šťastnou cestu. Gallaher se vyšvihl. Bylo to vidět už na jeho zcestovalém vzhledu, na přiléhavém tweedovém obleku a sebejisté výslovnosti. Tak nadaných jako on bylo málo a ještě méně se jich takovým úspěchem nezkazilo. Gallaher měl srdce na pravém místě a právem to někam přivedl. Mít takového přítele stojí za to.

Už od oběda Malý Chandler na Gallahera pořád myslil, na jeho pozvání a na mohutné velkoměsto Londýn, kde Gallaher žije. Malý Chandler se mu říkalo, protože při své jen trochu podnormální výšce vypadal maličký. Ruce měl bílé a drobné, postavu útlou, hlas klidný a chování vybrané. Pečlivě si hleděl světlých hedvábných vlasů a vousů a kapesník si mírně napouštěl kolínskou. Měl bezvadné půlměsíčky nehtů, a když se usmál, blýskl dětsky bílými zuby.

Seděl u pultu v King’s Inns a přemýšlel, co se za těch osm let přihodilo. Z přítele, kterého pamatoval jako nicku a nuzáka, je teď v londýnských novinách skvělá osobnost. Často zvedl od úmorného škrábání hlavu a zadíval se z kancelářského okna ven. Na trávnících a cestičkách zářilo zapadající slunce pozdního podzimu. Nazlátlým oparem vlídně oblévalo rozcuchané chůvy a vetché starce, podřimující na lavičkách, blýskalo na kdejaký ruch – na děti s vřískáním pobíhající po štěrkovaných chodnících a na chodce procházející parkem. Pozoroval ten výjev a myslil na život a (jako vždycky, když se nad ním zadumal) zesmutněl. Přepadl ho lehký smutek. Uvědomil si, jak marné je bojovat proti osudu, tento moudrý refrén od minulosti zděděný.

Vzpomněl si na básnické knihy doma na policích. Koupil si je za svobodna a často navečer, když tak seděl v pokojíku za předsíní, dostal chuť některou sundat a něco z ní své ženě přečíst. Ale vždycky mu v tom zabránila nesmělost, a tak zůstaly knihy v regálech. Občas si sám odříkával verše a tak se utěšoval.

Když odbila jeho hodina, vstal a v přesnou dobu se rozloučil s psacím stolem i s kolegy. Upravený a skromňoučký vyšel zpod feudálního klenutí King’s Inns a vykračoval si po Henrietta Street. Zlatý západ zrudl a vzduch byl štiplavý. Ulice se hemžila haldou umouněných dětí. Postávaly nebo pobíhaly po ulici nebo lezly po schůdcích před dokořán otevřenými dveřmi nebo zas jako myši zevlovaly na prahu. Malý Chandler si jich nevšímal. Hbitě si razil cestu vší tou havětí ve stínu přízračných rezidencí, v nichž se kdysi roztahovala stará aristokracie. Vzpomínka na minulost ho nijak nedojímala, v duchu byl plný nynější radosti.

U Corlesse jakživ nebyl, věděl však, jaké má jméno. Věděl, že po představení se tam chodí na ústřice a drinky. Číšníci prý tam umějí francouzsky a německy. Když tamtudy pozdě večer chvátal, viděl, jak ke vchodu předjíždějí drožky a z nich v doprovodu galánů vystupují nastrojené dámy a hrnou se dovnitř. Na sobě měly nápadné toalety a spoustu přehozů. Obličej měly napudrovaný a jako nějaké poplašené Atalanty jen se dotkly země, hned si nadzdvihovaly sukně. Chodíval kolem…