Dubliňané

Pension

Paní Mooneyová byla dcera řezníka. Byla to žena, která se vyzná: rázná žena. Vzala si otcova tovaryše a otevřela si řeznictví vedle Spring Gardens. Jakmile však tchán zemřel, šlo to s panem Mooneym z kopce. Opíjel se, drancoval pokladnu, zabředl do dluhů. Marně se slavnostně zavazoval, že přestane pít; za pár dní se zas utrhl. Tloukl před zákazníky ženu, kupoval špatné maso, a tak se přivedl na mizinu. Jednou večer se po ženě rozehnal sekáčkem: musela přenocovat u sousedů.

Žili potom každý zvlášť; ona zašla za knězem a ten jí zařídil rozluku a poručnictví. Neposkytovala mu ani peníze, ani stravu, ani ubytování a tak dělal soudního zřízence. Byl z něho ošumělý, shrbený ochmelka, s bílou tváří a bílým knírem a bílým obočím narýsovaným nad bílými očky, růžově žilkovanými a hrubými. Přes den sedával v kanceláři a čekal na nějaký úkol. Paní Mooneyová, která si z řeznictví vybrala zbylé peníze a v Hardwick Street zařídila pension, byla statná ženská. V jejich pensionu se střídali zákazníci, tvořili je turisti z Liverpoolu a z ostrova Manu a občas varietní artisti. Stálé zákazníky tvořili úředníci z centra. Svůj podnik řídila bystře a rázně, věděla, kdy dát úvěr, kdy si došlápnout a kdy mávnout rukou. Mladiství nájemníci jí jinak neřekli než milostpaní.

Mladíci paní Mooneyové platili týdně patnáct šilinků za byt a stravu (kromě piva nebo ležáku k večeři). Měli společné záliby i povolání, a tak spolu dobře vycházeli. Bavili se o tom, kdo při dostizích vyhraje a kdo je outsider. Syn milostpaní, Jack Mooney, příručí komisionáře z Fleet Street, měl špatnou pověst. Liboval si ve vojáckých oplzlostech: domů chodil až k ránu. Když se sešel se známými, vždy se vytasil s nějakou peprnou historkou, a vždy měl vyhlídnutou nějakou trefu – slibného koně nebo umělkyni. Dobře boxoval a zpíval kuplety. V neděli večer býval v předním saloně u paní Mooneyové večírek. Varietní umělci účinkovali, Sheridan hrál polky a valčíky a improvizoval doprovody. Dcera paní Mooneyové Polly taky někdy zazpívala:

Jsem hezká holka,
tak jaképak fraky,
a rozpustilá jsem taky.

Polly byla devatenáctileté vyžle, měla světlé hebké vlasy a plnou pusinku. Když s někým mluvila, šedé, nazelenalé oči upírala vzhůru, takže vypadala trochu jako zvrhlá madona. Nejdřív poslala paní Mooneyová dceru za písařku k obilnímu komisionáři, ale protože tam za dcerou obden chodil zpustlý soudní zřízenec, odvedla si zas dceru domů a nechala ji pracovat v domácnosti. Polly byla čiperná a matka chtěla, aby se mezi mládenci trochu otrkala. Mladíci mají ostatně rádi nablízku nějaké mladé děvče. Polly ovšem s mladíky koketovala, ale bystrá paní Mooneyová věděla, že se mladíci jen tak baví: žádný to nemyslí vážně. Dlouho se nic nedělo a paní Mooneyová málem poslala Polly zpátky na písařinu, a tu si všimla, že Polly a jeden mladík spolu něco mají. Oba je pozorovala a nic neříkala.

Že je pozorována, to Polly viděla. Ale matčino zaryté mlčení bylo až příliš srozumitelné. Matka se s dcerou otevřeně …