Zrození tragédie z ducha hudby

11.

Tragédie zahynula jinak nežli všechny její starší řecké sestry: zemřela sebevraždou, k níž vedl nerozřešitelný konflikt, její konec byl tedy tragický, kdežto všechny její předchůdkyně byly ve vysokém věku zesnuly přirozeně, krásnou a pokojnou smrtí. Je-li znakem šťastného přírodního stavu, že se umírá bez křečí a v přítomnosti krásného potomstva, ukazuje nám konec oněch starších uměleckých typů takové štěstí, takovou přirozenost: potápěly se ponenáhlu, před jejich zmírajícím okem stál již krásnější dorost a smělým pohybem vztyčoval svou netrpělivou hlavu. Smrtí řecké tragédie naproti tomu povstalo ohromné prázdno, na všech stranách hluboce pociťované; jako kdysi za Tiberia řečtí lodníci z břehu osamělého ostrova uslyšeli otřásající výkřik „velký Pan je mrtev“, tak se nyní rozléhal řeckým světem bolestný ston: „tragédie je mrtva! S ní se ztratila i poezie! Pryč s vámi, pryč, vy zakrnělí, vychrtlí epigoni! Pryč do Hádu, abyste se jednou dosyta najedli drobtů dřívějších mistrů!“

Ale když pak přece rozkvetlo nové umělecké odvětví a znalo se k tragédii jako k své předchůdkyni a mistryni, tu se pozorovalo s hrůzou, že dcera má sice matčiny rysy, že to však jsou rysy jejího dlouhého smrtelného zápasu. Euripidés to byl, jenž bojoval tento smrtelný zápas tragédie; oním pozdním uměleckým odvětvím pak jest tak řečená nová attická komedie. V ní se uchovala zrůdná podoba tragédie, památkou na její tak lopotné a násilné umírání.

Je jasné, proč básníci nové komedie lnuli tak vášnivou příchylností k Euripidovi; ba nezaráží ani, že Filémón si přál býti třeba oběšen, aby mohl Euripida v podsvětí navštíviti, jen kdyby směl prý mít za to, že zesnulý je stále ještě při rozumu. Má-li se však povědět krátce a bez nároku na úplnost, co Euripidovi bylo společného s Menandrem a Filémonem a proč oni k němu vzhlíželi jako ke vzoru, stačí říci, že Euripidés na jeviště uvedl diváka. Kdo poznal, z jaké látky hnětli své hrdiny prométhejští tragikové před Euripidem a že jich ani nenapadlo uvésti na jeviště věrnou masku skutečnosti, uvědomí si též zcela odchylnou tendenci Euripidovu. Jím prodral se člověk všedního života z hlediště na scénu; zrcadlo, v němž se před tím zračily jen veliké a odvážné rysy, ukazovalo teď s úzkostlivou a trapnou věrností i nezdařené linie přírody. Odysseus, typický Hellén staršího umění, poklesl ve zpracování novějších básníků na postavu Graecula, dobromyslného a prohnaného domácího otroka, jenž od nynějška stojí ve středu dramatického zájmu. Z čeho si Euripidés v Aristofanových Žabách dělá zásluhu, že vyléčil tragédii svými domácími prostředky z její nákladné tloušťky, to především se pociťuje na jeho tragických hrdinech. Nyní viděl a slyšel divák na euripidovském jevišti svého vlastního dvojníka, jenž k jeho potěše tak znamenitě dovedl mluviti. Nezůstalo jen při tomto potěšení: divák sám se učil u Euripida mluviti, a tento ve svém závodění s Aischylem výslovně se chlubí, jak se teď jeho zásluhou lid naučil činiti umělá, chytrácká, sofistická pozorování, vyjednávati i sylogismy si vymýšleti. Tímto převratem veřejné mluvy Euripidés vůbec umožnil novější komedii. Od nynějška nebylo tajemstvím, jak a jakými úslovími lze na jevišti uplatniti všednost. K slovu se dostávala občanská prostřednost, na níž Euripidés vystavěl všechny své politické naděje: před ním byl ráz řeči udáván v tragédii polobohem, v komedii opilým satyrem nebo poločlověkem. Tak u Aristofana právem uvádí Euripidés ke své chvále, že znázorňoval všední, obecný, obecně známý život, jejž kdokoli může posouditi; filosofuje-li teď všechen dav, spravuje-li své pozemky a vede-li své pře s neslýchanou chytrostí, je to prý jeho zásluha, je to výsledek moudrosti, kterou on lidu vočkoval.

K takto připravenému a osvícenému davu směla se nyní obrátit novější komedie, jíž se Euripidés byl stal jakýmsi učitelem chóru: jenže tentokráte byl to chór diváků, jejž bylo nutno vycvičit. Jakmile se tento chór naučil zpívat v euripidovské tónině, vznikla nová komedie, v níž, jako na šachovnici, neustále vyhrávala chytrost a úskočnost. Euripidés pak – učitel chóru – byl napořád veleben; život by byli za to dali, kdyby je ještě něčemu naučil, jenže se vědělo, že s tragédií jsou mrtvi také tragičtí básníci. S tragédií zřekl se Hellén víry v nesmrtelnost, nejen víry v ideální budoucno. Slovo známého náhrobního nápisu „v stáří lehkomyslný a vrtošivý“ platí též o stařeckém hellénství. Jeho nejvyššími božstvy jsou okamžik, vtip, lehkomyslnost; pátý stav, stav otroků přichází, alespoň co do smýšlení, k vládě: může-li se teď vůbec ještě mluvit o „řecké veselosti“, jest to veselost otroka, jenž se nezodpovídá z ničeho těžkého, jenž nezná vysoké touhy, jenž nic minulého ani budoucího nemiluje tak jako bezprostřední přítomnost. Toto zdání „řecké veselosti“ to bylo, jež tak pobuřovalo hlubokomyslné a strašné povahy prvých čtyř křesťanských století: jim se zdály nejen opovrženíhodnými, ale nejhloub protikřesťanskými takové vlastnosti jako zženštilý strach ze všeho vážného a hrozného, jako zbabělá spokojenost s pohodl­ným požitkem. Jejich vlivu jest připočísti, že se po věky s tak tuhou houževnatostí udržoval falešný obraz řeckého starověku, lemovaný tou bledě růžovou barvou veselí – jako by nikdy nebylo bývalo šestého století, kdy se narodila tragédie, kdy se slavily obřady mystérií, kdy žil Pythagoras a Hérakleitos, ba jako by ani nebylo uměleckých výtvorů velké doby, z nichž přece ani jeden nemůže býti vysvětlen takovým sta…