Zrození tragédie z ducha hudby

10.

Tradice, proti níž není námitek, tvrdí, že řecká tragédie ve svém nejstarším útvaru pojednávala jen o utrpení Dionýsovu a že Dionýsos byl po delší dobu jediným jevištním hrdinou. Se stejnou určitostí lze říci, že Dionýsos nikdy až po Euripida nepřestal býti tragickým hrdinou a že všechny proslulé postavy řecké scény, Prométheus, Oidipús atd., jsou pouze masky prvotního héróa, Dionýsa. Že za všemi těmi maskami vězí božstvo, toť podstatný důvod obdivované „ideálnosti“ těchto slavných figur. Kdosi řekl, že všechna individua jakožto individua jsou komická a tudíž netragická: z toho by plynulo, že Řekové vůbec nemohli vstup na tragické jeviště dovolovat individuím. Skutečně, zdá se, odpovídalo to jejich cítění, jakož vůbec je v jejich povaze hluboce zakořeněn onen platónský rozdíl v hodnocení „ideje“ a „idolu“, obrazu. Platónským pak názvoslovím mohli bychom o tragických postavách řeckého jeviště říci: Dionýsos, jediná to reálná bytost, objevuje se v množství postav, v masce bojujícího hrdiny a jakoby zapleten v síť individuální vůle. Jak nyní tento bůh se zjevuje, jak mluví a jedná, podobá se bloudícímu, toužícímu, trpícímu individuu, a že se vůbec zjevuje s touto epickou určitostí a zřetelností, toť dílo vykladače snů Apollóna, jenž členům chóru vykládá jejich dionýský stav podobenstvím onoho zjevu. Ve skutečnosti je však oním hrdinou Dionýsos, trpitel z mystérií, onen bůh, jenž zakouší utrpení individuace, onen, o němž nádherné mýty vypravují, jak ho v chlapeckém věku titáni rozkouskovali a jak v tomto stavu je zbožňován pod jménem Zagreus: naznačuje se při tom, že toto rozkouskování, pravé to dionýsovské utrpení, je jakousi přeměnou ve vzduch, ve vodu, v zemi a v oheň, takže bychom ve stavu individuace měli spatřovat zdroj a podklad utrpení, tedy cos naprosto zavržitelného. Z úsměvu tohoto Dionýsa vznikli olympští bohové, z jeho slzí lidé. Ve svém rozkouskování má bůh Dionýsos dvojakou povahu ukrutného, zdivočelého démona a mírného, lidumilného panovníka. Naděj zasvěcenců však směřovala k Dionýsovu obrození, v němž jest nám tušiti konec individuace: vytouženému příští tohoto třetího Dionýsa burácel vstříc jásavý zpěv zasvěcenců. A jen tato naděje vyluzuje radostný paprsek na tváři roztrhaného světa, rozdrceného v individua: mýtus to symbolizuje věčným smutkem Démétry, která se poprvé opět zaraduje, když slyší, že Dionýsos může z ní být ještě jednou narozen. Zde máme již všechny součásti hlubokomyslně pesimistického nazírání na svět a spolu doklad, čemu mystéria učila o tragédii: zde je základní poznatek o jednotě všeho jsoucna, zde je individuace pojímána za prazáklad všeho zla, zde umění vyjadřuje radostnou naději, že lze prolomiti zakletý její kruh, zde tedy umění tuší, že jednoty opět bude dosaženo.

Naznačil jsem již, že homérské epos je báseň olympské kultury a že za její pomoci zapělo svůj vítězný zpěv nad hrůzami titánského boje. Pod neodolatelným vlivem tragického básnictví obrozují se však homérské mýty znovu a ukazují v této metempsychóse, že zatím byla též olympská kultura zdolána světovým nazíráním ještě hlubším. Vzdorný titán Prométheus zvěstoval svému olympskému trýzniteli, že jeho panství je nebezpečně ohroženo, nepodá-li mu ve vhodný čas ruku k spojenectví. V Aischylovi poznáváme, jak se zlekaný Zeus, jat strachem ze svého zániku, sp…