Zrození tragédie z ducha hudby

6.

Archilochovi dokázalo učené bádaní, že zavedl do písemnictví lidovou píseň a že mu obecné hodnocení Řeků za tento skutek vykázalo ono jedinečné místo vedle Homéra. Co však znamená lidová píseň proti venkoncem apollinskému eposu? Co jiného než perpetuum vestigium sdružováním mezi živlem apollinským a dio­nýským! Její ohromná rozšířenost, obepínající všechny národy a stupňující se vždy v nových výtvorech, je nám dokladem, jakou sílu má onen dvojmý pud umělecké přírody, jenž zanechává stopy v lidové písni podobně, jako se v jeho hudbě zvěčňují orgiastická hnutí národa. Ba dalo by se dojista i historicky dokázati, že každá doba, bohatá a produktivní v lidových písních, byla též nejsilněji vzněcována prouděním dionýským, v němž je vždy spatřovati podklad a předpoklad lidové písně.

Lidová píseň je nám však nejprve hudebním zrcadlem světa, je to původní melodie, která si teprve hledá souběžný doprovod snový, aby jej vyslovila básnicky. Melodie tedy je živel primární a spojující, a může tudíž projíti několika objektivacemi v několika textech. Je také v naivním hodnocení lidovém daleko důležitější a nezbytnější než text. Melodie ze sebe rodí báseň, a to vždy znovu; toť také smysl strofické formy lidové písně: to mi bylo vždy velkým překvapením, až jsem nalezl tento výklad. Kdo se podle této teorie podívá na nějakou sbírku lidových písní, třeba Des Knaben Wunderhorn, najde bezpočet příkladů, jak melodie, neustále rodící, srší kolem sebe jiskrami obrazů, jež ve své pestrosti, ve své náhlé změně, ba ve své bláznivé překotnosti projevují sílu protichůdnou epickému zdání a jeho poklidně důslednému proudu. Z hlediska eposu zasluhuje tento nestejný a nepravidelný svět lyrických obrazů prostě odsouzení: a jistě že jej za Terpandra odsuzovali obřadní epičtí rapsódové apollinských slavností.

Vidíme tedy, že při básnění lidové písně jazyk se usilovně namáhá, aby napodobil hudbu: proto počíná se Archilochem nový svět poezie, jenž je v nejhlubším rozporu se světem homérským. Tím jsme vyznačili jedině možný vztah mezi poezií a hudbou, slovem a tónem: slovo, obraz, pojem hledá výraz obdobný hudbě a zakouší na sobě její moc. V tomto smyslu smíme v dějinách řeckého jazyka rozeznávati dvé podstatných proudů podle toho, napodobil-li jazyk svět obrazů a jevů či svět hudby. Kdo se zahloubá do jazykových diferencí barvy větné stavby, slovní zásoby u Homéra a Pindara, pochopí, co tento protiklad znamená; ba pozná se smyslnou zřetelností, že mezi Homérem a Pindarem zazněly patrně orgiastické melodie fléten Olympových, které ještě za Aristotela, v době vývoje hudby nepoměrně pokročilejšího, strhovaly ke zmámenému nadšení a ve svém původním účinku dojista dráždily všechny výrazové prostředky souvěkých lidí k napodobování. Uvádím známý doklad našich dní, v němž dnešní estetika vidí jen něco závadného. Jsme toho vždy znovu svědky, že Beethovenova symfonie nutí jednotlivé posluchače k obrazné mluvě nebo aspoň že spojování různých obrazových světů, zplozených nějakou hudební skladbou, má ve své pestrosti velmi fantastické, ba protimluvné vzezření: a naše estetika zakládá si na tom, může-li na takovém sdružování brousiti svůj ubohý vtip anebo prostě přehlížeti ten úkaz, jenž věru stojí za vysvětlení. Ba i když komponista o nějaké skladbě mluví v obrazech, označí-li třeba symfonii za pastorální a&…