Zrození tragédie z ducha hudby

3.

Abychom to pochopili, je nám, takřka kámen za kamenem, strhnouti onu umělou budovu apollinské kultury, a tak odkrýti základ, na němž spočívá. I spatřujeme nejprve nádherné postavy bohů olympských: stojí na štítech této budovy a boží skutky jsou v podobě reliéfů, do daleka zářících, znázorněny na jejích vlysech. Nemate nás, že mezi nimi jest i Apollón jako jedno božstvo vedle jiných bez nároku na prvenství. Z téhož pudu, jenž se symbolizoval v Apollónovi, zrodil se vůbec všechen onen olympský svět, jehož otcem tudíž v tomto smyslu smíme Apollóna jmenovati. Jaká to byla ohromná potřeba, z níž vznikla tak skvoucí společnost olympských bytostí?

Nevrle a zklamán odvrátí se od těchto Olympanů, kdo by, v srdci svém chovaje jiné náboženství, hledal u nich mravní výšku, ba svatost, netělesné oduševnění či soucitné pohledy lásky. Zde nic neupomíná na askezi, duševnost a povinnost: zde k nám hovoří jen bujný, ba triumfující život, v němž všechno jsoucí je zbožštěno, buďsi to dobré či zlé. I bude pozorovatel zaražen tímto fantastickým nadbytkem životnosti a bude se tázati, jaký to as kouzelný nápoj měli ti zpupní lidé v těle, že se kochali životem a že, kamkoli pohlédli, smála se na ně Helena, „vznášejíc se v sladké smyslnosti“ jako ideální obraz jejich vlastní existence. Tomuto pozorovateli, obrácenému již nazad, odpovězme: „Neodcházej; poslyš dřív, co vypravuje řecká lidová moudrost právě o tom životě, který se zde před tebou stkví v tak nevysvětlitelné pohodě. Je stará pověst, že král Midas dlouho v lese honil moudrého Siléna, Dionýsova průvodce, a nemohl ho chytit. Konečně mu padl do rukou, i ptá se král, co že je pro člověka nejlepší a nejvýbornější. Nepohnut a zatvrzele démon mlčí; posléze, králem donucen, vydá za pronikavého smíchu tato slova: „Bídný jepicovitý rode, zplozený náhodou a bolem, co mne nutíš, abych ti řekl, co slyšet ti není na prospěch? Co je ze všeho nejlepší, je ti nadobro nedostižné: nejlepší je nebýti zrozen, nebýti, ničím nebýti. Druhé pak nejlepší je ti – abys brzo umřel.“

Jak se má k této lidové moudrosti svět olympských bohů? Tak jako vznícené slastné vidění trýzněného mučedníka k jeho skutečným mukám.

Teď jako by se nám rozvírala olympská hora kouzel a ukazovala nám své kořeny. Řek znal a cítil tohoto světa hrůzu i děs; aby vůbec mohl žíti, musil před tyto příšery postaviti skvělý výplod snu: Olympany. Ona bezmezná nedůvěra k titánským mocnostem přírody, ona moira, nelítostně trůnící nad vším poznáním, onen sup velkého přítele lidstva, Prométhea, onen děsný osud moudrého Oidipa, ona rodová kletba Atreovců, jíž Orestés byl dohnán k vraždě své matky, zkrátka všechna ona filosofie lesního bůžka, jíž zahynuli těžkomyslní Etruřané, a celý průvod jejích bájeslovných dokladů – to bylo od Řeků neustále znova přemáháno, aspoň zahalováno a oddalováno oním prostředím Olympanů, jež sem bylo vsunuto jako umělecký výtvor a jako svět centrální i prostředkující. Aby mohli žít, musili Řekové tyto bohy stvořiti z nejhlubší své nutnosti: ujasníme si to asi tak, že z původního titánského řádu božstev byl oním apollinským pudem krásy v povlovných přechodech rozvíjen olympský řád božstev radosti – tak jako růže vyrážejí z trnitého křoví. Jak by jinak byl tento citlivě dráždivý tak bouřlivě žádostivý národ, tak jedinečně uschopněný k strádání, jak by byl mohl snésti živobytí, kdyby se mu nebylo zjevo…