Zrození tragédie z ducha hudby

5.

Blížíme se k vlastnímu cíli úvahy, jež směruje k poznání dionýsko-apollinského génia a jeho uměleckého díla, či aspoň k tuše onoho úvodního mystéria. I ptáme se nejdříve, kde poprvé se ukazuje v hellénském světě onen nový zárodek, jenž se poté rozrůstá až v tragédii a v dramatický dithyrambos. Na to nám dává sám starověk obraznou odpověď, neboť na malbách, gemách a jinde zpodobuje vedle sebe Homéra a Archilocha jakožto praotce a světlonoše řeckého básnictví, čímž se projadřuje určitý pocit, že jen tito oba byli povahy zcela původní a z nich že se na veškeré řecké potomstvo vyléval ohnivý proud. Homér, v sebe ponořený kmet a snivec, typus naivního umělce apollinského, s úžasem zírá na vášnivou hlavu Archilocha, toho válečného služebníka Múz, jenž divoce byl štván živobytím: novější estetika nedovedla než k tomu připojiti výklad, že prý zde proti umělci „objektivnímu“ je postaven prvý „subjektivní“. Nám tímto výkladem není poslouženo, ježto v subjektivním umělci vidíme jen špatného umělce a na jakémkoli a jakkoli vyspělém umění především vždy požadujeme překonání subjektivnosti, vykoupení od lidského „já“, odmlčení vší individuální vůle a choutky; ba bez objektivnosti, bez čistého bezzájmového nazírání vůbec nevěříme v možnost sebenepatrnějšího opravdového výtvoru uměleckého. Proto jest naší estetice zprvu řešiti onen problém, jak to že „lyrik“ je umělcem: lyrik, jenž, podle zkušenosti všech dob, vždy říká „já“ a probíhá před námi celou chromatickou stupnicí svých vášní a žádostí. Právě tento Archilochos děsí nás vedle Homéra skřekem své nenávisti a svého výsměchu, opilými výbuchy svého chtění: zdaž on, prvý prý subjektivní umělec, není vlastně typickým neumělcem? Jenže jak si pak vysvětlit ony pocty, jež jemu, básníkovi, byly ve výrocích velmi pamětihodných prokazovány právě delfskou věštírnou, tím oltářem umění „objektivního“?

Schiller nám osvětlil postup svého básnění psychologickým pozorováním, jehož sám nedovedl vysvětlit a jež přece zdá se být průkazné; doznává totiž, že, jako průpravný stav básnění, před sebou a v sobě neměl snad řady obrazů řazených podle příčinnosti myšlenek, nýbrž náladu hudební. („Pocit bývá u mne zprvu bez určitého a jasného předmětu: ten se vytváří až později. Předcházejícím stavem je u mne jisté hudební naladění nitra a teprve poté následuje poetická idea“). Přidejme k tomu nejdůležitější úkaz vší antické lyriky, proti němuž naše novější lyrika je jako obraz boha bez hlavy, totiž všeobecné a přirozené spojení, ba ztotožnění lyrika s hudebníkem: i můžeme si na základě své estetické metafyziky, kterou jsme již vyložili, ujasnit lyrika asi takto: lyrik jakožto dio­nýský umělec zprvu zcela splynul s prajednotou a jejím bolem a rozporem, i vytváří odraz této prajednoty jakožto hudbu, ačli hudba právem byla nazvána opakováním světa a jeho druhým odlitkem; nyní se mu však tato hudba stává viditelnou, pod apollinským účinkem snu, jakoby ve snovém obraze a podobenství. Onen odraz prabolesti, jenž v hudbě byl neobrazný a nepojmový, ale zdáním dochází svého vykoupení, vytváří teď druhé zrcadlení jako jednotlivé podobenství či příklad. Své subjektivnosti vzdal se umělec již v postupu dionýském: obraz, jenž mu nyní ukazuje jeho jednotu se srdcem světa, je snový výjev, symbolizující onen základní rozpor a prvotní bol spolu s praslastí zdání. Lyrikovo „já“ tedy zaznívá z propasti bytí: jeho „subjektivnost“ je pouhá fikce moderních estetiků. Jestliže Archi­lochos, prvý lyrik mezi Řeky, zvěstuje Lykambovým dcerám svou zuřivou lásku a spolu své pohrdání, není to jeho osobní vášeň, jež před námi tančí v záchvatu orgiasmu: vidíme Dionýsa a mainady, vidíme zpitého blouznivce Archilocha přemoženého spánkem – jak nám to v Bakchách popisuje Euripidés, kde líčí spánek na horské pastvině v poledním slunci: a nyní k němu přistupuje Apollón a dotkne se ho vavřínovou snítkou. Teď jako by dionýsky hudební okouzlení spáčovo sršelo vůkol sebe obraznými jiskrami, lyrickými to básněmi, jež v nejvyšším svém rozvití mají jméno tragédie a dramatických dithyrambů.

Plastik i spřízněný s ním epik je ponořen v pouhé vnímání obrazů. Dionýský hudebník je bez jakéhokoli obrazu, je sám prabol a jeho prazvuk. Lyrický génius cítí, kterak z mystického stavu od­osob­nění a sjednocení vyrůstá svět obrazů a podobenství, jenž má barvitost, příčinnost a rychlost docela jinou než onen svět plastikův a epikův. Epik žije s radostnou pohodou v těchto obrazech a jen v nich, neznaven a s vroucí láskou je rozbíraje až do nejmenších rysů; epikovi i obraz pohněvaného Achillea je pouhý obraz, jehož hněvným projevem se kochá se vší snovou slastí ze zdání, takže je tímto zrcadlem zdání chráněn proti splynutí a stmelení se svými postavami: obrazy lyrikovy nejsou naproti tomu nic jiného než on sám, jsou to jen jakoby rozmanité jeho objektivace, a proto on jakožto hybný střed onoho světa smí říci „já“: jenže toto jáství není totéž jako u bdícího člověka empiricky reálného, nýbrž je to jediné doopravdy jsoucí a věcné jáství, jehož odrazy dívá se lyrický génius až na dno všech věcí. A pomysleme si, že mezi těmito odrazy shlédne též sebe sama jakožto negénia, totiž že uvidí svůj „subjekt“ s celou změtí svých subjektivních vášní a volních hnutí, upřených na nějakou určitou věc, která se mu zdá být skutečnou; vy…