Antikrist

34.

Rozumím-li čemu na tomto velkém symbolistovi, tedy tomu, že uznává jen vnitřní reality za reality, za „pravdy“, – že viděl ve všem ostatním, ve všem přirozeném, časovém, prostorovém, historickém jen znamení, příležitost k podobenstvím. Pojem „syn člověka“ není konkrétní osoba, jež patří do dějin, není něco jednotlivého, jedinečného, nýbrž „věčná“ skutečnost, psychologický symbol osvobozený od pojmu času. Totéž platí ještě jednou a v nejvyšším smyslu, o bohu tohoto typického symbolisty, o „království božím“, o „království nebeském“, o „dětech božích“. Nic není nekřesťanštějšího, nežli církevní hrubosti o bohu osobním, o „království božím“, které přijde, o „království nebeském“ na onom světě, o „synu božím“, druhé osobě trojice. To všechno jest – budiž mi prominut výraz – pěst na oko – ó na jaké oko! – evangelia: světodějný cynismus ve výsměchu symbolu… Ale vždyť bije do očí, čeho bylo dotčeno znamením „otec“ a „syn“ nikoli do každých očí, připouštím: slovem „syn“ je vyjádřen vstup do celkového citu zbožnění, objímajícího všechny věci (blaženství), slovem „otec“ tento cit sám, cit věčnosti, do…