Vítězství vůle

Ve stínu mistrů

Na zlínském hřišti za elektrárnou padá, srážen větrem, do očí špinavý prach továrních komínů. Závodník, jemuž se ten kalný vánek opírá o tvář, by potřeboval brýle. Ale přece sem Emil chodí rád a nabírá s úlevou vzduch lepší než ten, který vdechuje po celý den v novém zaměstnání.

Přeřadili ho pro nějaké nedorozumění do anorganického oddělení, kde zabílený jako mlynář mele na prach křemičitany. Němci už zápolí s nedostatkem surovin a hledají spásu v náhradních hmotách. Najít látku, která by dovedla utužit kaučukové směsi, to by znamenalo mnoho pro výrobu pneumatik. Zlínské závody se snaží vyhovět. Výzkumný chemický ústav dostal nové úkoly. Čeští inženýři se nenamáhají přes míru, ale jsou pod přísnou kontrolou a nutno vykázat nějakou práci. Emil, který končí vyšší průmyslovku, vdechuje proto celý den prach rozmílaných křemičitanů. Nečistota prý vrůstá do plicních tkání, není to zaměstnání, zvolené ohleduplně pro běžce, který potřebuje plíce co nejzdravější. Jednou zkusil žádat o změnu, ale osobní referent má také své směrnice. „Chcete do kárného tábora?“ Nezbylo než být zticha a pracovat, jak se dalo. A pobytem na hřišti léčil ohrožené plíce.

Nebyl už bezejmenným mladíkem, jedním z těch, jehož si ani při závodu, ani po něm nikdo nezapamatuje. Tehdy, v tříkilometrovém závodě, na který jej Ali vyzval, byl za ním druhý a měl čas jen o tři vteřiny horší, 9:12.

„Četls noviny?“ upozornili ho kamarádi. „Je tam o tobě.“

Koupil si je. „Krásný výkon Zátopkův,“ četl na vlastní oči. Odložil noviny a znovu se k nim vrátil. „Krásný výkon Zátopkův.“ Bůhví, který redaktor to první zaznamenal a dal vytisknout. Ale Emil si to přečetl aspoň pětkrát. Znamenalo to pro něho mnoho. Nejen, že se probouzela přirozená, zdravá ctižádost mladého srdce, ale bylo to též jako přijetí do sportovní rodiny. Už nepatřil jen sobě a své zábavě; jeho běhání se stalo – tak říkajíc – záležitostí veřejnosti.

Brzy potom ho vzal Ali s sebou do Baťova k závodu na 1500 metrů. Sám měl čas 4:14,2, Zátopek 4:14,4. Bylo mu tehdy dvacet let.

Každý nový závod, každý lepší čas ho pevněji a pevněji zasnuboval se závodní dráhou. Byl nejdychtivějším žákem, jaký se kdy na hřišti objevil. Stejně horlivě, jako se v minulých letech učil chemii, tak chtěl nyní do sebe vsát všechno poučení, které mu ostřílení borci mohli a chtěli poskytnout. Když se na dráze objevil Tomáš Šalé, hvězda středních tratí, ohlížel se po něm a učil se i od něho; zbožně naslouchal každé radě mistrů. Jen jejich vážnost, někdy až křečovitá, ho trochu zarážela. V něm pohyb na hřišti probouzel naopak dobrý rozmar, radost, pocit klukovského štěstí.

Ty jsi jako dítě, říkali mu borci zasmušilých tváří, poklusávající po dráze. Na chvíli zvážněl, ale pak rozjaření z pohybu u něho znovu zvítězilo. Běhal s každým, kdo si to přál a kdo o to stál, na rychlost i na vytrvalost, trénoval s tím, kdo měl čas, ale kromě toho taky rád dělal stojky, salta a přemety, napodoboval lidi i zvířata, rád se smál a bavil jiné. Laboratoře měl dost během dne. Když oblékl trenýrky a tričko, změnil se ve veselého chlapce se srdcem plným kyslíku. Dělal sport jako radost a potěšení, ne jako prostředek k ukojení ješitnosti.

Jeden z velkých borců ho pozval jednou k sobě na návštěvu a ukázal mu své vzpomínkové sportovní album. A Emil překvapen četl pod fotografiemi vlastnoruční borcovy zápisy: „československý mistr a rekordman“. Bylo mu to skoro neuvěřitelné: Před kým se to chlubil? Před sebou samým?

A druhý nosil po kapsách vždy několikeré noviny a dával mu číst o sobě pochvalné články. Všechno si vystřihoval a pečlivě ukládal, nalepoval, žádné noviny mu nesměly ujít. Emil si všechno prohlédl, pokývl hlavou a vrátil. A v skrytu nitra učinil tehdy pevné rozhodnutí: Já asi ničeho nedosáhnu. Ale i kdyby se mi podařilo dostat se výš, nikdy se nesmím stát takto ješitným a nikdy nebudu běhat jen pro to, abych si o sobě mohl z novin vystřihovat referáty.

A trénoval a měl radost, když se mohl přesvědčit o pružnosti těla; pokoušel se zvýšit před prázdnou tribunou rychlost rovinek, těšila ho vytrvalost, které se dařilo stále lépe přemáhat únavu.

Na závody se hlásil vždycky jen s Alim. I známí si toho všimli a varovali ho:

„S ním budeš vždycky jen druhý. Vodí tě schválně s sebou, aby tě mohl porážet. Rozjeď se někam sám…