Vítězství vůle

Atlet v botách

Chcete-li, přátelé, být svědky opravdu neobyčejného příkladu vůle a vytrvalosti, vypravte se se mnou na podzim roku 1946 do vojenského tábora v Milovicích.

Výcvik budoucích důstojníků je těžký a namáhavý. Odpočinek je věru zasloužený.

Ale Emil Zátopek si umínil, že si čas k tréninku i zde vydobude stůj co stůj. Ne z hodin povinnosti, ale z minut oddechu.

Skončil se den práce, je po večeři, sedm hodin. Stmívá se.

Vidíte ho, jak vybíhá na hřiště a pouští se dokola?

Ale kamarádi, kteří se chtějí rozptýlit chvilkou kopané, ho nemohou pochopit, někteří ho ani neznají. Stopnou míč a pokřikují na něho s údivem i výsměchem.

„Kdo tě honí? Kam tak naspěch?“

Nemá takové poznámky rád. Je raději sám, v soustředění na výkon. Vidíte ho? Zabočil ze hřiště do lesa.

Našel si tam průsek dlouhý asi 400 metrů, jinde si stanovil rovinku přibližně 250 metrů. A milovické lesní cesty jsou diváky nevídané události. Bez rozkazu a donucení probíhá jimi až do setmění voják. Ale ne lehce, zvolna, pro potěšení. Ukládá si opět povel k rychlosti, napíná všechny síly, které mu po denním cvičení zůstaly, přidává rovinku k rovince, mučí své svaly a učí je snášet víc a víc. Vrací se až k večerce. To už je hluboká tma.

Přijde zima a napadne sníh.

Emil vymění tedy rozmoklé lesní cesty za silnice pro tanky. Určí si okruh přibližně 12 kilometrů a nevynechá dne, aby ho neproběhl.

S prvním jarem se vrací opět do lesa, déšť ho neodradí, a ještě přidává na vzdálenosti i na rychlosti. Jeden den běhá dvacet ostrých rovinek po 250 metrech a má to z tábora 2 kilometry. Druhý den si předpisuje dvacetkrát 400 metrů a k té dráze musí běžet 4 kilometry tam i zpátky. Spočítám vám to: to znamená střídavě 9 a 16 ki­lometrů s usilovným cvičením rychlosti.

Chápejte, kolik sebezapření musel tento mladý muž vynaložit, aby si odřekl všechno ostatní, aby odmítl odpočinek, kamarádské zábavy a hry, aby si místo hodin volna ukládal námahu, bolest, nepříjemnosti. A bylo to jen z velkého zanícení, bez nároku na odplatu. Vždyť mu nikdo nemohl zaručit, že toto jeho úsilí přinese výsledky.

A jestli ho sledujete se mnou v tomto životním údobí, počkejme si na něho, až poběží kolem. A pak se mu podívejte na nohy! Užasnete. Nemá na nich ani tretry, ani tenisky, ani lehké střevíce. Běhá všechny ty dlouhé kilometry, v blátě, ve sněhu i na suchu, stezkami i po silnici, zvolna i nejvyšší rychlostí, běhá je v obyčejných těžkých vojenských bagančatech. Ale, Emile!?

Je dobře ukládat si v tréninku zhoršené podmínky – odpověděl by vám, jako přesvědčuje sám sebe – je dobře běhat v horších podmínkách, protože v závodech to pocítíš jako ulehčení!

* * *

A jak se to projevilo na závodní dráze?

Emil měl opět pravdu. Jeho převaha nejen nad našimi, ale nyní už i nad evropskými běžci, zhýčkanými měkkými drahami, opět roste. Jeho odolnost tělesná i duševní posunuje stále své hranice. Rozmetal navždy domněnku, že jen komfortní trénink ve skupinách, pod dozorem zkušených učitelů, na bezpečném hřišti se sprchami a s masáží, že jen takový trénink přináší výsledek. Dokázal skutkem opak.

Ještě na podzim se družstvo naší armády zúčastnilo závodu o „Štít Británie“. Ve všech oborech, v plavání, boxu, střelbě i šermu jsme měli dobré výsledky; v běhu jsme zvítězili s na prostou převahou. Zátopek se na dostihové dráz…