Největší z Pierotů

Cestou kopanců a ran

Filipa Deburaua už všechno v Kolíně pálilo. Poslední úspory docházely. V kraji byla bída. Na francouzského vojáka hleděli měšťané nevraživě, jako by mohl za trápení, které roznášel po světě vládce Francie. Neviděli ho zde rádi. Kdo ho bude živit, až se pustí s rodinou po žebrotě?

Deburau si podal novou žádost o povolení k uměleckým výstupům. Rozpakovali se mu je udělit. Nakonec – to bylo v létě roku 1802 – krajský úřad v Kouřimi přikývl, ale zároveň se staral, proč se tu vlastně francouzský příslušník zdržuje a na základě jakého povolení tu vůbec mešká. Tvrdý zákon, ženoucí zchudlé občany do rodné obce, jim i jí k hanbě, vyháněl Deburaua z Čech a s ním i nešťastnou Kateřinu, která nikdy nepomyslela, že bude kdy muset opustit rodnou zem a spolu s ní půjdou také čtyři děti a pátý nevlastní František.

Jen jediný zásvit štěstí ozářil truchlivé kolínské dny. Filip se sešel s několika zajatci a dověděl se, že mu prý po staré tetě v Amiensu zůstal jako dědictví jakýsi domek. Filip nejdříve mávl rukou. Když ho však přišli znovu vyšetřovat, ptali se po dokumentech a ukazovali mu cestu k hranicím, rozpomněl se na dědictví. V ubohých snech rodičů i dětí se brzy amienský domek zjevoval jako letohrádek, v němž bezradné služebnictvo vyhlíží, kdy se kdo ujme opuštěného panství.

Zdálo se, že se zakouřené obzory vyjasní. Spojencům přálo proti Napoleonovi štěstí. Vojáci se bili zoufale; ale ministři nakonec opět všechno zkazili a Napoleon si udělal mír, jak chtěl. Když se Filip dověděl, kde mír podepisovali, trhl sebou; bylo to právě v Amiensu. Vypadalo to jako znamení osudu; rozhodl se, že se vypraví na své francouzské panství.

Výcvik dětí se zostřil. Starý Giacomo se stal členem rodiny a shledával všechny užitečné zkušenosti. Jakmile krajský úřad slíbil Filipovi pas na cestu do francouzské vlasti, uspořádala rodina ještě v Kolíně u řeky první velké představení a po prvním přišla další, aby bylo na cestu. Aby si neodradil návštěvníky, hlásil se Filip, když zval měšťany k návštěvě, jménem, jímž mu přezdívali – Dvořák. Děvčátka pokřtil Giacomo před velkou cestou obvyklejšími jmény, která jim už zůstala: Kateřina a Dorotka.

Jednoho večera opustili Kolín. Kašpar se rozloučil se svou tůní. Toho dne zapadalo slunce zvlášť nachově a hladina Labe byla jako po krveprolití. Byl květen. Když odjížděli – na voze vojenského transportu, směřujícího ku Praze – zněla z chrámu velebná píseň. Několik luceren mžiklo z okraje města a pak se vnořili do tmy. Kašpar usínal, hlavu na Giacomově rameni, a slyšel v polosnu zvučný hlas otce, který šel podle vozu a rozmlouval s vozkou.

Sbohem, Kolíne! Uvidím tě ještě někdy, rodné město?

Dny před odjezdem byly pro Kašpara očistcem, ale přece mu nevykoupily nebe; žel bohu, nedovedl tak kroutit neohebnými údy, jako dovedl dělat grimasy, byl nešikovný a neohrabaný.

„Hop, hop, ještě jednou skoč!“ křičel na něho otec.

„Skoč, Kašpare, prosím tě, skoč,“ vzlykala matka a chránila ho před ranami.

Ale chlapec se třásl po celém těle, měl strach a odvážil-li se ke skoku, spadl jistě na hlavu a nikdy tam, kam měl. Jeho sourozenci se povýšeně ušklebovali a obraceli se k němu zády. Kde jsme toho spratka vzali?

A ještě na cestě do Prahy ztratil Kašpar svého jediného ochránce; život starého paňáci Giacoma zhasl nedaleko brány hlavního města Čech. Výtěžek z představení na předměstí věnovali Deburauovi na pohřeb. Kašpar usedavě plakal, když viděl rakev se svým mistrem a učitelem klesat do země. Skončil jsi, Giacomo! Kašpar si byl tehdy jist, že s Giacomem odcházejí všichni harlekýni a pulcinellové, o kterých mu vyprávěl. V slzách zvedal obličej k vysokým věžím města, jehož krása a velikost se zamžila hořkostí z tohoto rozloučení.

Jen malý Kašpar je cítil tak bolestně, jen on sám si připomínal slova a tvář starého komedianta, když kráčel za vozem, který vezl jejich svršky o kus dál. Ostatním byl Giacomův konec spíš ulehčením. Znali už všechno, čemu je mohl naučit. Nyní toužili po slávě a po Francii.

První večery, kdy vystupovali u českých hranic, byly úspěšné, lidé zde byli vlídní, vděční, rádi se podivovali rodinné družině. Bylo nač se dívat. Filip skoupil od kočovného kejklíře, jemuž dřív půjčoval k nedělním produkcím svoje děti, všechny jeho šerpy a pásy, sukně i bandalíry; čeho se nedostávalo, našila Kateřina s dcerami. Když se otec Deburau objevil v červené košili, silný a rozložitý, když na jeho ramena vyskočili dva statní a mrštní hoši, oblečení v žluté hedvábné košile a černé přiléhavé spodky, a když se kolem nich roztančily dvě roztomilé mladé dívky, jimž to na čele, v uších, na krku, na pase a vůbec všude, kde bylo co zavěsit, blýskalo zlatými cetkami, mohli na nich venkovští diváci nechat oči.

Hůř bylo, když měl vystoupit malý Kašpar. Byl štíhlý, lehký, otec mu určil místo až na vrcholu živé pyramidy. Třásl se strachem, často spadl a zatínal zuby, aby přemohl bolest a potlačil pláč.

„Však on si zvykne,“ říkal otec.

„Otluče se,“ mínili bratři.

Otloukl se, ale nezvykl si. Umíral pokaždé hrůzou, když šplhal po ramenou svých bratří, a každý přemet shora dolů považoval za svou poslední chvíli. Obyčejně to také zpackal. Vše šlo jako na drátkách, lidé trnuli nad odvahou Deburauových chlapců, nad jejich ladností a mrštností, až pak najednou – když se ukázal Kašpar – začali se pochechtávat a bylo po dojmu. Artisté se usmívali a klaněli, ale sotva byli…