Největší z Pierotů

Hadrář

Hlediště je plné. Smích, volání prodavačů, zpěv.

Obecenstvo si prohlíží program hry, kterou předcházejí vzrušující zprávy.

Vyvolavač venku končí chraptivou árii:

„Musíte vidět našeho Pierota! Musíte vidět Deburaua!“

Osvětlovač rozžíhá světla na rampě. V sále je tma. Tři rány. Parter se ztišil.

Orchestr, složený ze dvou houslí, několika trubek, kontrabasu, tuby, bubnu a piana, začíná Mozartem. Opona.

Klenotník Kasandr přijímá z rukou krásné vévodkyně šperk k opravě. Jeho pomocník a sluha Pierot se jí dvoří; dostane se mu však výsměchu. Nemá chudák lásku, nemá nic, jen hlad a rány u zlého Kasandra. Když si postěžuje, vyrazí s ním Kasandr dveře.

Obecenstvo se směje. Ti, kdo znají dobře Deburaua, si však už možná všimli, že tentokrát je jeho Pierot vážnější, útočnější, jeho hořkost vede k odhodlání, neustoupí pro několik ran od své touhy.

Společnost v lóžích si při proměně scény, když po spuštění opony hrál malý orchestr Haydna, vyměňovala poznámky.

V té chvíli vešel do hlediště Theofil Gautier, který se tu už dlouho neukázal. Zmeškal první obraz, ale s tím větším zaujetím pozoroval další hru.

O tři dny později napsal o tomto představení fejeton do Pařížské revue.

Dejme slovo očitému svědkovi premiéry!

„Onehdy, znuděn velkými pěvci, velkými tragédy, velkými herci, vešel jsem do té divadelní komůrky, na kterou mám tolik veselých vzpomínek, váhaje poněkud, jak se nám stává, když se máme setkat s někým nebo s něčím, co jsme měli kdysi rádi. Divadlo bylo vymalováno, skoro čisté, a to mě znepokojilo. V sále převládalo jisté ovzduší vaudevillu, dost nepříjemné! Když jsem si všiml, že orchestr je posílen pěti nebo šesti trubkami, s obavou jsem si připomenul Komickou operu. Chtěl jsem odejít, ale vtom se zvedla opona, zahnala mou úzkost a dokázala mi vítězně, že divadlo Funambules se udržuje na své původní výši a že se tu zbožně zachovávají zdravé tradice umění.

Jeviště představuje ulici, místo někde venku, jak tomu bývá v Molièrových komediích. Pierot se prochází, ruce založené vzadu, hlavu sklopenou, co noha nohu mine. Je smutný, tajná melancholie mu hubí duši. Jeho srdce je prázdné a měšec se podobá srdci; Kasandr, jeho pán, odpovídá na prosby o peníze jedním z pořádných kopanců, jaké se tak často vyskytují v dialogu pantomim.

Ubohý Pierote, jak smutná situace! Stále rány, plat žádný, jídla sice málo, ale zřídka, není divu, že z toho člověk zbledne. Aby se míra neštěstí dovršila, Pierot je ke všemu ještě zamilován, ale ne do mladé hezké tvářičky nebo do kárované sukýnky Kolombíniny, nýbrž do velké dámy, do velmi velké dámy, do Vévodkyně! – kterou viděl sestupovat z vozu před kostelem nebo před Operou, nevíme již přesně kde. Pierot se obává, že láskou a nucenými půsty trpí jeho podoba; ohmatává svůj pohublý nos a nohy, které jsou tenké jako paže tanečnice. Ale to ho netrápí nejvíc; zamilovaný může vyhlížet bledě a utrápeně. Nejdůležitější je, že by se chtěl dostat do společnosti, aby uviděl tu, kterou miluje; jenže nemá jiné šaty než kalhoty a halenu z bílého plátna. Běžte na večírek k Vévodkyni tak směšně vyšňořeni! Ani šaty – ani peníze – co dělat? Jak se dostat do nedostupného ráje, skvějícího se křišťálem, světly, ženami a květinami, tušeného za ozářenými okny paláců?

Pierot je zcela zabrán do svých hořkých myšlenek a obviňuje bohy, štěstěnu i osud. Tu náhle přichází obchodník s oděvy, vetešník s balíkem obnošeného šatstva. Ach, kdybych měl ten oslnivě zelený frak a ty nádherně široké kozácké kalhoty!… říká si Pierot, v oku svit chtivosti, prsty rozechvělé nepřemožitelnou žádostí; vztáhne paže – a opět je spustí k tělu. Vetešník právě asi koupil staré šatstvo po národním gardistovi a nese pod paží i šavli, v málo bojovné poloze, jak deštník, jílcem dozadu. Stačí docela prostě vztáhnout ruku – a máš měděnou rukojeť v dlani. Pierot to učinil Obchodník, aniž co tuší, jde dál. Pierot stojí bez hnutí, ale pevně stiskl dlaní rukojeť, nahá čepel sama vyklouzla z pochvy, kterou si nese prodavač dál. Jak se však zableskne ocel, ďábelská myšlenka se rozsvítí Pierotovi v mozku. A on vnoří čepel zpět, ale ne už do pochvy, nýbrž do těla nešťastného hadráře, jímž ostří projede skrz naskrz. Vetešník padne mrtev. Pierot neztrácí čas; rychle si najde v jeho zásobách oděv, který se mu líbí. Aby se na zločin nepřišlo, odvleče mrtvolu k okénku do sklepa a hodí ji dovnitř. V domnění, že tak odstranil všechny stopy činu ze světa, chce rychle domů, aby se převlékl a vypravil k Vévodkyni. Ale tu se náhle zdvihne sklepní příklop, objeví se v rubáši duch jeho oběti, hrot šavle v hrudi, a dutým hlasem vzkřikne: ‚Hadrrry! Staré hadrrry!‘ Jak vylíčit hrůzu, kterou lze v té chvíli vyčíst z bělostné Pierotovy tváře? Vzmuží se však, vytáhne z hromady dřeva poleno a v zoufalém odhodlání, aby se děsivého vidění zbavil, svede s přízrakem strašlivý zápas. Stín se brání – ale omračující rána do hlavy ho nakonec srazí do sklepení. Aby se zabezpečil, navalí Pierot rychle na příklop celou hromadu dřeva. A potom, připojiv ke své hanebnosti ještě výsměch, nachýlí se nad okénko a napodobuje hlas přízraku, křičí za ním: ‚Hadrrry! Staré hadrrry!‘

Není to podivuhodná expozice, tak zajímavá, bizarní i fantastická, že by se za ni nestyděl ani Shakespeare?

Jeviště se mění. Pierot se vrací domů a s uctivým výrazem si navlékne široké pantalony i šťavnatě zelený frak; upne si límec, připevní si černé kníry, aby zastřel zločinnou bledost své tváře, umístí do své moučné bělosti dva červené obláčky.

Pierot vstupuje k Vévodkyni; ví už, jak se má chovat, je chladnokrevný, společenský, důstojný; vysekne tak krásnou poklonu, jak to dovede jen učitel tance nebo cvičený pes; nabízí dámám rámě a dovede držet lorňon pod obočím jako lev z Gentského bulváru. Především je nutno vidět, jak se chová k Vévodkyni!… Jak graciézně se umí sklonit nad opěradlem jejího křesla! Jak jí šeptá do ouška tisícero půvabných nicůtek a jak jí zase plamennými gesty líčí svou lásku! Ale náhle, uprostřed nejkrásnější věty, se Pierot zarazí; jeho…