Největší z Pierotů

Přivítání v Paříži

Paříž!

To jsi tedy ty, obludo, na kterou jsem vzpomínal na jihu a daleko na východě? Třese se mi krok, když do tebe vstupuji. Hledím do tváří tvých domů a paláců. Žaluzie jsou staženy. Nechceš se mi ukázat?

Řekneš Paříž a slyšíš jména jejích králů i revolucionářů, jména velkých malířů, kteří jistě malují lépe než příroda, jména spisovatelů, a hlavně jména zpěváků, zpěvaček, herců…

Posvátně se blížilo městu šestnáct let Jana Kašpara Deburaua. Listí, které se chvělo v alejích a parcích, bylo jiné, než které vídal po celém světě; lidé, které potkával v úzkých uličkách pod olejovými lampami, byli jiní; počítal mosty přes Seinu, a voda, která v ní tekla, i když byla žlutá jako bahno, mu byla vzácnější než voda v kostelních kropenkách. V pohnutí stál před rozestavěným kostelem svaté Magdalény a před stavbou Vítězného oblouku; na jednom z náměstí se tyčil sloup ulitý z kanónů ukořistěných u Slavkova. Kašparův obdiv vzbudil obrovský slon, zatím ze dřeva a sádry, postavený u bývalé Bastilly, který měl připomínat slavné egyptské tažení. Noci, které se plížily z montmartreského kopce do města, byly plny ozvěn z minulosti, plny písní a tajemství. A ženy, které potkával, zastiňovaly všechny jiné ženy na světě.

Paříž mhouřila nad malým cizinečkem zelené oči okenic, krčila omšelými kamennými rameny, ale zároveň vybízela. Pojď! šeptala z letní tmy. Každý nový pohled, jímž se mu město ukázalo, byl milostným vyznáním. Kašpar tiskl v kapsách bezmocné pěsti. Ach, moci tě dobýt! Znamenat tolik, aby se mi aspoň jediný tvůj kout poklonil, aby mi patřil aspoň kus toho kamene, aspoň jedny ženské oči aby se na mne podívaly!

Šaškovské kopance ho před tváří Paříže pálily dvojnásob, styděl se před ní, před jejím posměšným čekáním. A z lásky k ní a ze vzdoru se v něm narodila veliká ctižádost.

Deburauovi se nejdříve domnívali, že se ubytují v některé z opuštěných síní Louvru nebo Tuilerií jako jiné rodiny artistů; ale Napoleon nařídil konečně úpravu obou sídel a kejklíře vyhnali. Otec Deburau našel tedy své rodině útulek na pravém břehu Seiny v ulici St.-Maur Popincourt, v chudé čtvrti, vzdálené od středu města a obydlené malými řemeslníky, dělníky i lidmi, kteří nejsou ničím, nedaleko kasáren, uprostřed krčem, kam chodili tančit vojáci. Ve dvoře velkého a černě oprýskaného domu rozbila potulná rodina tábor a tu zahájila znovu představení. Denně, krátce po setmění – v neděli a ve svátky už odpoledne – vyšel otec Deburau na chodník před vrata a květnatým proslovem zval kolemjdoucí k návštěvě velkolepé podívané. A Pařížané se nedali příliš nutit; byla to zlatá doba všech podniků toho druhu. Pořádkumilovný císař sice zakazoval malá divadla a zavíral je, ale lidé, tak dlouho týraní nesnázemi válek, toužili po zábavě a chtěli se nadchnout zajímavou podívanou. Jméno Deburau brzy ve čtvrti zdomácnělo a jak hoši svými krkolomnými skoky, tak dívky půvabem svých tanců se stali známými v celém okolí; a když v neděli večer uspořádal starý Deburau na ukončení představení ohňostroj, který ho stál necelých dvanáct sous, vzpomínalo se na tu báječnou podívanou týden.

Komediantské rodině se dařilo zase líp. Začala snít o větších a pestřejších produkcích, o vlastní boudě někde na bulváru, o hudbě, o zvěřinci… Když si nastřádali prvních pár franků, koupili klarinet. Otec určil Kašpara, aby se na něj naučil hrát. Protože ho za to osvobodili od nejhorších pádů z vrcholu „egyptské pyramidy“, nezdráhal se. Hrát ho neučil nikdo; prodavač mu vysvětlil, jak se s nástrojem zachází, a to stačilo. Kašpar hrál během produkce, co dovedl a jak si sám melodii představoval. Lidé ho většinou neposlouchali a smáli se, jenom když pískal příliš falešně.

Otec přijal do družiny další dva provazolezce, manžele Godotovy. Dal se svést jejich slavnou pověstí a nevěděl, že ji dávno propili a nyní že propíjejí i vzpomínku na ni. Kašpar je nenáviděl, protože sklenička, kterou si odpoledne nedovedli odepřít, znamenala zpravidla, že si div nezlámal vaz při večerním představení. I otec ho litoval; ale publikum se smálo a přišlo zas, Godotovi se drželi Deburauů, a Kašpar se proto držel klarinetu.

Jednou udělal svou písničkou cennou zkušenost.

Král koberce Neumenseck cvičil právě s neméně proslulým Étiennem-Štěpánem a Kašpar jim hrál doprovod. Najednou, uprostřed výkonu, začalo obecenstvo tleskat. Kašpar se polekal a přestal hrát. Oba bratři stanuli v rozpacích. A tu lidé, kteří stáli vzadu na nádvoří, sami rozřešili jejich nerozhodnost. „Ještě jednou!“ volali. „Hraj!“ A sami zanotovali: „Ani nápad, Lizetko…!“ Jejich zpěv Kašparovi pomohl; rychle se připojil k melodii. A všichni s ním opakovali popěvek, který zněl ulicemi, který tam Kašpar zachytil a jehož slova prozrazovala, že lidé mají války dost. „Ani nápad, Lizetko…!“ Kašpar neuměl zvlášť dobře zpívat, ale naučil se úctě k písničkám, když poznal, jak několik dobře volených slov s pěkným nápěvem dovede lidi upoutat a rozjařit.

Když bloumával ve volných chvílích klikatými ulicemi, přemýšlel a uvažoval. Nebylo těžké dospět k přesvědčení, že nelze dobýt Paříže, dokud člověk nezná dokonale její obyvatele. A Kašpar je chtěl poznat, protože k mnoha z nich od začátku přilnul. Chudé znal dobře, protože mezi nimi žil; věděl o jejich bídě a učil se od nich tvrdohlavosti. Prohlížel si však důkladně všechny lidi kolem sebe, seznamoval se na potkání s kdekým. Chodil i do císařských zahrad a okukoval, jak si počínají bohatí měšťané a důstojníci, jak si podle anglického zvyku, který právě přišel do Paříže, při setkání potřásají rukama. Potuloval se okolo krámů italských zmrzlinářů u Hannoverského pavilonu, jejichž vyvolávání mu připomínalo starého Giacoma. Chodil do parků na koncerty a na ohňostroje, zvědavě se zastavoval u hloučků lidí a naslouchal, co je zajímá. Několikrát se stalo, že si ho muži všimli, tiše se upozornili a spěšně se rozcházeli, jako by se polekali. Čeho? Pochopil to, když ho jednou chytil za rameno hubený čahoun.

„Cos to pískal?“

„Ani nevím,“ řekl podle pravdy Kašpar.