Největší z Pierotů

Druhé přátelství

Otcův návrat sloučil zase rodinu v celek, chlapci zapudili toulavé myšlenky a začali pracovat s novou chutí, vynalézavě vymýšleli nové triky, cvičili a zdálo se jim, že teprve teď nastane jejich pravá chvíle, život bez válek že dovolí jejich umění cestu vzhůru.

Jen Kašpar byl každým měsícem neklidnější. Druzí rostli, ale on zůstával stále na témže místě, neuspokojen, zbytečný. Jeho bratři by byli stejně dobří i bez něho. Ale on ani s nimi nebyl ničím. Pro jeho touhu po němé komedii neměli o nic víc smyslu, než dokud byli malými chlapci. Co dělat? Odejít od rodiny se neodvážil. Ale často, když byl čas, pospíchal tam, kam ho lákala průčelí drobných divadel, plakáty pantomim, jména známých herců.

Boulevard du Temple, založený před více než sto lety Ludvíkem XIV., byl pojmenován podle tvrze nábožných rytířů; jejich řád byl zrušen a jeho velmistři dávno skončili na hranici, ale jméno se spojilo s místem, kde si našlo útulek všechno veselí Paříže, Paříže vznešené i chudé. Přišli sem obchodníci, za nimi kejklíři, komedianti, krotitelé zvířat, všichni, kdo měli co nabídnout k podívané. Ludvík XV. sem ještě vozil paní Dubarry, ale za jeho nástupce opanovalo veselý bulvár obecenstvo dělníků, drobných řemeslníků a studentů. Milovalo své komedianty, protože mu dávali to, zač se muselo jinde platit příliš draze a bylo zábavou vyvolených. Leckterou střechou na herce pršelo, ale obecenstvo dovolilo, aby se i nejvznešenější scény hrály pod deštníky. Bylo tu živo ve dne v noci, z bud zněly klarinety a cimbály, zpěv a křik. Velká divadla ze středu města brzy záviděla boudám na předměstí úspěch a vymohla na úřadech zákaz činoher; tak vtáhla do divadélek němohra. Úspěch se nezmenšil; královské divadlo se nepoučilo, že je to život sám, odrážející se v drobných výstupech a pantomimách, který sem láká obecenstvo. Vždyť ani panoptikum voskových figur nebylo pro návštěvníky neživé; v červenci 1789 se zmocnili postav představujících symboly revoluce a nesli je v průvodu, který táhl k Bastille. Švýcaři tehdy do figurín stříleli.

Dekret o svobodě divadel umožnil malým scénám další rozvoj. Napoleon je však podřídil, pokud je nezrušil, přísné cenzuře. Proto si po jeho pádu ředitelé oddychli a repertoár oslavoval konec války. Nový Bourbon však cenzuru ještě zostřil. Jeho rádci ho marně nestrašili, jakou školou revoluce by se mohla stát pro dělnictvo představení těchto malých divadel. Ale boudy okolo Templu byly stále plné.

Jednou ve svátek navštívil Kašpar Evžena Huga a prošli pak spolu celý bulvár. Proudy lidí se zde vlnily a narážely na sebe, odevšad vykřikovalo ječivé vyzývání, střelnice rachotila; ten, kdo nepil, se smál a prozpěvoval.

„V tomto červeném kabátě,“ ukazoval vyvolavač před divadélkem provazolezkyně paní Saqui, „unese hrdina milovanou dívku a v tomto zlaceném plášti uteče z vězení. Jen se podívejte na nádheru našich kostýmů. A to vám nemohu ukázat krásu, kterou už má na sobě nejslavnější tanečnice na provaze, paní Saqui!“

Siláci v triku ukazovali svaly, napínali hrudník a ohýbali hřebíky. Vedle nich poskakovaly tanečnice, jejichž sukýnky se pohádkově leskly ve svitu čadících pochodní.

„Slyšte mne!“ lákal pozornost komediant z pavlače nad vchodem. „Měl jsem tři košile! Dvě jsem už prodal – a pak se říká, že obchody nejdou!“

Kašpar s Evženem procházeli mezi stánky, boudami a baráky, všude to vřelo a hlučelo. Děti lezly otcům a matkám po ramenou.

Hezké prodavačky se smály na kupce.

„Tady kdybychom mohli hrát!“ snil Kašpar nahlas. „Dovedeme jistě tolik, co ostatní.“

Krčma vedle krčmy, divadélko vedle divadélka.

Náhle je upoutal nápis na vetché nízké budově: Divadlo učených psů.

Pohlédli na sebe a zamířili ke vchodu. Po několika schodech sešli dolů do sklepa; octli se v nízkém a dosti rozlehlém sále, který měl dokonce několik lóží. Louče a dlouhé svíčky hořely okolo jeviště. Na nízkých lavicích sedělo už mnoho lidí, kteří se chechtali, mluvili, povykovali. Čpěl tam pot, kouř, lůj, cibule a desítky jiných zápachů.

Zazněla hudba. Orchestr tvořili tři slepí hudebníci. Na jeviště vběhli psi.

Deburau viděl až dosud psy skákat obručí a dělat kozelce nebo chodit po předních nohou, ale neviděl je hrát divadlo. Přicházeli oděni do krásných kostýmů, vážní, důstojní, nevšímaví. Hraběcí pár měl napudrované paruky, hedvábné šaty, krajkové košile, lesklé střevíce. Za pánem chodil sluha, oděný jako žokej, a nosil za ním deštník. Kromě nich vystupoval v příběhu ještě četník a voják, který utekl. Četník ho dopadl a zavedl před soud. Několik vojáků vykonalo ortel smrti; rána jako hromobití a ubohý dezertér se kácí, klesá, ještě pohne prackou a leží bez pohnutí. Opona padá.

„Němohra,“ usmívá se s porozuměním Deburau.

Vycházejí opět mezi hlučný dav. Tu lze věru zapomenout na císaře i na krále. Lze se tu opít veselím, aspoň veselím jiných. Je to přehlídka rozjařených obličejů.

Evžen se náhle vrhl k jednomu z nich a zdraví. Představuje:

„Pan Klement Longval. – Pan Kašpar Deburau.“

Dohodli se, že půjdou do kavárny. Je jich po ruce deset. U suchého stromu se jmenuje první z nich. Červeně poprášená podlaha se zbytky doutníků, vzduch plný tabákového kouře; všude okolo stěn zrcadla, nahoře s leskem, dole matná a oprýskaná.

Klement Longval je starší než Evžen. Má mužnější obličej a přece rysy jemnější, Evžen je snadno vznětlivý a jeho oči to prozrazují, Longval má střídmý pohled a mluví tiše a přemýšlivě. Když promluví jiný, hned se odmlčí a pozorně naslouchá. Stále jako by chtěl ustoupit do pozadí a bál se ukázat v přílišně ostrém světle. Jen občas mu unikne úsměv a je jako vzpomínka na cosi krásného.

„Vyprávějte, Longvale!“ vybídl ho Evžen. „Taky bychom se rádi rozveselili.“

„Stala se mi příhoda, jaké se vyskytují jen v románech,“ usmál se Longval otevřeně.

„Zjistil jste, že máte otce z hraběcího rodu? Našel jste poklad?“

„Nic takového. Nevyprávěl jsem vám, Evžene, jednou o lásce k jedné malé holčičce?“

„Nic jste mi nevyprávěl,“ zvolal Evžen. „Styďte se!“

„Bylo mi tehdy devět let.…