Největší z Pierotů

Chvíle závrati

Kašpar je osamělejší a pevnější. Má v nitru klid. Jde od úspěchu k úspěchu. Nyní už není v Paříži člověka, který by ho neznal, a ženy, která by nebyla zvědava, jak vypadá.

Salony se diví, proč slavný Pierot odmítá všechna pozvání. Kdyby ho hledali, našli by ho sedět doma u okna s malým Karlem, číst s ním z první knihy, vyprávět mu. Rosina poslouchává s rozevřenýma očima a strojí přitom panenku. Většinu dne tráví děti u sousedů.

S pomocí Viktora Huga podařilo se Kašparovi získat pro Aloysia místo korektora v malém časopise. Nabyl víc sebedůvěry; když mu pokoutní nakladatel nabídl za jeho básně v próze 150 franků, ochotně mu je svěřil k vydání.

„Dám své knize tvé jméno,“ řekl Deburauovi. „Kašpar noci. Protože ve tvém umění je síla tvoření.“

„Přečti mi něco z tvého rukopisu.“

„Jsou to obrazy. Fantazie. Chtěl bych, aby v čtenáři vznikl dojem Rembrandtova nebo Breughelova obrazu.“

„Čti!“

Byl podvečer. Za oknem umíralo světlo. Aloysius četl:

„Dvanáct čarodějů tančilo pod těžkým zvonem svatého Jana. Jejich hlasy byly jako dunění bouře a já, zděšen na loži, počítal jsem těch dvanáct hlasů, které jako slavnostní průvod vznášely se temnotami.

Měsíc se schoval za mraky. Déšť, blesky a vichřice bičovaly mé okno, zatímco korouhvičky kvílely jako jeřábi, když na ně v lesích padne lijavec.

Nejtenčí struna mé loutny, visící na skobě, praskla, stehlík v kleci třepetal křídly, jakýsi zvědavý duch obrátil stránku v Románu o růži, který spal na mém stole. – Náhle však nad zvonem zahučel nový hrom. Kouzelníci omdlévali, smrtelně raněni. Viděl jsem z dálky, jak jejich čarodějné knihy hoří jako pochodeň v černé zvonici.

Ta strašná záře barvila ohnivými plameny očistce a pekla na zdi gotického kostela a prodlužovala stín obrovské svatojánské sochy až na protější domy.

Korouhvičky zrezavěly, měsíc roztavil perlově šedé marky, déšť se snášel už jen po krůpějích z okapů a mrazivý vítr, rozraziv mé nedovřené okno, hodil mi na polštář květy jasmínu, kterými před chvílí ještě zmítala bouře.“

Kašpar se chvíli rozmýšlel.

„Není to prosté a zřetelné, jak bych si přál,“ pravil pak. „Ale je to vskutku jako vyzpívaný obraz. Je to šeptáno duší.“

„Nálady, které ani nezachytneš,“ přisvědčil Aloysius, „které jen vytušíš, a už se loučí. Krása, která netrvá.“

„Přál bych ti, aby tvá kniha měla úspěch.“

„Snad pro jeden den,“ řekl trpce Aloysius.

„Zůstane přece na světě provždy.“

„Stará, plesnivá, prožraná červy. Napíši do ní věnování Viktoru Hugovi. Ne proto, že mi opatřil místo, ale protože jeho jméno bude jistě živé i za sto let. I pak budou lidé jeho verše pečlivě uschovávat. Má kniha bude dávno zapomenuta. Ale když ji někdo otevře, aspoň jméno na prvním listě ji uchrání před věčnou smrtí… Ano, věnuji tu knihu Viktoru Hugovi.“

A z jeho vyschlého hlasu, škrceného souchotinami, zní slabá naděje na prodloužení života, zvolna hasnoucího.

„Kupte si Malý příběh velkého umělce! Pouze deset centimů. Právě vyšlo!“

Chlapec nabízí brožurku muži, který spěchá kolem. Když mu však vzhlédne do tváře, zarazí se a zahanbeně se omlouvá.

„Promiňte, pane Deburau!“

Kašpar se přátelsky zasměje a jde dál. Janinova kniha nezůstala osamocena. Drobné knížečky neznámých autorů ji zčásti opakovaly, zčásti opravovaly. Kašpar Deburau však takovou pozornost nevítal. Byl vskutku tak skromný, že by svou skromnost ani nepřiznal, protože i v takové sebechvále by byl viděl neskromnost.

Vešel do divadla. Chystá se premiéra Hráče, na níž spolupracoval. Všechno podléhá obvyklé horečce. Jeho příchod však vnáší do šaten a chodeb v zákulisí klid. Když on je v dobré náladě, nic nemůže selhat. Všichni k němu zvedají pohledy a zdraví dobrého kamaráda.

Režisér Cot d’Ordan mu úslužně nabízí tabatěrku:

„Dobrou cigaretu, pane Deburau?“

Gesto, které ho nic nestojí, protože ví, že Deburau, trápený občas kašlem, přestal kouřit.

Kašpar jindy odmítá. Dnes však škodolibě sáhne do tabatěrky, vezme cigaretu a podá ji Chartonovi:

„Vezmi si ji! Ty kouříš!“

Všichni se sklánějí nad líčidla a potutelně se smějí. Deburau je zřejmě ve skvělé náladě, když dal režisérovi takovou lekci. Představení bude znamenité.

Cot d’Ordan si to myslí také, proto se neurazí a jde dál šatnami. Bděle sleduje, jak se herci oblékají. Nedávno pro Adolfovu a Evženovu nedbalost bylo divadlo málem úředně zavřeno. Přišli pozdě a zapomněli si navléci trika. Když jim mstivé Sylfidy – podle děje hry – odnesly šaty, octli se na jevišti nazí jako Noe. Občanstvo to považovalo za urážku, vypukl skandál, komisař dal oba necudy odvést na policii a vyměřil každému měsíc vězení. Úřad chtěl divadlo potrestat, ale Cot d’Ordan se vyznamenal svými známostmi. Jedna z jeho přítelkyň se dostala až k ministru Thiersovi a vymohla, že zákaz představení byl zrušen. Cot d’Ordan i Bertrand však bděli jako ostříži, aby se taková nedbalost neopakovala.

Na Kašparově stolku leží kytička konvalinek.

„Věčně ženy,“ usmívá se herec Laplace.

„Ty máš nejmíň co mluvit,“ hrozí Deburau příteli.

Laplace měl být knězem. Když se ho, dvanáctiletého, ptali, proč se proti tomu tak zuřivě brání, prohlásil: „Mám rád ženy.“ Tvrdil, že má náklonnost k řemeslu ševcovskému. Později změnil tuto náklonnost ve prospěch lepenkářství, protože krám byl právě proti divadlu paní Saqui, kam často chodila slečna Marietta, švadlenka, která vypomáhala ve sboru. Když ho přivedla poprvé na představení, byl okouzlen a téhož večera pronesl k rodičům novou řeč, z níž vycházelo najevo, že konečně nalezl tu pravou náklonnost. Získal tak Mariettu a spolu s ní vstoupil do Funambules. Často musel kolegům předvádět proslov, kterým rodiče přesvědčil; všem se nejlépe líbil pasus, v němž dokázal, jak se lidské smýšlení může měnit:

„Napoleon začal jako republikán a skončil jako bonapartista!“

Laplace voní k Deburauovým konvalinkám a praví zkušeně:

„Je třeba dost tvrdohlavosti, aby člověk ženu získal, ale ještě víc, aby se jí ubránil.“

„Mám dost té sladké veteše,“ bručí Kašpar a líčí si čelo a tváře. „Nechci ani slzy, ani vzdechy…