Básník neumírá

KNIHA DRUHÁ

Ďábel

DVA V ROZEPŘI

Ten první jasné dvě a ostré oči má,
ten druhý jedno jen a k tomu poloslepé
a přece nad prvním se nadýmá
a sází se, že vidí víc a lépe.
Ten první sázku ovšem přijímá
a volá: Hop! A na kapsu si klepe.
Však druhý dí: Já vyhrál! Přenáramně!
Dvě oči vidím na tobě — a ty jen jedno na mně!

— PEDRO DE ANDRADE CAMINHA

Konec portugalského jara bývá plný kouzel. Čaroděj, skrytý pod obzorem, mává na nebi dlouhými šátky, které každou chvíli mění barvu. V noci čaroděj zůstává; mění však šátky za vůně. Vše je v pohybu, vše proudí. Když klesá šero, zdvihá se z keřů, zvlhlých deštěm a vysušených horkými ústy večerního slunce, sladký pach. Ve tmě můžeš potkat kterýkoli ze svých snů; nadlehčen tě předskočí a nadejde ti.

Ale dej pozor! Jsou ještě jiné stíny, které se plouží lisabonskými ulicemi pod modrým prohnutím nebe. Potkáš-li postavu s lucernou, nestrachuj se, to pokojný občan vychází, aby si obstaral záležitost, od které ho zdrželo denní vedro. Jsou bazary, které se otvírají až s příchodem soumraku. Jsou lodníci, kteří obchodují jen v noci. Ale když se náhle odlepí od zdi několik temných postav a vrhnou se proti tobě, připrav se na všechno. Chudákovi se mnoho nestane, nejvýš mu zklamání zlodějů přišije na záda pořádného berana. Ale když máš v kapse pár zlaťáků, posledním krokem jsi jim odzvonil. To na tebe padla tlupa darmošlapů, vojáků bez žoldu, dobrodruhů přišlých bůhví odkud, kteří buď zmeškali loď, nebo se jim nechtělo na výpravu, zůstali Lisabonu na krku a mají králi za zlé, že je nechce živit. Ti darebáci považují za nespravedlivé, že má někdo peníze, když jim chybí, a lehce přesvědčí napadené, že je nutné se rozdělit. Oběť může být ráda, že vyvázne se zdravou kůží. Lidé, kteří mají za sebou Afriku, nedělají si svědomí z pěkné rány ani z toho, že tu a tam ubude v Lisabonu jeden obyvatel. Zbytečně hlučný a rozvleklý spor na ulici skrývá nebezpečí i pro ně: královská stráž má za povinnost dbát, aby noční tuláci byli co nejdřív zneškodněni, čeká je oprátka.

– Hola, pane, je-li vám život milý?

Skupina temných tváří se kupí kolem zděšeného kupce. Výkřik zdusí hrubá dlaň a silné paže srazí kupce na kolena. Odpor je marný. Ruka spěchá k opasku pro peníze, aby dokázala dobrou vůli. Sevření povolí. Ubožák se bojí i odkašlat.

– Milost, milost, brebentí tiše.

– Kdo je rozumný, tomu neublížíme, hučí jeden z temných mužů.

– Je to všechno? ptá se druhý, když shrábl peníze. – Prsteny nemáš?

– Ne, ukazuje kupec roztřesené prsty. – Už mě tak jednou chytili.

Trochu se uchechtnou jeho zkušenosti. Ten, který mu vzal peníze, cinkne jedním ze zlaťáků o meč a hodí jej na zem.

– Abys neřekl, že nemáme uznání.

Kupec něžně sahá po opuštěném zlaťáku, který se k němu vrací.

– Teď dej pozor, praví zakuklenec. – Obrátíš a nehneš se, dokud nenapočítáš do sta. Pak se vrátíš, odkud jsi přišel, a dnes už nevyjdeš. Rozumíš?

Výmluvná hrozba pěstí – a smečka se vzdaluje.

Kupec stojí na místě, pohybuje ústy, ale nečítá.

– Darebáci, prokletí darebáci, opakuje, – však vás král naučí, neznabozi, čert aby vás sebral a navěky trápil…

Udělal si sice na zlaťáky z opatrnosti znamení, ale co mu to pomůže? Kolik krčem, tolik lupičských družin.

Zlodějíčci se sešli s těmi, kteří hlídali na nároží, proběhli několika ulicemi, podjezdem – a jsou doma, v komoře hospody U dvou mouřenínů.

Peníze zvoní na dubové desce. Dělí se v spravedlivě odpočítané díly. Zase pár dnů rytířského živobytí. Tvrdé dlaně shrabují mince. Jeden díl zůstal nedotčen.

– Ďáble, to je tvoje.

Muž, který seděl u krbu, v ruce několik popsaných listů, se neotočil.

– Nebyl s námi, upozornil jeden z mužů.

– Omrzel tě život či co? podivil se druhý a významně si uhodil na čelo. – Nebyl s námi… Ale až ti půjde o krk, budeš rád, že ho budeš mít v zádech.

– Luíz by si zasloužil tři díly, i kdyby odtud nevytáhl paty, řekl třetí.

Ten, který lakotil, se vzpamatoval, jako by se zastavil před hrotem kordu, přistoupil k muži u krbu a řekl s tichou nevrlostí:

– Tak si vem, co ti patří.

Muž vstal a přikročil ke stolu. Světlo louče mu ozářilo tvář, rezavé vlasy přepadávající do čela, červenou pásku obtočenou kolem lebky a přikrývající jeden oční důlek. Své listy odložil na stůl.

Ten, který želel zmenšených dílů, nahlédl do rukopisu. Četl:

To, co mi chybělo, byl aspoň zlomek citu.
Z mých přátel byli rázem nepřátelé,
když osud kývl; pak už země není,
kde setrvat bych mohl déle,
už není pro mne vzduchu ani svitu
a neznám ani radost ani jmění.

Ten, kterému říkali Ďábel, mu vytrhl lístky z rukou a napřáhl ruku.

– Nech ho, zasáhl Callisto di Sigueira, – nerozumí z toho ani slabice. – Obrátil se k druhým, jako by Ďábla omlouval:

– Když člověk měsíc běhá marně po úřadech…

– Že jsou úředníci lotři a král že se stará jenom o svou kapsu, to není objev, namítl třetí.

– Slibovali, že až se vrátím, bude všechno zapomenuto. A pak mě vykopli jako prašivého psa.

– Dneska znovu?

Ďábel sklonil tvář a mluvil s tmou nenávisti v hlase:

– Že ses dobře choval? Tvoje povinnost. Žádost? Zamítnuta. Odpykal jsem si trest? Zapomenuto. Když je to zapomenuto, mohu si podat žádost o úřad? Všechno je zapomenuto – i ty jsi dokonale zapomenut…

– Dvě léta? To je pro ně málo.

– A co tohle? strhl si Ďábel pásku a ukazuje prázdný důlek po ztraceném oku, – taky málo? Měl jsem jen dvě oči.

– Řekls jim to? Co oni?

– Prý nešťastná náhoda.

Callisto mu vzal z ruky obvaz a znovu mu jej připevnil na hlavu.

– Právě proto jsi náš a ne jejich.

– Viděl jsi už někdy rybu vyvrženou na písek, která by nechtěla zpátky do vln? Viděl jsi ji do krvava otlučenou, jak se snaží domrskat k vodě…?

– Než lekne? Viděl. Chytřejší ryba si počká na příliv.

– Příliv přichází pozdě. Ta smrt je ještě horší.

Muži pokyvovali čely zbrázděnými vráskami a jizvami. Vždycky cítili, že Ďábel je z jiného světa. Byl z nich nejodvážnější, měl štěstí, jako by nad ním drželo peklo ochrannou ruku, ale nikdy nepatřil mezi ně. Nebylo možné k němu přilnout a on o to …