Básník neumírá

DOSLOV

Dobrodružný život Luíze de Camões je sám o sobě románem; mně ten námět přiblížil především osud jeho portugalské vlasti a zaujalo mě poslání, které proto přijala na sebe Camõesova báseň o velké minulosti. Byl to námět, jímž jsem chtěl v době druhé světové války posílit čtenáře v důvěře ve spravedlnost. Celý náklad prvního sešitového vydání byl však zabaven a šel do stoupy.

Známí z pražského nakladatelství, zejména R. Jílovský, se brzy potom dověděli, že jsem se právě kvůli „Básníkovi“ i jiným kulturním akcím dostal do evidence gestapa, a – abych změnil prostředí – vymohli mi přeložení z brněnského rozhlasu do Prahy. Nemýlili se, do brněnského bytu si pro mne přišlo gestapo. Poznal jsem však obětavé přátele. Dr. M. Očadlík mě přinutil, abych okamžitě opustil rozhlasové působiště, dr. L. Tůma mi vystavil falešné lékařské vysvědčení, několik týdnů jsem bydlel na chatě Josefa Grusse a v bytě Karla Högra. Teprve když se brněnskému příteli arch. F. Kalivodovi podařilo přimět jednoho z příslušníků gestapa, aby ukradl mou kartu z evidence a před ním ji spálil, mohl jsem se vrátit do zaměstnání (onen příslušník gestapa, O. Boleloucký, byl pro tento a pro jiné skutky po revoluci osvobozen). To vše je dávno za námi a šlo uprostřed obrovských událostí o jeden malý lidský osud; ale zmiňuji se o tom všem proto, že to úzce souviselo s touto knihou, a také abych mohl uvést jména přátel, jimž bych chtěl vyslovit dodatečný dík.

Mezitím jsem s touto knihou prožíval ještě jinou svízel. Po vyjití Největšího z Pierotů jsem byl v recenzích upozorněn na přílišnou volnost, s níž jsem někdy zacházel s některými historickými fakty, tedy na přemíru románové fabulace. Byl jsem mladý autor a chtěl jsem se dát poučit: při práci na románu Básník neumírá jsem si počínal svědomitěji a opatrně jsem se držel zjištěných historických skutečností. Recenzenti, s nimiž jsem se po Pierotovi pustil do mladistvých bojovných polemik, považovali to za příležitost upozornit tentokrát na závislost některých pasáží mého románu na pramenech, zejména na Camõesově biografii od portugalské autorky Virginie de Castro. Byla to kniha, která byla poctěna první cenou v portugalské soutěži na životopis Camõesův, a proto jsem její údaje považoval za autentické. Kromě toho jsem se bránil odkazy na společné prameny, zejména na vyčerpávající vědeckou studii W. Sporcka, z níž i portugalská autorka přebírala četné informace; jinde, jak se ukázalo, beletristicky fabulovala. Založil jsem však svůj román na vlastním pojetí, odpovídajícím poslání, které jsem Camõesovi udělil, a byl jsem si jist, že jsem vědomě z cizích látek nic nepřevzal; něčeho ta…