Básník neumírá

Lusovci

O, drahá moje vlasti, země milovaná,
kéž nebe mi tě ještě jednou vrátí!
A pak, až práce bude dokonána,
ať světlo mé se do tmy hrobu ztratí.

— LUSOVCI

Loučení s bolestí bývá těžké. Rád opouští voják hradby, které byly svědkem jeho služby do únavy, jeho bojů a zranění, ale přece se srdcem těžkým zármutkem. Lneme k tomu, co jsme si utrpením vykoupili.

Garcia da Horta varoval Luíze před návratem, ale on se nedal od svého rozhodnutí zvrátit.

– Našel jsi zde smysl svého života, odpovídal Garciovi, – dáš lidem poznání přírody v Indii, jsi první, kdo jim ji objeví – ale já?

– Čekáš od vlasti víc, než bude ochotna ti poskytnout.

– Můj život je spoután s kořeny portugalských borovic.

– Ale s Lisabonem se znepřátelíš…

– Vidím v duchu mladého krále v čele jeho družiny… Proto jsem přece podstoupil všechny ty nesnáze a těžkosti, abych mu mohl být prospěšný, abych ho posílil…

– Jednou si možná vzpomeneš na mé rady.

– Vždycky jsi mi radil jako otec, Garcio. Tentokrát mě však nemůžeš pochopit. Ten rukopis je smyslem mého života. Jestli přepínám, jestli vyvyšuji své verše, budu potrestán. Ale musím se pokusit dokončit, co jsem před lety začal.

– Co si od toho návratu slibuješ?

– Sebastião vrátí národu, který teď upadá a slábne, čest a slávu. Musím mu být nablízku a bdít. Potom každý z nás bude zase moci hrdě zvednout hlavu, i vy zde v Indii, Portugalci na všech ostrovech, na ztracených hlídkách… Netoužíš po tom?

– Jsem Portugalec. Ale zejména člověk – a jestli někomu pomohou má studia, moje bádání, nezáleží mi celkem na tom, odkud je.

– Rozumím ti, schvaluji to. Od dětství jsem se učil ctít každou lidskou bytost. Ale kromě toho mám v prsou lásku ke své otčině – a nemohu jednat jinak. Zapálil jsem pochodeň, nesu ji, stálo mě to hodně, dobře to víš, nemohu ji tedy odhodit. Musím ji donést králi. Je mlád, ale jistě už také ví, že jsme se octli v labyrintu a že v něm bloudíme. Ale ukážu mu cestu, má pochodeň ji ukáže… Tudy se šlo a bylo to dobré, tudy pokračuj… Dal jsem sliby moři, nebi, smrti, Garcio. Musím se vrátit. A tam, v dlani naší země, ať se rozpustím jako vločka sněhu.

Garcia dával nakonec Luízovi za pravdu a snažil se mu pomoci. Ale nebylo snadné dostat se z Indie do vlasti. Z Lisabonu do Goa jezdily lodi skoro prázdné. Co taky naložit? Trochu oleje a vína, nějaké peníze k nákupu koření. Zpět však odjížděly nabité k prasknutí. Každého koutu se muselo využít, hrabivost nakládala na lodi tolik, že se už v přístavu div nepotápěly. Bylo tedy málo místa pro vysloužilce. Každý byl ponechán vlastnímu osudu a vlastnímu důmyslu. Vyprosil sis místo na lodi? Ale co budeš osm měsíců jíst? Námořníci, kteří měli listiny v pořádku, dostali aspoň vodu a suchary, ale jenom k mysu Dobré naděje, na další cestě se museli živit sami. A vojáci? Ti nedostali ani sousto. Nevracejte se, odpovídalo se na jejich prosby, běžte na výpravy, Timor, Cananor, Moluky – tam je vás třeba. Plachetnice byly staré a na opravy bylo líto peněz; byly tedy zaslíbeny zkáze, jestliže se potkaly s bouří, smrt se naloďovala zároveň s lidmi.

Garcia prokázal Luízovi poslední přátelskou úsluhu. Vyprosil mu místo na lodi kapitána Pedra Baretta, který jede na Mozambik. Padesát dní znamená sotva pětinu cesty. Dál už si musí Luíz pomoci sám.

Jen s Garciou se Luíz loučil – a čemu všemu dával sbohem.

Když vstupoval na vratkou kocábku, měl ještě jistotu vyslance s důležitým poselstvím. To jeho báseň pluje do domova, on je jen jejím nosičem. Večery na palubě byly přeplněné prázdnotou, až bolívala hlava. Ke komu se vracíš? Nedovedl si představit žádné náručí. A stesk po opuštěné zemi? Dvě ženy tam ztratil – Nathercii a Barbaru. Sen i vášeň. Když se rozpomínal, splývaly mu; bylo to nesmyslné, ale nebránil se tomu. Viděl tělo s protékajícím teplem – a oduševnělou tvář krásy, zastřenou smrtí. A jindy snědé čelo a ruměná ústa, která pronášela slova patřící jiné ženě. Když na něho zavolal ten dvojí hlas, slitý v jeden zvuk, sevřela Luízovo hrdlo dlaň surové lítosti. Nevěděl už, které z obou žen patří zaslechnutý smích, pohyb hlavy, slovo, které si sám hlasitě opakoval, aby se o ně bodl do krve. Smrt je vzala obě pod svůj plášť a odnímá je jeho očím. Smí teď jen hádat. A Smrt si s ním hraje, jsou přece dobří známí, vícekrát se setkali, Smrt si vůči němu může dovolit svá kouzla. Najednou se zdálo, že to nejsou pod jejím ramenem dvě postavy, ale jen jedna. Jen jedna veliká Láska, kterou prožil Luíz od dětství dodnes. A která navždy zahynula Barbařiným jedem. Ne, láska už v něm nebydlí; zůstaly jen její smutné sestry, lítost a opuštěnost a marnost.

Mozambik byl rozčilujícím zastavením, protože předpokládané dny zdržení se protahovaly v týdny a týdny v měsíce. Čekalo se na lodi, které vypluly a nevracejí se. Čekalo se na příznivé větry, které však odmítaly dát svou sílu plachtám. Luíz byl nedočkavý a netrpělivý. Navštívil po řadě všechny kapitány, jejichž koráby se chystaly k odjezdu.

– Proč tak spěcháš? Nevíš, že je v Lisabonu mor?

– Musím odevzdat svůj rukopis. Je nejvyšší čas.

Kapitáni se smáli a vrtěli hlavou a zapírali se mu a odmítali ho. Proč by se měli dopustit takové pošetilosti a vykázat tomu potrhlému veršovci místo, kam docela dobře stěsnají dva tři otroky? Odkázali ho na později, i když počítali s odjezdem zítra.

Luíz si zakazoval hněv. Znal jediný předpis: nezpronevěřit se. Šel trpělivě dál a prosil.

Jenže v té době se na Mozambiku pátralo po pokladu Šalamounově. Hledání bylo marné a každá výprava se hojila nákladem „černého zlata“, otroků, napěchovaných do všech prostor lodi.

Jakou má cenu ten blázen s tou básní? Už jsi tu zase? Psy na tebe!

Jedna plachta za druhou mizela na obzoru. Luízův obličej šedl. Nestaral se už o to, aby žil, ale aby se dostal na loď. Hlad a vedro si ho podávaly. A to si představoval, že až dokončí Lusovce, bude moci ještě přichystat sbírku svých jiných veršů, postřehů a myšlenek; nazýval ji Parnas, měla být kyticí veršů, v nichž se vyzpovídal jeho cit, bylo v ní vše, co nenašl…