Svéhlavička

Rychle uplynulo několik krátkých dní do stanovené lhůty. Paní Menšíková měla plné ruce práce, aby řádně pořídila Zdenčinu dívčí výbavu. Ředitelka penzionátu odpověděla na otcův dotaz ihned ochotně, že jeho dceru přijme a zaslala zároveň seznam všech věcí, které si každá chovanka měla přinést do ústavu. Zdenka posměšně vtipkovala o mnohých těch věcech, jež podle jejího zdání nebyly k ničemu, což platilo zvláště o domácích zástěrkách.

„Jakživa jsem nenosila tak hloupé titěrnosti, nech je doma, maminko,“ durdila se, když paní Menšíková skládala její výbavu do cestovní truhlice.

„Však se podrobíš pravidlům celého ústavu, milé dítě,“ mírně odvětila matka. „Proč by ses vzpouzela? Jen pohleď, zástěrky jsou zcela hezké a slušely by každé malé slečince, která chce být úslužná v domácnosti.“

„Já ale nechci být v domácnosti úslužná!“ bránila se Zdenka s nezpůsobným pohrdáním. „To by mi scházelo! Snad si myslíte, abych tam v kuchyni pomáhala a v pokojích poklízela? K tomu jsou ty zástěry?“

„A kdyby!“ připustila matka. „Žádná počestná práce není hanbou, každá je ctí, úslužnost a skromnost jsou dívce tím větší ozdobou, čím vyšší je její společenský stupeň a jmenovitě její vzdělání.“

„A všecky ty ctnosti vězí v pitomé zástěrce?“ ušklíbla se Zdenka.

„Jistě že nevězí,“ laskavě přisvědčila matka, „nevím, věru, proč tě taková malichernost tolik popouzí. Zástěrky jsou pro ústav předepsány, ale poprosíš-li, aby ti ředitelka dovolila nenosit je –“

„Nikoho se nebudu o to prosit, do mého obleku žádné ředitelce nic není!“ odvětila Zdenka hrubě a odběhla od matky, proti níž chovala v srdci horký hněv kvůli penzionátu. Proto bez milosti hanila všecko pěkné prádlo a šatstvo, které jí matka uchystala.

S tatínkem si ujednala, že si schystá a naplní jinou malou truhlici pro svoji radost a útěchu; nikdo že jí nesmí přitom pomáhat a vědět, jaké poklady odveze do svého vyhnanství.

„Výtečný nápad, Zdeničko!“ souhlasil pan Menšík. „Jen si seber, co chceš pro potěšení.“ A hned objednal koží potaženou truhlici s lesklými zámečky, aby překvapil svého miláčka. Zdenka spatřivši ji padla mu okolo krku a zas po dlouhém čase jej nazývala svým „jedináčkem, maličkým tatíčkem,“ čímž mu srdce tak měkce jihlo, že se musel odvrátit, aby skryl své pohnutí.

V den před odjezdem se Zdenka zavřela ve svém pokojíku a jala se skládat. Ale jak! Páté přes deváté, jak se jí věci namanuly. Nejdříve oblíbené, pestré, modré šaty s roztrženou halenkou a špinavým koženým pasem; ty hodila jen na dno truhlice a rukama trochu smáčkla; pak vysoké kožené botky i s uschlým blátem, tak jak byly, pak stará tahací harmonika, z níž uměla Zdenka vyloudit jen málo zvuků pochybné krásy, pak nový psí obojek s dlouhou šňůrou, vycpaný kanárek a naposled, když jiné nejpodivnější věci byly v truhlici, přišla sklenice, v níž seděla žabka rosnička. Ať tomu kdo věří, či nevěří, i tento kus majetku musel na pouť do světa; Zdenka příliš uvykla čipernému zvířátku. Vzala ze zásuvky prádelníku pěkný vyšívaný kapesník,…