Svéhlavička

„Drahá přítelkyně!

Z nařízení Ti dnes v rychlosti píši; slečna Hodanová mi tu sladkou povinnost uložila. Vzkazuje Ti svůj dík a tisíc políbení za to, že ses stala prostřednicí jejího štěstí. Jejího – a ještě dvou dobrých lidí. Její tetička Cilie, jež po tři roky v tichosti u ní žila, stala se právě šťastnou nevěstou Tvého strýčka Agatona a slečna je blažená, že aspoň nyní, ač pozdě, oba dosáhnou cíle svých tužeb, a věnuje se úplně přípravám k jejich brzkému sňatku.

A ještě jedno zasnoubení Ti v rychlosti zvěstuji. Víš, kdo byl netušeným dárcem růží, věnovaných Růžence v den po plesu? Víš, kdo si zvolil ji, tu nejskromnější a nejlaskavější, jež se ujímala každé družky, o všechny pečujíc – i o Drahomíru? Nevíš, kdo je jejím snoubencem?

Doktor Dvorecký!

Šla jsem se vyplakat na Lilinčin hrob, má Zdeničko.

Zůstanu do smrti anglickou guvernantkou. Abych se stala něčím jiným, k tomu mi cosi nedostižného schází… snad to přetěžké, české ř…? Vidíš, že žertuji a že není smutná líbající Tě věrná

Tvoje Ellen.“

S tím dopisem v ruce seděla Zdenka dlouho pohřížena v zamyšlení.

„Pospěš si, Zdenko, a stroj se! Víš přece, jaké hosty čekáme!“ Tak ji napomenula matka, vidouc, že dcera je dosud v domácím, všedním obleku a patrně nemyslí na přivítání vzácné návštěvy. Byl totiž na dnešek ohlášen příjezd doktora Panoše s chotí i synem.

Jako ve snách se Zdenka oblékala a její rozčilení rostlo každou vteřinu, čím rychleji se blížila chvíle, kdy měla opět spatřit Alfréda.

Již byl čas jet na nádraží. Tatínek sedl sám do kočáru, aby v něm bylo pro hosty dost místa.

„Zdeničko,“ zavolala matka oknem z kuchyně, „prosím tě, dohlédni, jak chůva ustrojila Jiříčka.“ A sotva Zdenka ještě doplnila rozkošný chlapečkův úbor, zahrčel do vrat dvora kočár. S bušícím srdcem spěchala dcera s matkou vítat hosty.

Líbajíc ruce paní Panošové a přijímajíc otcovský polibek jejího starouška, neměla Zdenka odvahu pohledět přímo na Alfréda, jenž ji oslňoval zjevem i každým hnutím. Vybraně elegantní od hlavy až k patě, měl v hlase i v chování zjevný, vědomý příznak nejlichotivějšího holdování, jež dívce vzdával s okázalou něžností. Rozechvěna, rázem podmaněna a blažena, klopila ve zmatku oči, i když přijímala z jeho ruky kytici nejskvostnějších orchidejí a růží. Nerozuměla, co se kolem ní mluvilo, byla na chvíli zajata omamující závratí! Silou vůle se rychle vzpamatovala.

„Ale, ale, vy neupřímní lidé,“ zažertoval škádlivě starý pan doktor, „pročpak se nám neukážete všichni? Někdo tu schází! Či chcete před námi dělat tajnosti?“

„Naopak, pochlubíme se vám, a to nejlepší přijde naposled,“ smál se pan Menšík; „hle, tu se vám již ten někdo přichází představit!“ Přiblížila se totiž chůva s vystrojeným Jiříčkem v náručí. Starý doktor i jeho choť se hned s malým občánkem mazlili a s obdivem jej vychvalovali.

„Čí je to dítko?“ ozvalo se do toho lichocení tak nelibě, podivně a cize, že Zdenka překvapena vzhlédla, a měla-li pochybnost, čí to byl hlas, tak ji výraz uleknutí a nevrlého …