Svéhlavička

Eliška Krásnohorská

69 

Elektronická kniha: Eliška Krásnohorská – Svéhlavička (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: krasnohorska03 Kategorie:

Popis

Eliška Krásnohorská: Svéhlavička

Anotace

Eliška Krásnohorská – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Svéhlavička“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Čtrnáct dní uplynulo od Zdenčina přijetí do penzionátu. Mnoho trpkých slz vyplakala za ten krátký čas, který jí připadal jako věčnost, a často, přečasto měla již namočené péro, chtějíc psát otci, aby pro ni přijel, že chce domů. Jen proto, že se ostýchala matky, neučinila tak. Teprve dvakrát odpověděla na četné a dlouhé listy, které jí docházely z domova; psala pokaždé krátce, omlouvajíc se, že jí nezbývá čas na delší dopisy.

Konečně za nedělního odpoledne – té doby skoro vždycky chovanky užívaly k psaní dopisů – zasedla si k tomu také. Mnoho chuti sice neměla, nevědouc vlastně, co by psala, neboť jak jí opravdu bylo u srdce, nechtěla prozradit. Otevřela novou psací mapu, vybrala po dlouhém hledání růžový aršík s vymalovanou vlaštovkou, namočila péro a – čmárala rozličné, klikyháky na kousek papíru. Když tato zábava trvala chvíli, začala Zdenka konečně dopis; napsala několik řádků a odložila svůj pokus stranou. Začátek se jí nelíbil. Obětovala nový aršík a pak ještě jeden. Teprve čtvrtý měl lepší zdar; popsala jej od začátku až do konce, ano přibrala k němu ještě pátý. Dostala se do švitoření a každou chvíli jí něco napadlo, co se jí zdálo nutné tatínkovi povědět. Zakončila a pročetla ještě jednou dlouhou svoji epištolu:

„Můj drahý, andělský tatínku!

Máme dnes neděli. Počasí je krásné a v zahradě kvetou růže (přitom si vzpomínám, zdali asi moje žlutá ‚marechal Niel‘, kterou zahradník na jaře přesadil, již nasadila poupata, a prosím Tě, nezapomeň mi o tom dát zprávu!) – a ptáčci vesele zpívají, ale bohužel, Tvá ubohá Zdenka sedí v pokoji a nesmí se prohánět venku. Můj zlatý taťku, není to smutná věc? Připadám si někdy jako náš mopslík, když mlsal a my jsme jej za trest zavřeli. Leckdy bych také, jako on, škrábala na dveře a volala: Otevři mi! Chci ven! Takové stálé uzavření není hezké. Doma jsem si přece mohla tropit a vyvádět, co jsem chtěla; v zahradě, na poli, v chlévech, všude jsem směla a mí roztomilí psi byli u mne, běhali za mnou, kamkoliv jsem se zatoulala. Ach, bylo to jako v nebi! Co dělá Míč, tatínku, co dělá Střela, Buran, co mopslík a ti ostatní? Ach, kdybych je zde měla!

Zde v penzionátě je všecko tak přísné, člověk aby při všem pamatoval na samé předpisy. Vstávat, snídat, učit se, jíst – všecko v určitou chvíli. A to je hrozné! Bývám ráno leckdy ještě tak nevyspalá, ale musím z postele, jak odbila šestá. Ach, a někdy bych tak ráda skákala v zahradě, ale musím sedět v těch ohyzdných škamnách! Ta strašlivá škola!

Nenaučím se přece ničemu, tatínku, jedináčku můj; jsem k tomu příliš hloupá, Ellen a ostatní děvčata mnohem více vědí a jsou všecky chytřejší než já. Ellen tak překrásně kreslí! Velikou psí hlavu křídou teď dokreslila, ta hledí jako živá! A Ellen hraje na piano, že by mohla dávat koncerty! Já však neumím nic, pranic!

Kdybych byla raději zůstala doma – aspoň bych nevěděla, jak jsem zabedněná. Ellen mi říkává k útěše: ‚Žádný mistr nespadnout z nebe, jen ty se učit a budeš umět.‘ Avšak ačkoli jsem již začala, ničem…