Svéhlavička

Večer, když se Ellen a Zdenka uložily do postelí, když slečna Hodanová vykonala obchůzku po ložnicích dívek, světlo zhaslo a všecko v domě utichlo, ozvala se Ellen: „Nespíš, Zdenko?“

„Nespím,“ odpověděla družka; „co mi chceš?“

„Vstaň a tichounko se oblékat, my vyprázdnit tvůj kožená truhličku.“

„Ale je tma,“ namítala Zdenka.

„Nestarej, já mít světlo.“

Lehounce, neslyšitelně vstala Ellen a kradla se v punčochách k svému prádelníku; opatrně vytáhla hořejší zásuvku, v níž nahmatala svíčku. Rozsvítila ji, postavila před ni velkou knihu, tak aby ani paprsek nemohl zakmitnout oknem ven.

„To být hezké, viď? Ale teď honem,“ pobízela Zdenku, jež spěšně na sebe něco oblékala. „Kde ty mít klíček?“

„Zde jej mám, pravila Zdenka a vytáhla klíček z úkrytu pod poduškou, „odemknu sama.“

Ellen svítila; nakloněna vpřed, hleděla Zdence do rukou s dychtivým očekáváním, jaké poklady se před jejími zraky odhalí. Dočkala se notného zklamání, když Zdenka začala vykládat věci z truhlice. Očekávané mlsky – jimž Ellen velice přávala – nepřicházely.

„Ó ty nemít žádný koláče?“ ptala se zarmoucena, vyházela rozličné věci a prohledala vše až na dno. „Ouvej, ó,“ zvolala náhle a trhla rukou zpět. „Já jsem se píchnout! Co to být?“ A hle, jasná krůpěj krve visela jí na malíčku.

Zdenka nechápala, čím taková rána mohla povstat, až sama sáhla ke dnu a poznala příčinu: sklenice s rosničkou byla rozbita a Ellen se řízla o střep.

„Kde jen je má žabička?“ naříkala si Zdenka, vybírajíc úzkostlivě střepy.

„Cože? Žabička? Živý žába? Ó jé, tys jej zavřít do truhlice? Jak může ubohý zvižátko tak trápit? Bez čerstvý povětší on musí umžít!“

Zdenka právě našla malou rosničku; ovšem byla pošlá. Položila si ji na dlaň a dýchala na ni, aby ji zas přivedla k životu. Ellen se jí vysmívala.

„Tys ten malý, nebohý žabku zavraždit,“ řekla a vzala zvířátko do ruky. „Ó jéjej, ten je po něm, nikdá už nepšijde k sobě, nikdá! Zítra ráno my ji dát do škatulku a pod lípy pohžbít.“

Zdenka hleděla smutně na žabku a slzy jí vstoupily do očí. Sama to zvířátko chytla, sama si je krmila a mívala z něho velkou radost, a nyní je usmrtila vlastní vinou.

„Jaký ošklivý kousek jsem vyvedla! Jak jsem jen mohla být tak hloupá?“ žalovala. „Ani jsem na to nepomyslila, že se žabka musí v truhlici udusit. Skládala jsem vše tak chvatně –.“

Poněkud ji utěšoval plán pohřbu pod lipou.

„My udělat malý kopeček,“ navrhovala Ellen, „nasázet na ni květiny, postavit tam kšížek ze džívek a na ni napsat nápis: Tady odpočívat žába Zdenkova, co mladý živobytí ztratit, dyž mu zacpala zduch.“

Ten pěkný nápis usušil Zdenčin…