Svéhlavička

Týden po Vánocích minul jako blahý sen. Mezi dozvuky štědrovečerního veselí se mísily příjemné dopisy z domova, plné chvály a obdivu za dárky vlastnoručně vypracované, kterými byli obdařeni rodiče, bratři, sestry a nejbližší přátelé chovanek. Nejblaženější byla dobrá Ellen uznalým, laskavým dopisem strýčkovým, k němuž přiložil spořitelní knížku se skromným, ale převzácným obsahem. Všecky dívky psaly domů dlouhé listy díků, k nimž dodávaly žertovné vylíčení Štědrého večera, které si pak navzájem předčítaly, též všecky knihy, které obdržely, přečetly za dlouhých večerů společně. S Lilinkou si všecky střídavě hrály, takže nestačil ani čas na všecka zaměstnání. Když po několika mírně chladných dnech uhodil silný mráz a kluziště, které zahradník upravoval na prostranném dvoře penzionátu, důkladně umrzlo, přibylo dívkám ještě více „práce“.

Na kluzišti byla Zdenka pravou mistryní a Taťána její přední žačkou, která se svou učitelkou brzy závodila o palmu. K největší radosti všech nalezla se tu konečně na pravzoru dokonalosti – na Růžence veliká směšná vada: jakmile totiž vstoupila na led, již mimovolně na něm seděla. Čím více si umiňovala překonat tuto svou neobratnost a čím méně se jí to dařilo, tím větší byla ovšem zábava ostatních na její útraty.

Drahomíř se nezúčastnila klouzaček, ani slepé báby a schovávačky, na niž si družky někdy „kvůli Lilince“ zahrály. Básnířka seděla sama ve svém pokoji, pilně píšíc a nahlížejíc do knih.

Mnoho rozmanité, mimořádné práce si dívky nachystaly na vytoužený týden vánočních prázdnin! Ale kupodivu: den po dni se ztrácel, všecka ta práce zůstala neudělána, již byl nejvyšší čas psát novoroční přáníčka – a pomýšlely opět na školu!

Pouze Růženka, vzorná jako vždy, denně hodinku nebo dvě pilně šila; když přišly v tu dobu družky klepat na její dveře a volat ji k zábavě, odpovídala: „Teď mě nechte, až došiji dnešní úkol.“ A na zvědavé otázky, cože to píchá, říkala pouze: „Překvapení.“ Domnívaly se jistě, že si vyšívá ruskou blůzu, jakou měla Taťána, do tanečních hodin, jež měly po Třech králích v penzionátě začít.

„Děti!“ pravila jednou Taťána, vrazivši do pokoje k Elleně a Zdence. „Víte, že se tu v domě dějí tajné schůze? Ano, kuje se spiknutí!“

Obě družky vyskočily ze sedadel. Taťána jim již tolik napovídala o tajných spolcích a hrozných spiknutích v Rusku, že se v první chvíli ulekly. Ale Zdenčin zdravý smysl se hned vzpamatoval.

„Spiknutí?“ zasmála se; „To je jistě jeho hlavou miss Leadová!“

„V strakaté plédu,“ přizvukovala Ellen, „jako vůdce loupežníků, – víš, jako tenkrát v noci!“

„Nikoliv miss Lead,“ pravila Taťána, „nýbrž – poslyšte – naše Drahomíř!“

Protáhlé „á“ se ozvalo z úst obou dívek. „To začínat být zajímavý! Povídej!“ pobízela Ellen a všecko na ní již hrálo nedočkavostí. Taťána vypravovala: „Již po tři dny pozoruji, že se každou chvíli někdo ztrácí k ní do pokoje: brzo Milada nebo Andulka, tu zase Růžena, a zamykají se! Teď právě jsou tam všecky pohro – –“ Nedořekla, neboť pozorova…