Svéhlavička

Švitořivá Lilinka, již dospělejší chovanky uvykly považovat za roztomilou živou hračku, stala se mimo nadání i jejich vychovatelkou, aniž o tom měly tušení. Její čilá očka si všímala všeho a upřímný jazýček pověděl vše, co bylo děvčátku nápadné. Sama přísná slečna Zálesná nebyla by si troufala vytknout chovankám do očí věci, které jim někdy Lilinka ve své nevině řekla nahlas přede všemi. Poznámky, za které by se byly na každého jiného krutě rozhněvaly, musely vyslechnout z bezelstných úst dítěte naoko klidně, jinak by se každá stala směšnou. Tak řekla maličká zcela dobromyslně například starší sestře Petřických: „Viď, Milado, ty si proto tak hezky načechráváš vlasy, aby ses každému líbila? Já vím, jak ráda děláš do zrcadla kukuč!“ Tu se ovšem dívky daly sborem do smíchu a Miladě nezbývalo, než aby smějíc se s nimi, zavřela polibkem žvatlavá ústa.

Taťáně, jež velmi ráda vynikala nad své spolužačky, aspoň pyšným držením hlavy, nemohla-li jinak, řekla štěbetalka po návštěvě jakéhosi vzácného cizince v ústavě: „Táňo, proč jsi tomu pánovi nezazpívala? Viď, nešlo ti vysoké C?“ – „Proč myslíš?“ podivila se Taťána a Lilinka naivně na to odpověděla: „Viděla jsem, že jsi natáhla tááákhle krk, jako pan Tenorini, když cvičil maminku na vysoké C!“ Smích zahlaholil, Taťána trochu pobledla, kousla se do rtů a musela sklopit pyšné oči; maličká netušila, že dala Táně lepší lekci než pan Tenorini její mamince.

Získala-li si Lilinka svou kritikou leckdy tajný vděk slečny Zálesné. dobyla ještě rozhodněji celého srdce Drahomířina. Básnířka totiž, když neuznalé družky nechtěly propůjčovat sluch plodům jejího ducha, přinesla jednou odpoledne ve středu kromě ruční práce malý sešitek. „To jsou poznámky k osvěžení paměti,“ řekla zvědavě Elleně, „neboť bych nerada zapomněla nenapsaný ještě, fantastický děj, který mám v hlavě.“

„Román?“ poškádlila ji Ellen a všecky dívky se již smály, dříve než znaly jediné písmenko v sešitě.

Drahomíř jen zavrtěla hlavou. „Mám novou pohádku. Kdo by ji rád slyšel?“ 

„Já já!“ ozval se na toto pozvání tenký hlásek z kouta a s panenkou v náručí přiběhla Lilinka tak horlivě, že strhla Drahomířino šití ze stolu na zem. „Zboříš nám dům, ty malá velká vodo,“ zažertovala básnířka, načež se Milada ušklíbla: „Jak duchaplně řečeno: malá velká voda!“ A dívky se nemilosrdně smály.

„Prosím vás, děvčata,“ promluvila mírně Růženka, „neposmívejte se Drahomíře, když nemáte žádnou příčinu; ‚malá velká vodo‘ je dobře a vtipně řečeno. Nejste-li škodolibé, k čemu tedy družku týráte?“

„Nech je, Růženo, jsem nad to povznesena,“ zadeklamovala Drahomíř, a než si která rozmyslela odpověď, seděla již Lilinka na podnožce těsně u básnířky a ta začala svou pohádku. Vypravovala šijíc přitom dost pilně, jenom chvilkami pohlížejíc do poznámek a zase do tvářinky své malé posluchačky. Ty velké černé oči, dětinskou dychtivostí rozšířené, tak mile působily na vypravovatelku, že zapomněla na svou obvyklou strojenost, vcítila se do otevřené dětské duše a s …