Celínka

„Přec jen jste chybil, velice chybil, můj milý ze Svojetína,“ řekl svobodný pán Kadlík z Těšanova svému příteli a hostiteli při láhvi nejlepšího vína a při nejdražším doutníku v důvěrném koutku salonku, kam přitlumeně vnikal z ostatních pokojů svit lamp a svící, zvuk piana i jiných nástrojů, šum kroků, hedvábných vleček a smějících se hlasů, z valné části dětských. „Chybil jste tak, že nelze pochopit ani omluvit vaši slabost.“

Oslovený, jemuž ihned přestalo chutnat víno i doutníkové aroma, máchl netrpělivě rukou a děl s povzdechem: „Vím, vím, pane kmotře, a nikdy jsem vám v tom neodporoval. Chyba jest, bohužel, nezměnitelná — ale bohudíky již stará, takže jsme jí mohli přivyknout. Aspoň dnes, příteli, si nekalme potěšení zbytečnou připomínkou oné osudné věci.“

„Nic osudné, můj drahý,“ s úsměvem nelibosti odmítal svobodný pán pokus o skončení nepříjemného hovoru, „nesvádějte na osud, co jste sám z vlastní vůle učinil.“

„Prosím vás,“ vpadl hostitel, „vím to sám až příliš dobře a vy, kmotříčku, se staráte po celá tři léta, abych na to nezapomněl. Jste v právu. Ale pro dnešek bych byl rád amnestován!“

„Dnes, ano právě dnes mě více než jindy hněte, co se stalo,“ odpověděl nesmiřitelný karatel. „Má žena není Celínce křestnou matkou jen pro jméno; mám ji sám také otcovsky rád a cítím její zkrácení zvláště trpce dnes, kdy s takovou slávou světíme tříleté její narozeniny, kdy se všecko raduje, a ona, andílek ubohý, uprostřed všeho toho jásotu netuší, že ji vlastní tatík připravil o čtyřicet tisíc dříve ještě, než se narodila! Obral ji a cizí holčině to dal. To je smutné pozadí k slavnosti jejích narozenin.“

Celínin otec vstal z plyšové pohovky prudce, jako by jej z opěradla jejího dýka do zad byla bodla. Měl vzezření, jako by se chtěl dát na útěk, však náhle se obrátil k svému mučiteli a ruka jeho mimovolně dopadla na mramorový stolek, až na něm sklenky jemně zacinkaly. „Víte, můj zlatý z Těšanova: kdybych byl Florlu na úkor vlastního, o tolik let později mi darovaného dítěte s tak nesmyslnou štědrotou obdaroval z vlastního přenáhlení, z vlastní náklonnosti neb jakéhokoliv jiného citu, plně bych zasluhoval vašich výčitek. Víte však dobře, jako každý vůbec, že jsem tomu nechtěl a se bránil, ale nemohl se svou chotí jinak obstát, než když jsem po čtrnáctidenních hádkách přece povolil umíněné její vůli i neslýchanému požadavku vychytralého poručníka Florlina.“

Svobodný pán posměšně pokrčil rameny. „Kdybyste byl jednal pro vlastní zájem, kdyby vám samému bylo tolik na Florle záleželo – nu, to by se snad ještě prominulo. Ale že jste jen povolil rozmaru choti své, jaká to slabošská výmluva! Jaké si to dáváte vysvědčení, příteli!“

Výčitka slabošství vůči vlastní ženě, kterou si činil uvnitř sám, nejvíce pana Lipeckého zahanbovala i mrzela, nechtěl to však prozradit. „Z lásky k ženě se leckdo stává slabochem,“ pravil. „Ale ovšem bych jí přece nebyl povolil, kdybych byl býval tak moudrý jako dnes, kdybych byl tušil, že o čtyři léta později, po …