Celínka

Mladý modřín před úhledným domkem, na způsob švýcarské chaty upraveným, v lehkém větru potřásal hebkou svou zelení jako bujný koník hřívou, když jede na svatbu. Ba ještě pyšněji se čechral modřín, neboť nesloužil oslavě ženicha a nevěsty, ale byl sám oslavencem dnešního dne. Propleten červenými stužkami, nesl na svých větvích skleněné koule stříbrné a zlaté jako báječné ovoce; patu jeho kmene věnčil okrouhlý záhon pestrých květin. Sličný stromek slavil pětiletou paměť svého přesazení ze školky lesní sem do zahrady, na jejíchž mřížových vratech se třpytil zlatý nápis: „Vila Celínka“.

Ano, proud času odplavil již pět roků ode dne, kdy Celínka, obdrževši svou viličku, vlastnoručně hodila první lopatku hlíny do jamky na kořeny stromečku, vsazeného na památku nastoupení nové malé vládkyně této državy. Již mnohá slavnost se zde odbyla, vymyšlená vynalézavostí maminčinou; ale za pět let pokročila Celínka v tomto umění tak velice, že sama vymýšlela slavnosti nejoriginelnější. Z její důvtipné osmileté hlavičky vzešel plán oslavit pětileté jubileum jejího modřínu.

Celínka vůbec pokročila v rozmanitém umění a vědomí, nejvíce však v sebevědomí. Již nebyla tou naivní, hravou holčičkou, jejíž otevřené srdečko tak mile svítívalo z jasných oček a z tvářinky stále úsměvné; bývala často zamyšlená, často upjatá, často i nevrlá a znechucená; ano Celínka bývala již nervosní, zvláště nudila-li se aneb nedařilo-li se vše podle její vůle. Maminka i tety již z ní vychovaly nedůtklivou, rozmarnou malou dámu, jíž jenom občas vyprýštila z duše dětská přirozenost bývalou srdečností. Šťastným, rozmilým dítětem bývala zase nejspíše, zabrala-li se do něčeho společně s Florlou.

Stály nyní spolu před vilou, prohlížejíce vyšňořený stromeček; Celínka si zavěsila ruku na rameno Florlino a točíc hlavu zkoumavě vpravo, vlevo, konečně jí opřela o družčino rámě.

„Co myslíš, Florlo: přidáme mu ještě více parády?“

„Vymyslíš-li si proň novou ozdobu, bude jistě roztomilá,“ odpověděla Florla.

„Poraď!“ nutkala Celínka, „ráda bych něco takového, čeho ještě svět neviděl! Chtěla bych, aby všichni podivením trnuli! Řekni jen co?“

Florla se zasmála: „Mé nápady jsou hrozně jednoduché, má zlatá Celínko; nevím, jak bych se ti zavděčila tím, co mi prolétlo hlavou.“

„Víš něco? A tajíš to pro sebe, neupřímná,“ žertovně jí Celínka vyčítala, „jen mi to pověz, snad z toho spolu něco uděláme.“

„Myslíš? Tedy slyš. Stromek slaví uplynulých pět roků, které ulétly jako motýlkové do povětří. Což abychom stromek ozdobily pěti bílými motýlky?“

„Ó, ano, výborně!“ zaradovala se Celínka, „to bude symbolické, poetické! Ale musí to být velcí motýli na dlouhých tenkých drátech, aby se ve větru hýbali, jako by poletovali; to bude krása! Jenom kde vezmeme ty motýly?“

„Urobíme je z papíru,“ navrhla Florla.

„Z papíru? Ne! To by bylo po žebrácku,“ ušklíbla se Celínka. „Motýli by musili být z atlasu – neb z hedvábného gázu nebo krepu; křidélka musili by mít posetá lesklými, duhobarevnými penízky; ale kde t…