Celínka

„Pardon! To zde není moje, toť pro tebe,“ pravil pan Lipecký, klada jeden z dopisů právě došlých stranou od ostatních na pokrývce svého lože, na němž jej dnes držela malá churavost. „I hle,“ pravil, „kdo ti asi píše tak zdaleka? Nemýlím-li se, je to z Tiflisu^[14].“ Podal vzácnost tu předčitatelce své, jež odloživši arch novin z rukou, zvědavě otvírala list. Též pan Lipecký byl tak zvědav, že nechal na chvilku všechny obchodní dopisy čekat.

„Je od pana Bartoně, hudebníka; pamatuješ se na něj, tatínku?“ pravila Florla s úsměvem, jaký vyluzuje nenadálá vzpomínka na někoho kdysi nám zajímavého, o němž dávno již nebylo slechu. „Již před lety, než se Hanička Bartoňová provdala, slyšela jsem od ní, že bratr její obdržel místo sbormistra dnes v Rusku. Pročpak mi asi píše?“ divila se i pustila se do čtení dlouhého, drobounce psaného listu, kdežto se otec jal pročítat dopisy obchodní, přičemž se jeho nažloutlá tvář více a více zachmuřovala.

List Bartoňův počínal blahopřáním. Jak byla Florla překvapena, že mladý muž, s nímž dávno v dětství promluvila nanejvýše sto slov, od té doby ho ani nespatřivši, znal a v paměti zachoval den jejích narozenin! Cizí ten člověk, zapomenutý kdesi v dálce, věděl, že dnes jest Florle právě dvacet let, a s pečlivým výpočtem vypravil svou gratulaci právě včas, aby ji obdržela v jitro svých narozenin, o nichž nevěděl ani chorý tatínek, ani maminka s Celínkou v Paříži meškající, ani kdokoli z příbuzenstva Lipeckých. S výročními dny Florlinými se nedělalo v domě okolků, nikdo se po nich neptal. Mimo dům věděl o nich přesně pan poručník, nemíval však ve zvyku gratulovat; dobrá paní Plavcová někdy Florlu potěšila vzpomínkou, někdy však zapomněla, jsouc rozptýlena přemnohými starostmi. Byl někdejší skladatel dětské symfonie dnes jediným gratulantem Florliným.

Po blahopřání následovala v jeho dopise obšírná omluva, že se opovažuje připomínat se jí nepatrnou osobu svou, zajisté dávno zapomenutou, takže mu nezbývá než poznovu se jí uvést. I představil se jako hudebník, jenž měl dosud jediný blažený úspěch v onen den před jedenácti lety, kdy dětskou jeho skladbičku Florla odměnila kytičkou z poupat růžových, svázaných modrou stužkou a podnes jako drahá památka jím opatrovanou; pak líčil další svou kariéru v cizině, ale tak nejasně a lyricky, jako by hlavní jeho záležitostí vždy bylo vzpomínat na onen večer, kdy mu Florla dala zmíněnou kytičku; list dospěl konečně až k jeho sbormistrovství v Tiflise, spojenému s příjmem pro skromné jeho nároky skvělým, ale také s úvahou, zdali kterási jemu drahá duše aspoň vzpomínkou ozáří jeho osamělost v té cizí dálce.

Po tomto úvodu udal jako hlavní příčinu svého psaní pokornou prosbu, aby mu Florla ráčila laskavě doporučit některé novější, nepříliš těžké, dobré skladby české pro klavír, jichž neznal, meškaje po léta v cizině; přál by si obeznamovat žáky své s českou hudbou. Potom zakončil list opětnými omluvami a toužebnými vzdechy po drahé otčině i po tom nejdražším, co v ní roz…