Petr První III

7

Ke koni generála Horna se sběhly prostovlasé ženy. Chopily se uzdy, třmenů, zaťaly prsty do šosů jeho koženého kabátce… Hubené, černé od sazí požárů, oči vytřeštěné; křičely: „Vydej město, vydej město…!“ Zamračení kyrysaři, jeho tělesná stráž, byli rovněž obklopeni a nemohli se k němu prodrat. Řev ruských děl otřásal domy na náměstí, jež bylo pokryto ohořelými trámy a rozbitými taškami. Byl sedmý den kanonády. Předešlého dne generál drsně odmítl rozumný a zdvořilý návrh polního maršála Ogilvyho, aby nevystavoval město hrůzám útoku a zuřivosti vojsk, která do něho vtrhnou. Generál místo odpovědi mrštil parlamentáři do tváře maršálův zmačkaný dopis. Dozvědělo se o tom už celé město.

Kalnýma, jakoby bělmem potaženýma očima díval se generál do tváří křičících žen znetvořených hrůzou a hladem – taková je tvář války! Tasil z pochvy kord a začal jím na plocho bít po hlavách a pobízet koně. Daly se do křiku: „Zab nás, zab! Ušlap nás…!“ Zapotácel se, táhly ho ze sedla… Vtom se však ozval takový neslýchaný rachot, že se i jeho železné srdce zachvělo. Za prejzovými střechami starého města se zvedl černožlutý sloup kouře a plamenů – vyletěly do vzduchu prachárny. Vysoká věž staré radnice se zakymácela. Ozvaly se srdceryvné výkřiky, lidé se rozběhli do uliček, náměstí se vyprázdnilo. Generál s kordem napříč sedla odcválal směrem k baště Honor. S druhé strany řeky létaly strmým obloukem rychle se zvětšující koule, s hvízdáním dopadaly na střechy domů, jejichž průčelí byla vychýlena do ulic, a na křivolakou ulici, kde kroužily a vybuchovaly… Generál bodal a bodal uskakujícího koně obrovskými ostruhami do zkrvavělých slabin…

Bašta Honor byla zahalena prachem a kouřem. Generál rozeznal kupy cihel, překocená děla, trčící nohy koní – a obrovský průlom směrem k Rusům. Hradby se zřítily do základů. Přistoupil k němu velitel pluku raněný do tváře a celý šedivý od prachu. Generál řekl: „Nařizuji nepřítele nevpustit…“ Velitel se na něho podíval, napůl s výčitkou, napůl s úsměškem… Generál se odvrátil, pohodl koně a úzkými uličkami odcválal k baště Viktorii. Několikrát se musil chránit koženým rukávem před plameny hořících domků. Když dojížděl k baště, slyšel vytí dopadajících střel. Rusové stříleli přesně. Napůl rozbořené hradby se nadouvaly, vzlétaly a zase splaskly. Generál seskočil z koně. Voják, který od něho vzal oprať, hoch s kulatými tvářemi krev a mléko, od něho vzdorovitě odvracel oči. Generál ho udeřil pěstí v rukavici zespoda do brady a po zřícených cihlách vylezl na kus hradeb, který ještě stál. Odtud spatřil, že útok začal…

Menšikov utíkal přes plovoucí most uprostřed malých pěšáků Ingermanlandského pluku, mával kordem a křičel z plných plic. A všichni vojáci křičeli z plných plic s ním. Z vysokých hradeb Ivangorodu po nich pálila litinová děla, bomby pleskaly do vody nebo s hvízdáním rozrážely vzduch a přeletovaly nad hlavami. Menšikov doběhl na druhou stranu, seskočil na levý břeh, otočil se a začal dupat a mávat cípem pláště… „Kupředu, kupředu!“ Pěšáci, hrbící se pod tornistrami, běželi přes ponořený most v hustých řadách, jemu se však zdálo, že přešlapují na místě… „Rychleji, rychleji…!“ a jako opilý chrlil ze sebe svérázné, právě vynalezené nadávky.

Na levém břehu, úzkém pásu mezi řekou a vlhkou hradební zdí bašty Viktorie, bylo málo místa a vojáci, kteří přeběhli most, se tísnili, strkali do předních a zpomalovali krok; šířil se ostrý pach potu. Menšikov se po kolena ve vodě rozběhl a předhonil kolonu: „Bubeníci vpřed! Prapor vpřed…!“ Děla Ivangorodu pálila teď přes řeku na kolonu; střely pleskaly u břehu, až vystřikovala voda, tříštily se o zdi, spalovaly střepinami a měkce, lepkavě se zarývaly do lidí… První řady se rozběhly, zamávaly rukama a už se šplhaly po cihlové suti průlomu na jeho vrchol… Zahučely bubny… Kolonou střelců, lezoucích na vrchol průlomu, se šířil křik silněji a silněji. Za hřebenem průlomu chraptivě zavyl švédský hlas… Zahřměla salva… Všechno se zahalilo kouřem… Pěšáci se převalili přes vrchol průlomu do města.

Druhý útočící proud pochodoval kolem Chamberse. Generál seděl na vysokém koni, který pokyvoval hlavou do taktu s bubny. Měl na sobě mosazný kyrys, vyleštěný cihlovým práškem, který si navlékal jen ve zvlášť slavnostních případech; těžkou přilbu držel v ruce, aby vojáci dobře viděli jeho okrouhlý obličej s hákovitým nosem, připomínající rozžhavenou bombu. Netečně opakoval chraptivým hlasem: „Kupředu, chrabří Rusové… Kupředu, chrabří Rusové…“

V čele kolony šel přes louku k baště Honor rychlým krokem prapor preobraženců, urostlých, kníratých, dobře živených chlapíků s malými tříroháky naraženými na oči a nasazenými bodáky, protože měli rozkaz nestřílet, nýbrž bodat. Prapor vedl podplukovník Karpov. Věděl, že se na něho dívají jak vlastní lidé, tak Švédové přikrčení v průlomu. Hejskovsky vypjal prsa jako holub, zvedl nos a šel, aniž se ohlédl po svém praporu. Za ním bili čtyři bubeníci srdceryvně do bubnů. K širokému průlomu v silné cihlové zdi bylo ještě asi padesát kroků, ale Karpov nezrychlil krok, jenom ramena se mu začala zvedat. Když to vojáci uviděli, ztratili krok a zadní začali narážet do předních. „Ratata bum, ratata bum“, burácely bubny. V průlomu se pomalu zvedly železné přilbice a ústí pušek… Karpov vykřikl: „Odhoďte zbraně, pakáži, vzdejte se…!“ A s kordem a pistolí v ruce se rozběhl vstříc salvě… Zablýsklo se, zahřmělo, do tváře zavanul kouř střelného prachu… „Jsem živ, je to pravda?“ zaradoval se. A shodil ze sebe už překonaný strach, z něhož se mu začala zvedat ramena… Srdce zatoužilo po rvačce… Ale vojáci ho už předběhli, a tak marně hledal, na koho se vrhnout se svým kordem… Viděl jen široká záda preobraženců pracujících bodáky jako vidlemi – po mužicku…

Třetí kolona – kolona Anikity Ivanyče Repnina – se vrhla s obléhacími žebříky na zteč napůl rozbořené bašty Glorie. Z hradeb po nich nepřetržitě stříleli, shazovali balvany a břevna a zapálili sudy se smolou, aby ji lili na oblehatele. Anikita Ivanyč, na nízkém koníkovi, rozčileně …