Petr První III

Kapitola čtvrtá

1

Na pahorku, kde byla postavena strážní věž, seskočil Petr Alexejevič z koně a vyšplhal se po příkrých příčlích na plošinu. Za ním šplhali Chambers, Menšikov, Anikita Ivanovič Repnin a jako poslední Petr Matvejevič Apraksin, kterému vadila tloušťka a závrať; copak je to hračka lézt na takovou věc deset sáhů nad zemí? Petr Alexejevič, zvyklý šplhat na stěžně, nebyl ani udýchaný; vytáhl z kapsy dalekohled, rozkročil se a začal se rozhlížet.

Narvu bylo vidět jako na zeleném talíři – všechny její nízké věže s branami a zvedacími mosty, za záhyby hradeb výčnělky bašt, postavených z přitesaného kamene, veliká hmota starého zámku s kulatou prachárnou, točící se ulice města a příkré střechy kostelů trčících k nebi jako hřeby. Na druhé straně řeky se zvedalo osm zasmušilých věží přikrytých olověnými čapkami a vysoké, prostřílené hradby pevnosti Ivangorodu, kterou postavil už Ivan Hrozný.

„Město bude naše!“ řekl Menšikov, dívající se rovněž dalekohledem.

Petr Alexejevič zamumlal skrze zuby:

„Jen se předčasně nenafukuj.“

Pod městem po řece, v místech, kde stály u potoka Rossoň hliněné valy Petra Matvejeviče Apraksina, pomalu postupovaly vozy a vojsko, špatně viditelné v oblacích prachu, které rozvířily. Přecházely přes plovoucí most a jízdní i pěší pluky rozbíjely tábor na levém břehu pět verst od města. Už se tam bělaly stany, bezvětřím stoupaly sloupy kouře, na pažitu se potulovali odsedlaní koně… Doléhalo odtud bušení sekyr, věkovité sosny s kymácejícími se vrcholky padaly.

„Ohradili jsme se jen vozy a rohatkami, nerozkážeš kvůli bezpečnosti vykopat také příkopy a postavit palisády?“ zeptal se kníže Anikita Ivanovič Repnin. Byl to obezřelý a rozumný člověk, zkušený ve vojenském řemesle, odvážný, ač ne vyzývavý, ale přitom ochotný položit bez váhání i život, kdyby to vyžadovala velká věc. Jen tváří a postavou se nějak nevydařil, třebaže svůj rod považoval za starobylejší než rod cara Petra – byl ošklivý a silně krátkozraký, ale jeho maličká očka za přimhouřenými víčky se dívala velice chytře.

„Příkopy a palisády nás nezachrání. Nepřišli jsme sem dřepět za palisádami,“ zabručel Petr Alexejevič a zamířil dalekohledem víc na západ.

Chambers, který měl zvyk vypít hned zrána pro povzbuzení ducha řádnou sklínku vodky, zasípal:

„Mohli bychom taky vydat rozkaz, aby vojáci spali obutí a s puškami… Ale to jsou hlouposti! Jestli je opravdu jisté, že generál Schlippenbach stojí u Wesenbergu, nelze jeho pomocné oddíly čekat dřív než za týden…“

„Já už zde jednou na švédské pomocné oddíly čekal… Děkuji, už jsme se poučili!“ řekl zvláštním hlasem Petr Alexejevič. Menšikov se krátce a hrubě zasmál.

Na západě, kam Petr Alexejevič dychtivě pohlížel, se rozkládalo moře; jeho našedlou hladinu, dřímající v proudech světla, nečeřil ani vánek. Tam, kde moře zřetelnou čarou končilo, bylo možno rozeznat, když člověk napjal zrak, řadu lodních stěžňů se skasanými plachtami. To bylo loďstvo admirála de Proux se stříbrnou rukou, stojící v naprostém bezvětří.

Apraksin, který se křečovitě držel zábradlí vratké plošiny, řekl:

„Pane bombardýre, jakpak jsem se neměl polekat takové síly – vždyť to je půl stovky lodí a takový odvážný admirál… Opravdu, jen bůh mne vysvobodil, že tomu zatracenci nedal vítr z moře…“

„Ale co věcí se tam zkazí, eh…“ Menšikov počítal prstem stěžně na obzoru. „Kýly jsou určitě až do stropu nacpané uzenými úhoři, platejsi, slanečky a revalskými šunkami… Mají revalské šunky, panečku! Jestli se někde dobře jí, pak v Revalu! V tom parnu mu to všechno shnije, všechno to nahází přes palubu, lotr jednoruký… Apraksine, Apraksine, proč pořád dřepíš na břehu, ty červe suchozemský! Proč nemáš nějaké loďky? Posadit za takového bezvětří na loďky rotu grenadýrů a de Proux nebude vědět, kde mu hlava stojí…“

„Racek si sedá na písek!“ vykřikl najednou Petr Alexejevič. „Na mou duši!“ Tvář měl vyzývavou, oči kulaté. „Vsadím se o deset tolarů, že přijde bouřka… Kdo se vsadí? Ech, vy jste námořníci! Nenaříkej, Danilyči, je docela dobře možné, že tu admirálskou šunku ochutnáme.“

A strčiv dalekohled na prsou za kabát, začal kvapně slézat z věže. Plukovníku Röhnovi, který přiběhl, aby mu pomohl seskočit na zem, řekl: „Jednu švadronu pošli napřed, s druhou jeď za mnou.“ Vyšplhal se do sedla a zamířil k Narvě. Jeho klusák, statný hnědý valach s velkýma ušima, dar polního maršála Šeremetěva, který koně ukořistil v bitvě u Örestferu, prý zpod samého Schlippenbacha, běžel pravidelným klusem. Petr Alexejevič neměl jízdu na koni v přílišné lásce a při klusu vysoko nadskakoval. Zato Alexander Menšikov popoháněl svého smetanově bílého hřebce, rovněž ukořistěného Švédům – a vesele hledící kůň a jezdec jen jen hráli: tu se hnali po svěží louce bokem vpřed krátkým cvalem, tu kůň zarazil, sedl na ocas, bil černými kopyty do vzduchu a pak se vzepjal a znovu vyrazil a letěl, až se za zády Alexandra Daniloviče třepotal krátký plášť z jasně červeného sukna, přehozený na jedno rameno, až za ním vlála pera klobouku a cípy hedvábné šerpy. Den byl horký, ale krásný; v hájích a sadech, teď opuštěných, se dali do zpěvu, do křiku ptáci.

Anikita Ivanovič Repnin, zvyklý od malička jezdit na koni tatarským způsobem, pomalu, bokem vpřed, nadskakoval ve vysokém sedle na malém ostře běžícím koníkovi. Apraksina zaléval pot pod obrovskou parukou, která Rusům nedodávala pohodlí ani krásy. Daleko vpředu se v houští míhala rozptýlená švadrona dragounů. Vzadu jela v sevřeném útvaru druhá; před ní cválal plukovník Röhn, švihák a ochmelka, který právě tak jako generál Chambers při hledání štěstí v širém světě dal caru Petrovi do služeb svou čest a svůj kord.

Petr Alexejevič ukazoval Chambersovi, který jel po jeho boku, příkopy, jámy, vysoké valy, zarostlé býlím a křovím, a napůl shnilé kůly trčící kolem dokola ze země.

„Tady zašlo moje vojsko,“ řekl prostě. „Na těchto místech získal král Karel velikou slávu a my – sílu! Tady jsme se naučili, z kterého konce ředkev jíst, a navždy pochovali svou zkostnatělou minulost, která…