Petr První III

5

Petr Alexejevič spatřil skrz tabákový kouř a husté příčky okna, jak se zkosený měsíc, který letěl celý čas roztrhanými mraky, najednou zastavil a zůstal viset.

„Seď, seď, Danilyči, není třeba, abys chodil se mnou, vyjdu si, nadýchnu se a pak se vrátím.“

Vstal od stolu a vyšel na schodiště pod Neptuna a pannu s velkými ňadry a pozlacenou nádobou. Do chřípí mu vletěl měkký, ostře vonící vítr. Petr Alexejevič strčil dýmku do kapsy. Za sloupem se od stěny domu odlepil jakýsi člověk bez čapky, v armjaku, na nohou láptě, klesl na kolena a zvedl nad hlavu kus papíru.

„Co chceš?“ zeptal se Petr Alexejevič. „Kdo jsi? Vstaň, neznáš rozkaz?“

„Veliký care,“ řekl člověk tichým, naléhavým hlasem, „nuzný a ubohý, bezbranný a zadlužený synek Andrjuška Golikov tě prosí… Hynu, care, smiluj se…“

Petr Alexejevič zlostně popotáhl, uchopil papír a znovu mu přikázal, aby vstal:

„Chceš utéci z práce? Jsi nemocný? Nevydávají vám jalovcovou, jak jsem nařídil?“

„Jsem zdráv, care, nechci utíkat z práce, vozím kamení, kopu zem, řežu trámy… Ale přichází ve mně nazmar zázračná síla, care… Jsem malíř z rodiny Golikovových, malířů svatých obrazů v Palechu. Umím malovat podobizny, na kterých jsou lidské tváře jako živé, nestárnou a neumírají, žijí věčně… Umím velice dovedně malovat mořské vlny a na nich lodi s plachtami uprostřed kouře z děl…“

Petr Alexejevič frkl po druhé, ale už ne zlostně:

„Lodi dovedeš malovat? Ale jak ti mám věřit, že nelžeš?“

„Běžel bych pro ten obraz a ukázal bych ti ho, ale je namalován na stěně, a ne barvami, jen uhlem… Nemám barvy a štětce… Jen se mi o nich zdává… Za trochu barev, třeba jen v hrníčcích jako náprstek, a za pár štětečků bych pro tebe, care, skočil do ohně…“

Petr Alexejevič frkl krátkým nosem po třetí: „Pojď!“ a s tváří zvednutou k měsíci, který svítil na tenký led kaluží, křupajících pod jezdeckými botami, vykročil jako vždy rychle. Andrej Golikov klusal za ním a pokukoval po neobvykle dlouhém stínu cara Petra, dávaje pozor, aby na něj nešlápl.

Minuli náměstí, zabočili pod řídké borovice a došli k Velké Něvce, na jejímž břehu stály nízké, drnem přikryté zemljanky stavebních dělníků. Golikov, který si něco šeptal a přitom se hluboce klaněl, otevřel celý bez sebe dveře jedné z nich. Petr Alexejevič se sehnul a vešel. Spalo tam na pryčnách asi dvacet lidí; zpod krátkých kožichů a rohoží trčely bosé nohy. Na nízké stoličce seděl ve světle hořící louče po pás nahý člověk s velkým plnovousem a spravoval košili.

Když spatřil cara Petra, nepodivil se, zabodl jehlu, odložil košili, vstal a pomalu se poklonil jako před temnou ikonou v kostele.

„Máš nějakou stížnost?“ řekl zhurta Petr. „Jaké je jídlo?“

„Špatné, Veličenstvo,“ odpověděl člověk prostě a jasně.

„Jak jste oblečeni?“

„Na podzim nám dali nějaké šaty, ale přes zimu jsme je, jak vidíš, unosili.“

„Jste nemocní?“

„Mnoho lidí je nemocných, Veličenstvo, je to tady ošklivé místo.“

„Stará se o vás lékárna!“

„Pravda, o lékárně jsme něco slyšeli.“

„Vy na ni nevěříte?“

„Ale jak bych ti to řekl, my se uzdravujeme, abych tak řekl, sami od sebe.“

„Odkud jsi? S kterou skupinou jsi přišel?“

„Přišel jsem na podzim s třetí skupinou z Kerenska… Jsem kramář. – Tady v té zemljance jsme sami svobodní lidé…“

„Proč jsi tu zůstal přes zimu?“

„Nechtěl jsem se na zimu vracet domů, stejně bych tam skučel hlady na peci. Dal jsem se najmout za plat a chléb, vozím dříví. Ale podívej se, jaký chléb nám dávají.“ Mužik vytáhl zpod krátkého kožichu kousek černého chleba a chvíli jej mnul, až jej v neohebných prstech rozdrobil. „Plíseň. Pomůže proti tomu lékárna?“

Andrej Golikov tichounce vyměnil ve skřipci louč a v nízké zemljance, vymazané lepenicí a jen místy vybílené, se rozsvětlilo. Zpod rohoží se zvedlo několik hlav. Petr Alexejevič si sedl na pryčnu, objal svá kolena a pozorně se zadíval do očí bradatého mužika:

„A co děláš doma, v Kerensku?“

„Prodávám sbiteň. Ale lidé teď pijí sbitně málo, nikdo nemá peníze.“

„A já jsem vinen, já jsem všechny ožebračil, že?“

Bradáč zvedl a zase spustil nahá ramena, na jeho vyzáblých prsou se zvedl a zase klesl měděný křížek; s úsměškem zavrtěl hlavou:

„Chceš vědět pravdu…? Inu což, my se nebojíme říkat pravdu, stejně je s námi už konec… Arciže se za starých časů žilo lidu mnohem líp. Nebylo takových daní a dávek… Kdežto teď pořád jen abys dával peníze a zas peníze… Dřív jsme platili z komína a z rádla, většinou ručil jed…