5
Nataljin kočár se hnal tryskem německou osadou kolem dřevěných domků, dovedně natřených, že vypadaly jako cihlové, kolem nízkých dlouhých kupeckých skladišť s vraty okovanými železem, kolem podivně přistřižených stromků v zahradách; všude visely do ulice malované vývěsní štíty a dokořán otevřené dveře krámků byly ověšeny zbožím. Natalja seděla se sevřenými rty jako loutka, na nikoho se nedívala, na hlavě cípatou čelenku, přes ramena přehozenou halenu. Břicháči se šlemi a pletenými čepicemi se jí klaněli, důstojné ženy se slaměnými klobouky na hlavách ukazovaly dětem její kočár, jakýsi švihák v kabátě, odstávajícím na bocích, uskočil z cesty a kloboukem se chránil před prachem; Natalja div neplakala studem, protože si velice dobře uvědomovala, že Maška a Kaťka jsou pro smích celé osadě a že všechny ty Holanďanky, Švýcarky, Angličanky a Němky drbou o tom, jaké jsou sestry cara Petra divošky a hladové žebračky.
Otevřený kočár sester spatřila v křivolaké uličce u červenožlutě pruhované brány domu pruského vyslance Keyserlinga, o kterém se říkalo, že si chce vzít Annu Monsovou, ale pořád se ještě bojí Petra Alexejeviče. Natalja zaťukala prsteny na přední okénko, kočí otočil smolnou bradu a přeskakujícím hlasem vykřikl: „Prr, holoubci!“ Šedáci stanuli: boky se jim těžce zdvíhaly. Natalja řekla své důvěrné bojarce:
„Jdi, Vasiliso Matvejevno, řekni německému vyslanci, že musím velice nutně mluvit s Jekatěrinou Alexejevnou a Marjou Alexejevnou… A nedovol jim spolknout ani sousto, přiveď je sem třeba násilím!“
Vasilisa Mjasná, tiše vzdychajíc, vystoupila z kočáru. Natalja se opřela, a praskajíc prsty, čekala. Zanedlouho seběhl ze schodů vyslanec Keyserling, hubeňoučký, maličký chlapík s řasami jako tele; tiskl na prsa klobouk a hůl, kterou popadl ve spěchu, ukláněl se na každém schodě, vykrucoval nohy v červených punčochách, a dojemně vystrkuje ostrý nosík, prosil carevici, aby ráčila k němu zajít a napít se studeného piva.
„Nemám čas,“ stroze odpověděla Natalja. „A pivo bych u tebe nepila… Zabýváš se hanebnými věcmi, přítelíčku… (A aniž ho nechala otevřít ústa.) Jdi, jdi, pošli mi co nejdřív carevice…“
Jekatěrina Alexejevna a Marja Alexejevna posléze vyšly z domu; vypadaly v těch svých širokých šatech s volány a nabíráním jako dvě kupy sena, jejich kulaté tváře byly vyděšené, přihlouplé, načerveněné, místo vlastních vlasů měly havraní vysoko načesané paruky ověšené skleněnými perlami (Natalja až zasténala skrz zuby). Carevice mhouřily na slunci oči zalité sádlem; bojarka Mjasná za nimi syčela: „Nedělejte ostudu, rychle si sedněte k carevici do kočáru.“ Keyserling s úklonami otevřel dvířka. Carevice, které se s ním zapomněly rozloučit, vstoupily do kočáru a stěží se stěsnaly na sedadle naproti Natalje. Kočár, vířící prach červenými koly a kolébající se ze strany na stranu, ujížděl nezastavěnou krajinou do Pokrovky.
Celou cestu Natalja mlčela a carevice se udiveně ovívaly šátky. A teprve když k nim pak přišla nahoru do pokoje a přikázala zavřít dveře, promluvila:
„Copak jste docela ztratily rozum, nestoudnice, nebo chcete, aby vás zavřeli do kláštera? Nestačí vám ty řeči po Moskvě? Musily jste se ještě zostudit před celým světem! A kdo vás to naučil jezdit k vyslancům? Jen se podívejte do zrcadla… Tváře jim tloušťkou div neprasknou, ale ne, jim se ještě zachtělo holandských a německých lahůdek! A jak vás mohlo napadnout jít a prosit o dvě stě rublů tu hnusnou ženskou Annu Monsovou? Ta má jistě radost, že vás mohla vyhnat jako žebračky! Keyserling o tom určitě napíše pruskému králi a král to vyzvoní po celé Evropě! Cukrářku jste chtěly okrást. Chtěly, nezapírejte! Dobře udělala, že vám bez peněz nic nedala. Panebože, co jen teď tomu řekne car? Co jen teď s vámi udělá, krávy jedny? Ostříhat vás a poslat na řeku Pečoru, do Pustojezerska…“
Natalja, aniž odložila čelenku a halenu, přecházela po pokoji, vzrušeně si tiskla ruce a vrhala plamenné pohledy na Kaťku a Mašku, které nejprve stály a pak, když už je nohy neunesly, usedly; nosy jim zrudly, tlusté tváře se jim třásly a nabíhaly vzlykotem, ale vydat hlásek se bály.
„Car nás nadlidskými silami vytahuje z propasti,“ řekla Natalja. „Nemá čas ani se vyspat a najíst, sám řeže prkna, sám zatlouká hřebíky, chodí v dešti kulek a pum, jenom aby z nás udělal lidi… Nepřátelé čekají jen na to, aby ho zhanobili a zničili. A vy tohle! Ani nejhoršího nepřítele by nenapadlo, co jste vyvedly vy… Ale tomu já nikdy neuvěřím, já se dopátrám, kdo vás navedl jezdit do německé osady… Vy jste přece staré báby, peciválky…“
Tu Kaťka a Maška rozevřely napuchlé rty a zalily se slzami:
„Nikdo nás nenaváděl,“ zavyla Kaťka, „ať se na místě propadneme…“
Natalja na ni křikla:
„Lžeš! Kdo by vám tedy řekl o cukrářce? Kdo vám řekl, že Monsová půjčuje na úrok…?“
Tu zavyla i Marja.
„Řekla nám to ta Kimřanka Domna Vachramejevová. Viděla cukrářku ve snu a my jí věříme, měly jsme chuť na marcipán…“
Natalja se rozběhla a otevřela dveře; od dveří odletěl stařík, domácí šašek v ženských šatech, a za ním couvly služky, trpaslice a šaškyně s lopuším ve vlasech. Natalja chytla za ruku čistotnou, jemnou ženskou v černém šátku.
„Tys ta Kimřanka?“
Žena se horlivě uklonila celým trupem:
„Vznešená carevice, ano, já jsem z Kimer, ubohá vdova Domna Vachramejevová…“
„To tys …
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.