Petr První III

Alexej Nikolajevič Tolstoj

69 

Elektronická kniha: Alexej Nikolajevič Tolstoj – Petr První III (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: tolstoj-an03 Kategorie:

Popis

Alexej Nikolajevič Tolstoj: Petr První III

Anotace

Alexej Nikolajevič Tolstoj – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

3

Jazyk

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Petr První III“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4

Bylo vlhké, teplé, mlhavé ráno. V uličkách bylo cítit pach mokrých plotů a kouř komínů. Kůň se čvachtal loužemi. U brány Preo­braženské kanceláře seskočil Gavrila ze sedla a dlouhou chvíli se marně domáhal dozorčího důstojníka.

„Kde k čertu vězí,“ křičel na kníratého vojáka, který stál u brány. „Jak to mám vědět, pořád tu byl, teď zrovna někam odešel…“ – „Tak běž a najdi ho…“ – „Nesmím se vzdálit…“ – „Tak mě tedy pusť dovnitř…“ – „Mám rozkaz nikoho nepouštět…“ – „Tak tedy půjdu sám,“ a Gavrila do něho strčil, aby mohl projít brankou, ale voják řekl: „Jestli ta vrátka otevřeš, probodnu tě podle předpisu bodákem…“

Vtom se konečně objevil přilákán hlukem dozorčí důstojník, který se do té chvíle nudil na strážnici na druhé straně brány, poďobaný chlapík s drobounkým obličejem a bezvýraznýma očima. Gavrila se k němu rozběhl a začal mu vysvětlovat, že přivezl z Pitěrburgu poštu a že ji musí odevzdat do vlastních rukou knížete Fjodora Jurjeviče.

„Kde najdu cézarského knížete? Je teď v kanceláři?“

„Nevím,“ odpověděl dozorčí důstojník a díval se na velkého mourovatého kocoura štítivě přecházejícího mokrou ulici. „To je kocour z knížecího dvora,“ řekl vojákovi, „co bylo křiku, že se ztratil, a tady je, potvora…“

Najednou brána ve stěžejích zaskřípala, otevřela se dokořán a ze dvora se vyřítilo čtyřspřeží za sebou zapřažených vraníků v tyrkysových postrojích. Gavrila taktak uskočil; okénkem obrovského starobylého kočáru s oprýskaným zlacením a nízkými koly se na něho podíval račíma očima Romodanovskij. Gavrila se kvapně vyšvihl na koně, aby kočár dohonil, ale dozorčí důstojník uchopil jeho koně za uzdu – čert ví, byl-li to od přírody takový hrubec, nebo bylo-li skutečně proti předpisům dohánět vůz cézarského knížete…

„Pusť!“ zuřivě vykřikl Gavrila, chytil uzdu a nasadil ostruhy, až se kůň vzepjal; důstojník zůstal viset na uzdě a upadl… „Pomoc! Chyťte ho!“ zaslechl už v dálce Gavrila, vjíždějící na Lubjanské náměstí.

Ale kočár už nedohonil; vztekle si odplivl a zabočil po mostě přes Něglinnou ke kremelské Sibiřské kanceláři. Nízká podlouhlá budova kanceláře s rezavou střechou, postavená už za Borise Godunova, stála na srázu nad pevnostní zdí zády k řece Moskvě. V předsíních a chodbách se tísnili lidé, posedávali a polehávali na podlaze u stěn, ze skřípajících dveří vybíhali písaři v šosatých kabátcích se záplatovanými lokty (od toho, jak jimi ustavičně šoupali po stole) a s husími brky za ušima, oháněli se listinami a vztekle se rozkřikovali na zamračené Sibiřany, kteří přijeli z tisíciverstových dálek, aby se domohli buď práva proti svévolnému a úplatkářskému vojvodovi, jakého nebylo, co svět světem stojí, nebo různých výsad pro své doly, rýžoviště, loviště kožešinové zvěře a rybářské podniky. Zkušený člověk písařovo nadání trpělivě vyslechl a pak mu s přívětivým pomrkáváním řekl: „Živiteli můj, příznivče můj, kdybychom se tak mohli sejít a od srdce si popoví…