Petr První I

22

V chalupě bez komína hořel na ohništi oheň; kouře v ní stálo tolik, že bylo člověka vidět jen do pasu a na palandách jsi neviděl už vůbec nic. Plamínek louče uboze blikal a uhlíky padající do korýtka s vodou syčely. Usmrkaná děcka s holými pupkatými bříšky a špinavými zadnicemi pobíhala sem a tam a každou chvilku sebou plácla a řvala. Ženská s outěžkem, opásaná lýkovým provazem, je tahala za ruce ze dveří: „Aby vás čert vzal, ztřeštěnci, vy byste mě snědli!“

Vasilij Vasiljevič a Alexej trčeli v té chalupě od včerejška; do vrat kláštera je nepustili: „Veliký car přikazuje, abyste zůstali ve vesnici a vyčkali…“ Čekali tedy na svůj čas. Na jídlo a pití neměli ani pomyšlení. Car odmítl vyslechnout jejich ospravedlnění. Vasilij Vasiljevič čekal všechno možné, připravil se cestou na to nejhorší, ale na chatrč bez komína ne.

Během dne přišel plukovník Gordon, veselý, bodrý, plný soustrasti; mlaskal jazykem a poklepával Vasiliji Vasiljeviči na koleno jako sobě rovnému… „Žádný strach,“ řekl, „nermuť se, kníže Vasiliji Vasiljeviči… Však se to zase spraví…“ A odešel, šťastlivec, svobodný a řinčící velikými ostruhami…

Nebylo koho poslat do kláštera. Vždyť už ani vesničané nesmekali před bývalým vladařčiným milencem. Kníže se styděl vyjít na ulici. Ze zápachu a dětského křiku se mu točila hlava a v očích ho pálil kouř. Neustále musil vzpomínat na toho proklatého kouzelníka, v uších mu zněl jeho křik (z okénka skrze plameny): „Otevři, otevřííí, nebo zahyneš, zahyneš…“

Pozdě večer se do chalupy přihrnul strážmistr se stráží, rozkašlal se z kouře a řekl těhotné ženské:

„Je u vás Vaska Golicyn?“

Ženská ukázala roztrhaným loktem:

„Tamhle sedí.“

„Seber se, kníže, máš jít ke dvoru.“

Pěšky jako nějací chámové vstoupili Vasilij Vasiljevič a Alexej obklopeni strážemi do bran kláštera. Střelci je poznali, sběhli s…