Petr První I

5

Svůdné sukénky Ännchen vířily jen v neděli, pilo a veselilo se jenom jednou týdně. V pondělí si Kukujští narazili pletené čapky, navlékli prošívané vesty a pracovali jako včely. Práci měli ve veliké úctě, ať už to byl kupec, nebo prostý řemeslník: „Vydělává si poctivě svůj chléb,“ říkávali a uznale zdvíhali prst.

Sotva se v pondělí rozbřesklo, Alexaška vzbudil Petra a oznamoval, že už přišel Karsten Brandt s mistry a tovaryši. V jedné ze síní Preobraženského paláce byla zřízena loďařská dílna; Karsten Brandt stavěl modely lodí podle amsterodamských nákresů. Mistři Němci i učedníci a tovaryši, vybraní podle nařízení z obratnějších stolníků a zábavních vojáků, hoblovali, soustruhovali, sbíjeli a vysmolovali nevelké modely galér a korábů, vybavovali je, šili jim plachty a vyřezávali ozdoby. Zde se také Rusové učili aritmetice a geometrii.

Klepání, hlasy hlaholící jako na tržišti, zpěv a Petrův pronikavý smích se rozléhaly po celém paláci. Babky umíraly hrůzou. Carevna Natalja Kirillovna, toužící po tichu, se přestěhovala na druhý konec do přístavku a tam v dýmu kadidla a ve světle blikajících lamp neustále přemýšlela o Petruškovi a modlila se za něho.

Od věrných žen věděla všechno, co se děje v Kremlu: „Soňka se zase v pátek cpala rybami, že se hříchu nebojí… Přivezli jí z Astrachaně plno sáhových jeseterů. Kdyby aspoň nějakého mizerného jesetýrka poslala taky tobě, matičko… Ale je z ní lakomec, moří sluhy hladem…“ Vypravovaly, že Sofja, které se stýská po Vasiliji Vasiljeviči, si vzala k sobě nahoru učeného mnicha Sylvestra Medveděva a ten jí prý teď dělá galána a astronoma; chodí v hedvábné říze, nosí démantový kříž, blýská prsteny a má přistřižený plnovous, navoněný a černý jako havran. Smí kdykoli k Soňce a zabývají se čarodějnictvím. Sylvestr vyleze na okno, dívá se trubkou na hvězdy, zapisuje si všelijaké klikyháky a pak s prstem u nosu z nich čte; Soňka se k němu tiskne prsy a neustále se vyptává: „Tak co je, co je?“ Včera lidé viděli, jak v pytli přinesl kus země s otiskem lidské nohy, kosti a kořínky; zapálil tři svíce, zašeptal čarovná slova a spálil nad svící něčí vlasy. Soňka se třásla, vytřeštila oči a seděla bledá jako mrtvola.

Natalja Kirillovna sepjala ruce, až jí zapraskaly prsty, naklonila se k vypravěčce a zeptala se šeptem:

„Čí vlasy to spálil? Byly tmavé?“

„Tmavé, matičko carevno, tmavé, jako že je bůh nade mnou.“

„Kučeravé?“

„Právě že kučeravé… A tak si všichni myslíme, že to pálil vlasy našeho tatíčka Petra Alexejeviče…“

O Sylvestru Medveděvovi se říkalo, že hlásá kacířské uctívání chleba, které pochází od nebožtíka Simeona Polockého a od jezuitů. Napsal knihu „Manna“, kde vykládá a rozjímá o tom, že chléb se neproměňuje v tělo Kristovo při slovech „toto čiňte“, nýbrž při slovech „vezměte a jezte“. V Moskvě teď všichni, chudí i bohatí, v palácích i na tržištích, nemluví a nedohadují se o ničem než o chlebě a o tom, při kterých slovech se proměňuje. Lidem se z toho točí hlavy, nevědí, jak se mají modlit, aby nepromeškali proměňování. A mnozí přecházejí z tohoto kacířství do rozkolnictví.

Po Moskvě chodí ryšavý pop Filka, a když se kolem něho sběhnou lidé, začíná běsnit: „Já jsem poslán od boha učit vás pravé víře, jsem z rodu apoštolů Petra a Pavla. Pravím vám, abyste se žehnali dvěma prsty, a ne třemi; ve třech prstech sedí ďábel Kika, je to znamení posměchu, znamení pekel; žehnáte se a posmíváte se bohu…“ Mnoho lidí mu věří a nevědí, co a jak. A žádnou lstí ho nelze polapit.

Kontribuce na krymské tažení kdekoho ožebračily. Lidé říkají, že na druhé tažení z nich sedřou i kůži. Osady a předměstí pustnou. Lidé utíkají po tisících k rozkolníkům, za Ural, do Pomoří, na Povolží a na Don. A rozkolníci zase čekají na Antikrista, někteří ho už viděli. Aby zachránili alespoň duše, chodí rozkolničtí kazatelé po vesnicích a samotách a přemlouvají lidi, aby se za živa upálili ve stodolách a lázních. Hlásají, že car i patriarcha se vším duchovenstvem byli posláni Antikristem. Zavírají se v klášterech a bojují s carským vojskem, které bylo posláno, aby je uvrhlo do želez. V Paleostrovském klášteře pobili rozkolníci dvě stě střelců, a když už se nemohli bránit, zavřeli se v kostele a za živa se upálili. V horách u Chvalynského se třicet rozkolníků zatarasilo ve stodole branami, zapálili se a rovněž uhořeli za živa. A v lesích u Vižného se lidé zapalují ve srubech. Na řece Medvědici v Podoní se uprchlý nevolník Kuzma vydává za papeže, křižuje se tváří k slunci a říká: „Bůh náš je na nebi, na zemi boha není, na zemi je Antikrist a moskevský car, patriarcha a bojaři jsou jeho sluhové…“ K tomuto papežovi se sjíždějí kozáci a věří mu… Celý Don vře.

Natalju Kirillovnu jímala z takových řečí úzkost. Petěnka se veselí a baví a přitom ani neví, co se to žene za mrak na jeho hlavinku. Lid zapomněl na pokoru a bázeň… Copak nejsou strašní ti lidé, když se vrhají živí do ohně?

Natalja Kirillovna vzpomněla na krvavou vzpouru Stěnky Razina a zachvěla se. Jako by to bylo včera… Tenkrát lidé také čekali Antikrista a Stěnkovi atamani se křižovali dvěma prsty. Natalja Kirillovna hleděla zděšeně na světla barevných lampiček, pak se zasténáním klesla na kolena a dlouho tiskla čelo k odřenému koberečku.

Uvažovala: „Je třeba Petrušu oženit, už je velký, má křeče, pije víno, je pořád s těmi Němkami, s těmi děvkami. Až se ožení, uklidní se… A pak bychom s ním a s mladou carevnou obešli kláštery, abychom si od boha vymodlili štěstí, ochranu před Soňčiným čarodějnictvím a posilu proti zuřivosti lidu.“

Ano, bylo třeba Petrušu oženit. Když dříve přijížděli důvěrní bojaři, poseděl s nimi třebas hodinu na otcovském trůnu v zchátralé přijímací síni. Teď však na všechno odpovídá: „Nemám čas…“ V přijímací síni postavili káď na dva tisíce věder, aby tam mohli pouštět lodičky; foukají do plachet měchy a střílejí z malých děl opravdovým prachem. Propálili trůn a rozbili okno.

Carevna si stěžovala mladšímu bratrovi Lvu Kirilloviči. Ten malomyslně vzdychal: „Nu což, sestřičko, ožeň ho, hůř nebu…