Petr První I

15

Zaskřípal schod. Sofja se vzpřímila, pozorně se dívajíc na dveře, jako by mělo vlétnout v zlatém rouchu samo pokušení s ohnivými křídly. Rty se jí zachvěly – znovu se opřela lokty o sametové opěradlo, sklonila tvář do dlaní. Srdce jí bouřlivě bušilo.

V nízkých dveřích se sklonil Vasilij Vasiljevič Golicyn a opatrně vešel. Zůstal beze slova stát. Sofja by se byla k němu nejraději přimkla svým roztouženým tělem jako mořská vlna. Předstírala však, že dříme – bylo to vhodnější; carevice je unavená, vždyť stála celou mši, a teď s úsměvem odpočívá.

„Sofjo,“ zvolal sotva slyšitelně. Sklonil se k ní, šustě brokátem. Sofja pootevřela rty. A tu ji na tváři zalechtaly jeho vonící vousy, jeho teplé rty se přiblížily a silně přitiskly na její. Sofja se zachvěla, nevýslovná touha jí projela tělem a rozplynula se jako horká křeč v její široké pánvi. Zdvihla ruce, aby objala hlavu Vasilije Vasiljeviče, ale pak ho odstrčila.

„Ach, jdi… Vždyť je to přece hřích, v pátek…“ Otevřela své rozumné oči a byla jako vždy znovu překvapena krásou Vasilije Vasiljeviče. Cítila, že je netrpělivý. Kývla hlavou, zalévajíc se radostí…

„Sofjo,“ řekl on, „dole je Ivan Michajlovič a Ivan Andrejevič Chovanskij, přišli k tobě s důležitými zprávami. Pojď! Je to neodkladné.“

Sofja uchopila jeho ruce, přitiskla si je k plným ňadrům a pak je políbila. Její řasy přemírou lásky zvlhly. Přistoupila k zrcátku, aby si upravila čelenku, a roztržitě sklouzla pohledem po svém obrazu: je nehezká, ale miluje…

„Pojď!“

U roubeného okénka stáli Chovanskij a Ivan Michajlovič Miloslavskij, carevičin strýc, širokolící člověk s očima jako čárky, celý zpocený v novém darovaném kožichu a rudý od jídla a vzrušení; jejich drahé kožešinové čepice se dotýkaly klenby stropu. Sofja k nim chvatně přistoupila a sklonila hlavu jako jeptiška. Ivan Michajlovič k ní natáhl, pokud jen mohl, vousy a rty – blíž přistoupit mu bránilo břicho.

„Matvejev je už v Trojici… (Sofjiny zelenavé oči se rozšířily.) Mniši ho vítají jako cara… Dvanáctého května ho čekají v Moskvě… Můj synovec Peťka Tolstoj právě dojel z Trojice… Vypravuje, že Matvejev nám, Miloslavským, po mši spílal a nadával v přítomnosti veškerého lidu. ‚Krkavci se slétli na carskou pokladnu,‘ řekl. ‚Chtějí se dostat do paláce na střeleckých kopích… Ale to se nestane…! Vzpouru potlačím a střelecké pluky rozeženu po městech nebo na hranice. Nejvyšším bojarům přistřihnu křídla. Skládám přísahu caru Petru Alexejeviči. Dokud však je nezletilý, ať vládne jeho matka Natalja Kirillovna; neumřu, pokud se to všechno nesplní…‘“

Sofjina tvář zpopelavěla. Svěsila hlavu, spustila ruce a stála. Jen její špičatá čelenka se pohybovala a tlustý cop na zádech se zachvíval. Vasilij Vasiljevič stál opodál ve stínu. Chovanskij se díval ponuře k nohám a řekl:

„Splní se, ale něco jiného… Matvejev se do Moskvy nedostane…“

„A ze všeho nejvíc,“ zašeptal ještě spěšněji Miloslavskij, „ostouzel Matvejev knížete Vasilije Vasiljeviče. ‚Vaska Golicyn,‘ řekl, ‚sahá po carské koruně, ale přijde o hlavu…‘“

Sofja se zvolna obrátila a setkala se s pohledem Vasilije Vasiljeviče. Usmál se, v koutku úst mu vyskočila slabá, smutná vráska. Sofja pochopila: rozhoduje se o jeho životě, mluví se o jeho hlavě… Byla by v té chvíli za tu vrásku podpálila Moskvu… Potlačila vzrušení a zeptala se:

„A co říkají střelci?“

Miloslavskij z…