Petr První I

5

V Golicynově paláci naproti Tržišti zvěřiny bylo čisto a pořádek. Zdi budovy, pobité mědí od střechy k zemi, se leskly a žhnuly. U vchodu stáli na koberečcích dva statní mušketýři, Švýcaři, v železných přilbách a brnění z volské kůže. Druzí dva střežili pozlacená mřížová vrata. Dav prostých lidí, potloukajících se po Tržišti, civěl zvenčí na vykrmené tváře Švýcarů, na široké nádvoří, vykládané barevnými dlaždicemi, na nádherný kočár, celý ze skla a s čtyřspřežím ryzáků, na měděně zářící dům strážce pečeti, milence carevice vladařky.

Vasilij Vasiljevič seděl za toho nesnesitelného vedra v průvanu u otevřeného okna a latinsky rozmlouval s cizincem de Nevillem, který přijel z Varšavy. Host měl paruku a francouzský kroj, jaký se právě začal nosit na dvoře Ludvíka XIV. Vasilij Vasiljevič byl bez paruky, ale také ve francouzských šatech – v punčochách, červených střevících a krátkých sametových kalhotách se stuhami; na břiše a na bocích vykukovalo zpod sametového kabátce jemné krajkové prádlo. Plnovous nenosil, knír si však ponechal. Na francouzském stolečku před ním ležely svitky, sešity, latinské knihy v pergamenu, mapy a stavitelské výkresy. Na zdích, potažených zlacenou kůží, visely kontrfekty neboli portréty – jak se nově říkalo – knížat Golicynových a v nádherném benátském rámu obraz dvouhlavého orla, držícího ve spárech Sofjinu podobiznu. Gobelínové francouzské židle, brokátová italská křesla, pestré koberce, několikeré nástěnné hodiny, perské zbraně, měděný globus, teploměr anglické práce, vazby knih a nebeská báň namalovaná zlatem, stříbrem a modří na klenutém stropě, odrážely se mnohonásobně v zrcadlech na zdích mezi okny a nad dveřmi.

Host se s pochvalnou zvědavostí rozhlížel po všem tom zpola asiatském, zpola evropském zařízení. Vasilij Vasiljevič, pohrávaje si s husím brkem, přehodil nohu přes nohu a s laskavým úsměvem řekl (vyslovoval latinská slova poněkud moskevským způsobem, ale jen zřídka kdy se v řeči zarazil):

„Vysvětlím vám to, pane de Neville. Základem našeho státu jsou dva stavy: stav živitelů a stav obránců, to jest selstvo a šlechta. Oba tyto stavy žijí ve veliké bídě, a proto z nich státu neplyne žádný užitek, nýbrž jen škoda. Bylo by velikým štěstím, kdyby bylo možno vzít statkářům mužiky, protože ze samé ziskuchtivosti dnes statkář nevolnického rolníka nemilosrdně požírá. Proto je chudý rolník, proto je chudý statkář, proto je chudý stát…“

„To jsou hluboká a moudrá slova, pane kancléři,“ řekl de Neville. „Ale jak si představujete řešení tohoto těžkého úkolu?“

Vasiliji Vasiljeviči zazářil na tváři úsměv; vzal ze stolu sešit v safiánu, popsaný jeho rukou: „O životě občanském, to jest o nápravě všech věcí, jak jest toho zapotřebí veškerému lidu…“

„Dát blahobyt všem, to je velká a nadmíru těžká věc,“ řekl a začal číst ze sešitu: „Mnoho milionů desjatin země leží ladem. Takovou půdu by bylo zapotřebí zorat a osít. Zvýšit stav dobytka. Odstranit špatnou ruskou ovci a zavést místo ní povinný chov anglické ovce s jemnou vlnou. Povzbuzovat zájem lidu o veškerá řemesla a o hornictví tím, že mu bude zaručen spravedlivý zisk. Zrušit množství nesnesitelných obroků, robot, daní a dávek a zdanit každého mírnou jednotnou daní z hlavy. To je ale…