Petr První II

5

Důstojník strážní služby na schodišti Preobraženského paláce odpovídal všem:

„Mám rozkaz nikoho nevpouštět, odejděte…“

Na dvoře se sjela celá řada krytých saní a kočárů. Prosincový vítr zanášel černé koleje krupkami sněhu. Zledovatělé stromy šuměly, korouhvičky na chatrných střechách paláce skřípaly. A tak seděli ministři a bojaři v krytých saních a kočárech od rána po celý den. I Menšikov, který se přihnal v pozlaceném kočáře taženém šestispřežím, byl vrácen s nepořízenou…

Večer, k jedenácté, přijel Romodanovskij. Dozorčí důstojník se zachvěl, když spatřil cézarského knížete, jak se ve svém medvědím kožichu kolébavě šplhá po sešlapaných cihlových schodech. Když ho pustí, poruší carův rozkaz, když ho nepustí, dá mu cézarský kníže, aniž se zeptá cara, sedřít kůži karabáčem ze své moci…

Romodanovskij vešel do paláce a stráže, jakmile uslyšely jeho těžké kroky, ode všech dveří zmizely. Cestou do carovy ložnice si třikrát sedl. Pak zaťukal nehtem, vstoupil a poklonil se podle starobylého obyčeje.

„Co tady chceš, strýče?“ Petr, chodící s dýmkou v zubech sem a tam, se v oblaku kouře nevlídně otočil, aniž odpověděl na poklonu. „Řekl jsem, aby ke mně nikoho nepouštěli.“

„A taky nikoho nepouštějí, Petře Alexejeviči. Ale mne i tvůj otec přijímal bez ohlášení. (Petr trhl ramenem a dál přecházel a hryzl dýmku.) O čem to přemýšlíš celé dny, Petře Alexejeviči? Tvůj otec i tvoje matka ti přikázali poslouchat mých rad. Pojď, budeme přemýšlet spolu… Snad něco vymyslíme…“

„Nežvaň hlouposti… Víš dobře, o čem přemýšlím…“

Fjodor Jurjevič neodpověděl hned; usedl, rozepjal si kožich (starci se v tom dusnu těžko dýchalo) a utřel si pestrým šátkem tvář:

„Možná, že jsem nepřišel jenom žvanit hlouposti… Kdo ví, kdo ví…“

Petr, který už ztratil vládu nad svým hlasem, dal se najednou do takového křiku, že strážný za stěnou v temné trůnní síni leknutím upustil pušku:

„V Komoře starších začali boháči uvažovat, že prý jsme se u Narvy ukázali a že se Švédy válčit nemůžeme… Musíme prý sjednat mír… Do očí se mi nepodívají… Takhle jsem s nimi mluvil… (Uchopil Fjodora Jurjeviče za kabát na prsou a zacloumal jím.) Brečí: ‚I kdybys nám srazil hlavu, veliký care, peníze nemáme, zchudli jsme…‘ O čem přemýšlím…? Peníze potřebuji! Ve dne v noci přemýšlím, kde je vzít. (Pustil ho.) Tak co, strýče…“

„Poslouchám, Petře Alexejeviči, já budu mluvit potom.“

Petr přimhouřil oči: „Hm!“ Chvíli chodil, dívaje se po cézarském knížeti, a pak už mírnějším hlasem:

„Potřebuji měď… Dám sejmout a rozlít nepotřebné zvony – bez toho jejich zbytečného klinkání se obejdeme… Z Uralu píše Akinfij Děmidov, že k jaru bude hotovo padesát tisíc pudů litiny v odlitcích… Ale kde vzít peníze! Zase mačkat z řemeslníků a mužiků? Kolikpak z nich vymačkáš? I tak sotva dýchají a dřív než do roka se daň nevybere… A přitom zlato a stříbro tady je a leží bez užitku… (Ještě než Petr Alexejevič domluvil, začal Fjodor Jurjevič poulit oči jako rak.) Vím, co odpovíš, strýče… Právě proto jsem pro tebe neposílal… Ale já ty peníze vezmu…“

„Klášterních peněz se teď nesmíme dotknout, Petře Alexejeviči…“

Petr vykřikl kohoutím hlasem:

„Proč?“

„Není na to doba… Dnes by to bylo nebezpečné… Já ti už ani neříkám, jaké lidi ke mně skoro každý den přivádějí… (Tlusté prsty Fjodora Jurjeviče, ležící na koleně, se začaly neklidně pohybovat.) Moskevští kupci jsou zatím tvými věrnými služebníky… Pravda, Narva je polekala… Každého by polekala… Chvíli budou mluvit, ale zase přestanou, vždyť mají z války užitek… I peníze ti dají, jen se neunáhluj… Ale zkus se dotknout klášterů, jejich záštity… Na všech náměstích začnou pomatení křičet, jako tuhle na tržišti ze střechy Griška Talickij. Víš, co křičel? No tak tedy…! Klášterní peníze musíš brát ponenáhlu, bez hluku…“

„Chytračíš, strýčku…“

„Proč bych chytračil, já už jsem na to starý…“

„Potřebuji peníze ihned, i kdybych je měl ukrást…“

„A kolik jich potřebuješ?“ zeptal se Fjodor Jurjevič a pousmál se. Nato Petr zase „hm“, dal se do pobíhání po malé ložnici, připálil si u svíce, vypustil kotouč kouře a řekl pevně:

„Dva miliony.“

„A míň by to nemohlo být?“

Petr už seděl před ním na bobku a začal cloumat knížeti koleny:

„Už mne netrap… No tak buďsi, na kláštery zatím nesáhnu… Ano? Jsou tady peníze? Kolik?“

„Zítra se podíváme…“

„Hned… Pojeďme…“

Fjodor Jurjevič se chopil čapky a těžce se zvedl:

„Nu, bůh s tebou… Když to opravdu musí být… (Začal se jako medvěd kolébat ke dveřím.) Jenom s sebou nikoho neber, pojedeme sami…“

Na Spasské věži odbily hodiny jednu, když do Kremlu vjely kryté kožené saně cézarského knížete, propletly se temnými úzkými uličkami mezi starými domy úřadů a zastavily u nevysoké cihlové budovy. Na stupni nizoučkého schodiště stála lucerna. O železné dveře se opíral chlap v kožichu a chrápal. Cézarský kníže, který vystoupil ze saní za Petrem Alexejevičem, zvedl…