Petr První II

8

Carským výnosem bylo nařízeno: „Po vzoru všech křesťanských národů buďtež počítány roky nikoliv od stvoření světa, nýbrž od osmého dne po Kristově narození; a nový rok budiž počítán nikoliv od prvního září, nýbrž od prvního ledna tohoto tisícího sedmistého roku. A na znamení tohoto dobrého začátku a nového století nechť jeden druhému s veselostí blahopřeje k novému roku. Na význačných a rušných ulicích nechť jsou brány a domy vyzdobeny stromy a větvemi borovic, jedlí a jalovce podle vzorů, které lze vidět v kotcích u dolní lékárny. Lidé chudí nechť upevní nad vrata alespoň po jednom stromku či větvi. Úředníci, vojáci a kupci nechť ve svých dvorech střílejí z malých děl nebo pušek, pouštějí rakety, kolik jich kdo má, a zapalují ohně. Tam pak, kde jsou malé dvory, nechť pět anebo šest dvorů společně zapálí staré sudy od smoly, naplněné slámou nebo roštím. Před domem Komory starších budiž střelba a ohňostroj podle jejich uvážení…“

Takové vyzvánění v Moskvě už dávno neslyšeli. Vypravovalo se, že patriarcha Adrian, který se carovi neopovážil nic odepřít, dal kostelníkům na zvonění tisíc rublů a padesát beček silné mladinky z vlastních sklepů. Z věží a zvonic hlaholily roztančené zvony. Moskva byla zahalena dýmem a parou, valící se z koní a lidí. Stromy se prohýbaly pod jinovatkou. Krčmy, otevřené ve dne v noci, byly samý čoud. Za sloupy kouře stoupalo podivné červené slunce, odrážející se od širokých halaparten stráží u ohňů.

Do vyzvánění zvonů zaznívalo po celé Moskvě třaskání výstřelů a hluboké dunění děl. Ulicemi se míhaly tryskem desítky saní plných opilců a masek pomazaných sazemi a navlečených do obrácených kožichů. Zdvíhali nohy, mávali lahvemi, řvali, běsnili a padali na výmolech v celých kupách pod nohy prostým lidem, docela popleteným vším tím hlaholem a kouřem.

Tak Moskva hučela a zvučela celý týden až do Tří králů. Vypukly požáry. Ještě dobře, že nebyl vítr. Do města se sběhlo mnoho loupežníků z okolních lesů. Sotva se někde za zasněženými střechami ukáže dým, vrhnou se špatní lidé v uschlých ovčích tlamách a bláznovských čapkách do saní, přiženou se do hořícího domu a tam všechno do poslední nitky vykradou a vyloupí. Někteří byli chyceni, jiné lid utloukl. Povídalo se, že v Moskvě řádí sám Jesmeň Sokol.

Car se svými důvěrníky, s papežským knížetem, starým zhýralcem Nikitou Zotovem, a s nejšaškovitějšími arcibiskupy v diakonských ornátech s kočičími ocasy objížděl vznešené domy. Přestože byli napití a najedení k prasknutí, vrhali se na všechno jako kobylky, přičemž toho ani tolik nesnědli jako rozházeli, řvali duchovní písně a močili pod stoly. Aby se druhého dne nemusili sjíždět z různých míst, přespávali v domě, kde právě byli. Jezdili vesele z jednoho konce Moskvy na druhý přát mnoho štěstí k nastávajícímu novému roku a století.

Tiché, bohabojné obyvatelstvo předměstí žilo ty dny v úzkosti, každý se bál vystrčit z domu nos. Nemohli pochopit, k čemu to třeštění. To snad sám čert našeptával carovi, aby bouřil lid a rušil staré obyčeje, které byly páteří jeho života… I když žili skromně, žili poctivě, šetřili od kopejky a věděli, co se patří a co ne. Ale jemu to všechno připadalo špatné, jemu to všechno nebylo po chuti.

Starověrci, kteří neuznávali nový kříž a tři prsty, se scházeli ve sklepech na nočních pobožnostech. Poznovu se začalo šuškat, že o půstu nastane konec světa: ze soboty na neděli se ozvou trouby posledního soudu. V osadě Bronné se objevil člověk, který svolával lid do lázní, točil se, tloukl se dlaněmi do tváří, zpěvavě vykřikoval, že je bůh Sabaoth s rukama a nohama a pak klesal zpěněný k zemi… Druhý chlapík, celý chlupatý, nahý a děsivý, se zase lidem ukazoval s třemi pohrabáči v ruce a v temných proroctvích hrozil neštěstím.

U vrat Čínského a Bílého města bylo přibito další carské nařízení: „Bojarům, dvořanům, úředníkům kanceláří a kupcům se přikazuje chodit nyní a nadále v uherském šatě, jakož i nosit na jaře, až mrazy poleví, saské kabátce.“

Tyto šaty a klobouky byly vyvěšeny na hácích. Vojáci, kteří je střežili, říkali, že prý zanedlouho bude nařízeno všem ženám kupců, střelců, řemeslníků, popů a diákonů, aby chodily prostovlasé v krátkých německých sukních a nosily na bocích obruče z kostice… U vrat se znepokojeně tísnily davy plné nejasné úzkosti. Lidé si šeptali, že prý ten neznámý s třemi pohrabáči hodil po takovém kabátě na háku kus lejna a vykřikl: „Brzy nám zakážou rusky i mluvit, jen počkejte! Přijedou římští a luteránští popové a překřtí celý národ. Lidé z předměstí přijdou…