Petr První II

Alexej Nikolajevič Tolstoj

79 Kč

Elektronická kniha: Alexej Nikolajevič Tolstoj – Petr První II (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: tolstoj-an02 Kategorie:

Popis

E-kniha Alexej Nikolajevič Tolstoj: Petr První II

Anotace

O autorovi

Alexej Nikolajevič Tolstoj

[10.1.1883-23.2.1945] Ruský spisovatel, sběratel lidových pohádek a politik Alexej Nikolajevič Tolstoj (Алексей Николаевич Толстой) se narodil roku 1883 v Nikolajevsku (Carské Rusko). Tento vzdálený příbuzný L. N. Tolstého byl autorem sociálně-psychologických, historických a sci-fi románů, pověstí a pohádek i publicistických prací. Studoval na reálce, později na technologickém institutu. Věnoval se studiu malířství. V 16 letech začal psát, své práce vydával...

Alexej Nikolajevič Tolstoj: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

2

Jazyk

Název originálu
Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Petr První II“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola čtvrtá

1

Horko. Bezvětří. Taškové střechy Konstantinopole vybledly. Nad městem se chvěje parný vzduch. Není stínu už ani v hnědých uprášených sadech sultánského paláce. U paty hradeb spí na balvanech poblíž zrcadlovité vody rozedraní lidé. Město utichlo. Jen z vysokých minaretů se ozývají jako žalostná připomínka táhlé hlasy. A za nocí vyjí psi na veliké hvězdy.

Velvyslanec Jemeljan Ukrajincev a tajemník Čeredějev dřepěli už celý rok v zájezdním hostinci v Peře. Bylo svoláno třiadvacet porad, ale nikdo nechtěl povolit, ani Rusové, ani Turci. Před několika dny přibyl od Petra kurýr s příkazem uzavřít rychle mír – ustoupit Turkům všude, kde to je možné, kromě Azova, o hrobě Spasitelově se raději ani nezmiňovat, aby to nepodráždilo katolíky, ale jakmile budou jednou ústupky učiněny, na ostatním pevně trvat.

Na třiadvacáté poradě Ukrajincev řekl: „Toto je naše poslední slovo: jsme v Cařihradě poslední dva týdny… Nesjedná-li se mír, bude to vaše vina, loďstvo velikého cara se dnes nedá ani srovnávat s loňským… Snad jste o tom slyšeli.“ Aby Turkům nahnali strach, odstěhovalo se poselstvo z hostince na loď. „Pevnost“ stála už takovou dobu v nečinnosti, že jí plesnivěly boky, v kajutách se objevili švábi a štěnice a kapitán Pamburg z dlouhé chvíle ztloustl.

Ukrajincev a Čeredějev se probouzeli před úsvitem, drbali se a kašlali v dusné kajutě. Pak si oblékali přímo na spodní prádlo tatarské chaláty a vycházeli na palubu… Ta nuda! Nad Bosporem, ještě temným, a nad vyprahlými pahorky se rozléval bezoblačný úsvit věštící parno. Usedali ke snídani. Takhle pohár kvasu ze sklepa…! Ale oni, čert aby to vzal, musili jíst smrduté ryby a pít vodu s octem, samé nechutnosti. Kapitán Pamburg, který už do sebe převrátil na lačný žaludek sklenku, procházel se po rozeschlé palubě v pouhých spodkách. Vykulilo se oranžové slunce. A brzy bylo nesnesitelné dívat se pořád na tu plynoucí vodu a u břehu líně se kolébající loďky s melouny a tykvemi a křídové kupole mešit a do očí bodající půlměsíce v jasné modři nebe. Z úzkých ulic Galaty doléhal hluk hlasů, výkřiky a zvonění prodavačů.

„Jemeljane Ignaťjeviči, tak řekni, k čemu mne tady potřebuješ,“ řekl tajemník Čeredějev, „pusť mě… Půjdu třeba pěšky…“

„Brzy, brzičko budeme doma, měj strpení, Ivane Ivanoviči,“ odpověděl Ukrajincev, a také on zavřel oči, aby neviděl to město, které se mu již zprotivilo.

„Jemeljane Ignaťjeviči, stačila by mi jediná věc – chvíli si v chládku poležet na zahradě v lebedě… (Čeredějevova beztak dlouhá tvář s úzkým vousem horkem a steskem vyschla už úplně a jeho oči zapadly.) Mám v Suzdalu domeček… Na zahradě stojí dvě staré břízy – i ve snu je vídám… Raníčko si vstaneš, jdeš se podívat na dobytek, jestli ho už vyhnali na louku… Zajdeš na paseku a na ní tráva až po pás… Na řece zatahují mužici síť… Ženské tlučou písty do prádla. Všecičko je tak milé…“

„Ach ano, ach ano, ano,“ kýval vrásčitou tváří velvyslanec.

„K obědu piroh se sumčím masem…“

Ukrajincev se pohupoval se zavřenýma očima:

„Sumec je příliš tučný, Ivane Ivanoviči… Já v létě raději botviňju… A kvas s mátou…“

„Dobrá je taky polévka z ježdíků, Jemeljane Ignaťjeviči…“

„Ale ježdík se nesmí stahovat, musí se vařit tak, jak je, i s tím jeho slizem. A když je uvařený, vytáhneš ho a hodíš tam sterleď…“

„U nás, to je země, milý bože! Ale tady, Jemeljane Ignaťjeviči… Opravdová Machometánie. Škaredý přelud… A ty zdejší Řekyně, to jsou skutečné nádoby hříchu…“

„Právě těch by ses měl vystříhat, Ivane Ivanoviči.“

Na Čeredějevově velkém nose vystoupil pot jako zrnka prosa. Jeho oči zapadly ještě hlouběji. Od břehu plula k lodi šestiveslice vystlaná kobercem. Kapitán Pamburg pojednou chraptivě vykřikl:

„Lod…