Petr První II

Alexej Nikolajevič Tolstoj

79 

Elektronická kniha: Alexej Nikolajevič Tolstoj – Petr První II (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: tolstoj-an02 Kategorie:

Popis

Alexej Nikolajevič Tolstoj: Petr První II

Anotace

Alexej Nikolajevič Tolstoj – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

2

Jazyk

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Petr První II“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

7

„Copak že mi neukážeš Kateřinu?“

„Je ostýchavá, min cherc… Tak si mne zamilovala, tak ke mně přilnula, že se na nikoho ani nepodívá… Hned bych se s ní oženil…“

„A proč to tedy neuděláš?“

„To není tak jednoduché…“

Menšikov si sedl na voskované podlaze na bobek a s odvrácenou tváří prohrabával hořící polena. Vítr hučel v komíně a rachotil plechovou střechou. Do tabulek vysokého okna šlehal sníh. Na stole se kolébaly plameny dvou voskovic. Petr kouřil, popíjel víno a ubrouskem si utíral červenou tvář a mokré vlasy. Právě se vrátil z Tuly – z továren –, a aniž se zastavil v Preobraženském, zajel rovnou k Menšikovovi do lázně. Byl v páře tři hodiny. Pak v Alexaškově navoněném prádle a v jeho hedvábném kabátě, bez nákrčníku, s rozhalenou hrudí usedl k večeři (poručil, aby v malé jídelně nebyl nikdo, ani sluhové), vyptával se na různé hlouposti a smál se. A najednou se zeptal na Kateřinu (od onoho rozhovoru v kočáře se o ní zmínil po prvé).

„Oženit se, Petře Alexejeviči, já při svém nízkém původu – se zajatkyní…? Nevím, nevím… (Tloukl do polen pohrabáčem, až létaly jiskry.) Dohazují mi Avdoťju Arseňjevovou. Je to starobylý rod, až ze Zlaté hordy… To by přece jen přikrylo ty moje pirohy… Mám v paláci pořád nějaké cizince a jejich první otázka vždycky je, kdo je moje žena a jaký mám titul. A ti naši vysoce urození břicháči mají radost, když jim mohou pošeptat: ‚Toho sebrali na ulici…‘“

„To je pravda!“ řekl Petr. Utřel se ubrouskem. Oči mu blýskaly.

„Kdybych měl aspoň nějaký titul, třeba hrabě!“ Alexaška odhodil pohrabáč. Postavil před oheň měděnou mříž a vrátil se ke stolu. „To je vánice, učiněná hrůza! Ať tě ani nenapadne jet domů, min cherc!“

„Nemám nic takového v úmyslu.“

Menšikov se chopil sklenky; zachvěla se mu v ruce. Seděl, oči sklopené.

„Tento rozhovor jsem nezačal já, ale ty,“ řekl Petr, „zavolej ji…“

Alexaška zbledl. Prudce se zdvihl. Odešel. Petr seděl, pohupuje nohou. V domě bylo ticho, jen vánice vyla na vysokých půdách. Petr zvedl obočí a naslouchal. Jeho noha se pohupovala, jako by byla na pero. A znovu kroky, rychlé, hněvivé. Alexaška, který se vrátil, stanul v otevřených dveřích, hryzal si rty:

„Hned, už jde.“

Petrovi se stáhly uši, když zaslechl, jak se tichem domu rozletěly tak nějak vesele a bezstarostně lehké ženské nohy na klapajících podpatcích.

„Jdi dál, neboj se,“ a Alexaška pustil Kateřinu do dveří. Při vstupu z temné chodby do světla svící lehounce přimhouřila oči. Podívala se jakoby tázavě na Alexašku (byla mu po ramena, černovlasá, obočí jí hrálo) a potom týmž lehkým krokem bez ostýchavosti přistoupila k Petrovi, hluboce se uklonila, uchopila jako nějakou věc jeho velkou ruku ležící na stole a políbila ji. Pocítil teplo jejích rtů i chlad pravidelných bílých zubů. Zasunula ruce za bílou zástěrku a zůstala stát před Petrovým křeslem. Nohy, které ji sem tak lehce přinesly, byly pod sukní poněkud rozkročeny. Jasně, vesele se mu dívala do očí.

„Sedni si, Kateřino.“

Odpověděla rusky, lámaně, ale tak příjemným hlasem, že mu bylo najednou od krbu horko, že mu bylo i za toho vyjícího větru útulno, jeho stažené uši povolily, přestal pohupovat nohou. Odpověděla:

„Sednu si, děkuji.“ A hned si také sedla na krajíček židle s rukama stále ještě na břiše pod zástěrkou.

„Piješ víno?“

„Piju, děkuji.“

„Máš se v zajetí dobře?“

„Dobře, děkuji…“

Alexaška k nim zachmuřeně přistoupil a nalil všem třem víno:

„Co pořád meleš ‚děkuji, děkuji‘. Vypravuj něco.“

„Co mám vypravovat, to přece není obyčejný člověk.“

Vytáhla ruce zpod zástěrky, uchopila pohár a s rychlým pohledem se usmála na Petra:

„Sám ví dobře, jak má začít rozhovor.“

Petr se zasmál. Už dávno se nezasmál tak srdečně. Začal se Kateřiny vyptávat, odkud je, jaký měla život, jak se dostala do zajetí. Zatím co odpovídala, posadila se hlouběji do křesla, pol…