Les

PÁTÉ DĚJSTVÍ

Výprava jako v prvním dějství.

KARP (uklízí ze stolu hrnky a spatří krabičku GURMYŽSKÉ): A vida, zapomněla tady kasu a pak ji bude hledat. Radši se toho ani nedotknu. (Vejde BULANOV.) Nepočkáte s čajem na milostpána?

BULANOV: To určitě! Rád bych věděl proč!

KARP: Jak si přejete, mladej pane.

BULANOV: Až přijde, tak to ohlásíš mně! Milostpaní nerušit!

KARP: Ano, pane.

BULANOV: A prosím tě, Karpe, abys mé rozkazy vzorně plnil. Nepořádek v domě trpět nebudu. Já nejsem milostpaní. U mě půjde všechno jako na drátkách – jinak marš odtud. Pro mě žádné omluvy neplatí!

KARP: To se rozumí, mladej pane. Zažili jsme horší věci. Člověk toho za ten život zkusí, že ho hned tak něco nepřekvapí.

BULANOV: A zbytečné řeči taky nemám rád.

KARP: Jak si přejete. Vono to bude lepší. Jakýpak řeči. Věc je jasná.

BULANOV: Můžeš jít. (KARP odejde. Vejde NEŠŤASTLIVEC.) Á, pan Nešťastlivec. Dobré jitro.

NEŠŤASTLIVEC: Nešťastlivec? Ty mě znáš jako Nešťastlivce?

BULANOV: Znám.

NEŠŤASTLIVEC: To jsem rád, kamaráde. Aspoň víš, s kým máš tu čest, a proto se budeš chovat opatrně a uctivě.

BULANOV: To je toho! Herec! Uctivá poklona!

NEŠŤASTLIVEC: Takže nevíš, kdo je to Nešťastlivec. Škoda. Budu tě muset poučit, což je pro mě samozřejmě nepříjemné, ale pro tebe ještě nepříjemnější.

BULANOV: To se ještě neví. Za starých časů ovšem fyzická síla znamenala hodně.

NEŠŤASTLIVEC: Ty bys asi chtěl, abych na tebe vzal střelnej prach, co? Ne, milánku, já jsem obyčejnej člověk a mám rád obyčejné prostředky, víš? Přírodní.

BULANOV: Nechme toho. Co si račte přát?

NEŠŤASTLIVEC: No tebe samozřejmě ne.

BULANOV: Koho tedy?

NEŠŤASTLIVEC: Seš pitomej od narození, anebo se ti to stalo až dneska? Koho? Koho? Ty seš v tomhle domě totéž, co je v opeře statista. Ale já jsem tady u příbuznejch. Přišel jsem na snídani k své tetě.

BULANOV: Promiňte.

NEŠŤASTLIVEC: Co ti mám prominout? Hele, vem si na záda tašku, na knoflík si pověs tabulku a jdi dostudovat.

BULANOV: Promiňte.

NEŠŤASTLIVEC: No dobře, dobře, promíjím ti to.

BULANOV: Mně ne. Ale milostivá paní prosí za prominutí. Nemůže vás přijmout. Není jí dobře a cítí, že všelijaké návštěvy a hosti, i když jsou to příbuzní, by ji teď velmi obtěžovali.

NEŠŤASTLIVEC: Ona mě vyhání? Ale proč?

BULANOV: To se mě netýká. Prostě vás prosí, abyste ji ušetřil své přítomnosti, která ji rozčiluje.

NEŠŤASTLIVEC: Co se dá dělat? Měl jsem ji rád… jako maminku. (Utře si slzu.) Co na tom, že jsem herec? Každý musí dělat to, co umí. Nejsem přece zloděj, živím se poctivou těžkou prací. Nepřišel jsem žebrat. Urazila mě! Ó, ženy, ženy! Když už mě chtěla urazit, to si k tomu nemohla najít někoho lepšího než tebe?

BULANOV: Poslouchejte, vážený pane…

NEŠŤASTLIVEC: Panebože! Ono to mluví! Ty gymnazisto, ty poškoláku, ty študente z pomocný školy! Jenom z úcty k tomuto domu ti dávám milost, ale jestli se potkáme někde jinde…

BULANOV: To se ještě uvidí…

NEŠŤASTLIVEC: Mlč, ty násobilko! Ty raněnej gladiátore, ty Pythagorova nohavice! …