Les

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Panství Raisy Gurmyžské, vzdálené asi pět kilometrů od okresního města. Interiér. V pozadí jsou dvoje dveře: jedněmi se vchází dovnitř, druhé vedou do jídelny; napravo od diváků je okno a dveře do zahrady; nalevo jsou dvoje dveře: jedny vedou k dalším pokojům, druhé na chodbu. Bohatý starý nábytek, zrcadla, květiny, u okna pracovní stolek, nalevo kulatý stůl a několik křesel. U dveří do zahrady stojí KARP. Vejde AXJUŠA.

AXJUŠA: Tetička mě volala?

KARP: Ano, slečno. Jenže zrovna přijela návštěva, tak šla do zahrady.

AXJUŠA (vyndá z kapsy dopis): Poslouchej, Karpe, nemoh bys…

KARP: Prosím, slečno.

AXJUŠA: Nemoh bys tohle odevzdat? Víš komu, ne?

KARP: Ale slečno! Teď už se to skoro jaksi nehodí. Tetička si určitě přeje, abyste si vzala mladýho pána.

AXJUŠA: Jak chceš. Nutit tě nebudu. (Odvrátí se k oknu.)

KARP: Ale tak ukažte! Co bych pro vás… (Vezme si dopis.)

AXJUŠA (hledí oknem): Prodala ten les?

KARP: Prodala. Panu Vosmibratovovi. Všecko se u nás prodá, slečno. Jenomže proč?

AXJUŠA: Aby to nezůstalo dědicům. Peníze může dát, komu chce.

KARP: To je pravda. Má to dobře vymyšlený.

AXJUŠA: Chce prý mi ty peníze dát věnem.

KARP: Kdyby tak pánbůh dal!

AXJUŠA (velmi vážně): Kdyby pánbůh dal a nebyla to pravda, milý Karpe!

KARP: No, jak myslíte, slečno. Já jenom, že byste je radši měla dostat věnem, než aby se rozkutálely jako ty předtím.

AXJUŠA: Rozkutálely… Kam se rozkutálely?

KARP: Tomu vy, slečno, nemůžete rozumět. A já bych vám to ani neřek. Á, mladý pán! (Ustoupí od dveří.)

AXJUŠA hledí oknem.

BULANOV (vejde, KARPOVI): Nacpals mi cigarety?

KARP: Nenacpal, pane.

BULANOV: A proč ne? Vždyť jsem ti to poručil.

KARP: To umí každej. Jenže kde na to vezmu čas?

BULANOV: Mně se zdá, že si tu všichni o sobě moc myslíte. Tak víš co? Já to řeknu milostpaní.

KARP: Neřeknete. Vy se před ní bojíte kouřit.

BULANOV: Já? Já že se… Řek jsem jednou nacpat cigarety a nebudu to opakovat desetkrát! (Spatří AXJUŠU, jde k ní a velmi důvěřivě ji obejme kolem ramen.)

AXJUŠA (se prudce otočí): Co si to dovolujete? Zbláznil jste se?

BULANOV (se urazí): Ó…! Promiňte! Netušil jsem, že si račte hrát na hraběnku, krásná slečno!

AXJUŠA (skoro pláče): Proč mě urážíte? Já vám nic neudělala. To si tu každý myslí, že jsem nějaká hračka, nebo co? Já jsem zrovna tak člověk jako vy.

BULANOV (lhostejně): Poslyšte, vy se mi vážně líbíte.

AXJUŠA: To mně je naprosto lhostejné. Kdo vám dovolil na mě sahat?

BULANOV: Co se pořád zlobíte? Nemáte proč. Ani sáhnout si člověk nesmí. Sahám na svoje! Kdopak mi to zakáže?

AXJUŠA (přísně): A co když to není vaše? Co?

BULANOV: To je pořád řečí! Mám toho po krk! Takhle všecko zkazíte.

AXJUŠA: Co všecko?

BULANOV: Co… Ještě se ptejte! Milostpaní si přeje, abych se s vámi oženil. A co si milostpaní přeje…

AXJUŠA: To se taky stane?

BULANOV: … o tom se nediskutuje. Oba jsme chudí… To mám čekat, až mě odsud vyhodí? Děkuju, nechci! Kam bych šel? Zpátky k mamince? Za krmelec kotrmelec?

KARP: Nekřičte …