Bouře

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

V popředí úzké podloubí s klenbami starobylé stavby, která se pomalu začíná rozpadat. Tu a tam tráva. V pozadí břeh a výhled na Volhu.

První výstup

Za podloubím se prochází několik obyvatel městečka, muži i ženy.

PRVNÍ: Začíná krápat, aby se nepřihnala bouřka.

DRUHÝ: Za chvilku je tady.

PRVNÍ: Ještě že se máme kam schovat. (Vstoupí pod klenbu.)

ŽENA: Těch lidí, co je dnes na promenádě. No jo, svátek. Všechno je to venku. Kupecký paničky – jak se nastrojily.

PRVNÍ: Někam se poschovávají.

DRUHÝ: Za chvilku tady nebude k hnutí.

PRVNÍ (si prohlíží stěny): Vidíš, kdysi tady byly malby. Kousky jsou ještě vidět.

DRUHÝ: To se ví, že tu byly malby. Teď to zpustlo, všecko se rozpadá a zarůstá. Od toho ohně už to neopravili. Ty ten oheň ani nepamatuješ, to už je dobrejch čtyřicet let.

PRVNÍ: Copak to tam asi bylo namalovaný? Vůbec už se to nepozná.

DRUHÝ: Peklo. Peklo a plameny pekelné.

PRVNÍ: No jo.

DRUHÝ: A do toho pekla jedou lidi všelikého postavení.

PRVNÍ: No jo, teď mi to dochází.

DRUHÝ: I všelijakých hodností.

PRVNÍ: Černoši taky?

DRUHÝ: Černoši taky

PRVNÍ: A copak je tadyhle to?

DRUHÝ: To? To je zkáza Litvy. Bitva, vidíš? Jak naši bojovali s Litvou.

PRVNÍ: A co je ta Litva?

DRUHÝ: No Litva. Litva je Litva.

PRVNÍ: A já ti jednou slyšel, že na nás ta Litva spadla z nebe.

DRUHÝ: To ti nepovím. Když z nebe, tak z nebe.

ŽENA: Bodejť že z nebe. To ví každej. A kde se s tou Litvou bojovalo, všude tam na památku nasypali mohyly.

PRVNÍ: No právě. Přesně tak to bylo.

Přichází DIKOJ, za ním KULIGIN bez čepice. Všichni zdvořile zdraví a tváří se uctivě.

Druhý výstup

DIKOJ: Brr! Jsem zmoklej jako slepice! (KULIGINOVI.) A ty už dej pokoj! Jdi se po svých. (Zlostně.) Hlupáku!

KULIGIN: Slovutnosti, ale bylo by to k všeobecnému prospěchu!

DIKOJ: Plav, plav! Jakejpak prospěch! Kdo je na ten tvůj prospěch zvědavej?

KULIGIN: Třeba zrovna vám by se to hodilo, slovutnosti. Mohlo by se to postavit třeba tady, na nábřeží, někde na volném místě. Co by to stálo? Skoro nic. Kamenný sloupek (ukazuje rukama velikost každé věci), měděná destička, takováhle do kruhu, a na tu přijde tyčka. Docela obyčejná rovná tyč. (Ukazuje gestem.) Dal bych to všechno dohromady, i číslice bych vyřezal, všechno sám. No a pak, slovutnosti, když se půjdete projít vy nebo kdokoli jiný, jednoduše přistoupíte a hned vidíte, kolik je hodin. Je tady takové báječné místo, vyhlídka, a pořád je tu nějak prázdno. Taky tu máme, slovutnosti, každou chvíli nějaké cizí lidi, jezdí se podívat na Volhu, marná sláva, byla by to okrasa, potěšení pro oči.

DIKOJ: Co za mnou pořád lezeš s každou pitomostí! Třeba nemám vůbec náladu s tebou mluvit. Nejdřív se máš vždycky zeptat, tatrmane, jestli má vůbec náladu se s tebou bavit. Pásl jsem snad s tebou krávy? To sis vymyslel důležitou věc! Strká mi rypák do ksichtu a hrne se s vejkladama.

KULIGIN: Kdyby šlo o mě, prosím, to bych si to vynadání zasloužil. Jenže tohle je pro blaho celého města. A co je to nějakých d…