Bouře

II

Noc, strž, zarostlá křovím. Nahoře plot Kabanovic zahrady s brankou. Shora dolů cestička.

První výstup

KUDRJAŠ (vejde s kytarou): Nikdo. Nějak si dává na čas! No co, posedíme a počkáme. (Sedne si na kámen.) A z dlouhé chvíle se zazpíváme. (Zpívá kozáckou píseň.)

Po chvíli vejde BORIS.

Druhý výstup

KUDRJAŠ (přestane zpívat): A jej! Tichá voda a taky brousí za holkama.

BORIS: To jsi ty, Kudrjaši?

KUDRJAŠ: No jo, jak vidíte.

BORIS: Co tady děláš?

KUDRJAŠ: To víte, když jsem tady, nějakou tu prácičku tu budu mít. Jinak bych sem nešel. Ale kde vy se tady berete?

BORIS (se rozhlíží): Poslechni, Kudrjaši, já musím zůstat tady. A tobě je jedno, kde jsi, ne? Najdeš si jiné místo.

KUDRJAŠ: Tak to zas ne. Koukám, že vy jste tu poprvé, a já už tady mám vyseděný místečko a vyšlapanou cestičku. Jste mi moc milej, udělám pro vás, co budete chtít, ale na týhle pěšince se mi v noci vyhněte, ať se nestane nějakej malér.

BORIS: Co tě to napadá, Váňo?

KUDRJAŠ: Váňo sem, Váňo tam, a vy si choďte po svých cestách. Najděte si tu holku a choďte si, kde chcete, nikomu po tom nic není. Ale cizí nechte na pokoji! U nás na to nejsme zvyklí, mládenci by vám mohli zpřerážet hnáty. Sáhnout mi někdo na tu mou – nevím, co bych udělal. Chřtán bych mu prokous!

BORIS: Co se zlobíš, nemáš proč. Ve snu mě nenapadlo chtít ti přebrat děvče. Vůbec bych sem nešel, kdyby mi neřekli.

KUDRJAŠ: A kdo ti říkal?

BORIS: Bylo tma, nepoznal jsem ho. Zastavilo mě nějaké děvče a prý abych přišel právě sem, za Kabanovic zahradu, zrovna co je tahle cestička.

KUDRJAŠ: Co to mohlo být za děvče?

BORIS: Ty, Kudrjaši, můžu s tebou mluvit upřímně? Nevyzvoníš to?

KUDRJAŠ: Žádný strachy. Budu mlčet jako hrob.

BORIS: Nevyznám se tu, nevím, jak to u vás chodí, co je tady zvykem – zkrátka jde o tohle…

KUDRJAŠ: Do někoho jste se zamiloval.

BORIS: Zamiloval, Kudrjaši.

KUDRJAŠ: No bóže? V tomhle je u nás svoboda. Děvčata si chodí jak chtějí a s kým chtějí, rodiče jim do toho nemluví. Pod petlicí sedí jenom vdané.

BORIS: To je právě moje neštěstí.

KUDRJAŠ: Snad jste se nezamiloval do vdané?

BORIS: Zamiloval, Kudrjaši.

KUDRJAŠ: A sakra. Jestli vám smím radit, tak od toho dál.

BORIS: To se ti řekne. Tobě na tom třeba tolik nezáleží. Necháš jednu, namluvíš si jinou. To já nedokážu. Já když se jednou zamiluju…

KUDRJAŠ: Jenomže s takovou ji přivedete do hrobu.

BORIS: Pánbůh mě chraň! Pánbůh chraň a opatruj! Co tě to napadá, do hrobu! Nechci nic víc než ji někde uvidět.

KUDRJAŠ: Milej pane, kdo za sebe může ručit? A víte sám, co jsou tady za lidi. Sežerou ji, do hrobu ji přivedou.

BORIS: Prosím tě, to neříkej, nestraš mě.

KUDRJAŠ: A co ona? Má vás ráda?

BORIS: Nevím.

KUDRJAŠ: Viděli jste se vůbec někdy?

BORIS: Jenom jednou. Byl jsem u nich se strýčkem. Jinak se vidíme jenom v kostele a na promenádě. Kdybys věděl, jak ta se modlí. Usmívá se jako anděl a z tváře jako by ti jí šlo světlo.

KUDRJAŠ: Tak to bude mladá Kabanová, ne?

BORIS: Je. Je to ona.

KUDRJAŠ: Jo takhle! Tak…