Bouře

PÁTÉ DĚJSTVÍ

Dekorace jako v prvním dějství. Stmívá se.

První výstup

KULIGIN (zpívá):

Tmou zahalil se nebes majestát
a všichni lidé v míru šli spát…

(Uvidí KABANOVA.) Dobrý večer, vašnosti! Kampak, daleko?

TICHON: Domů. Už jsi slyšel, co se u nás stalo? Celá rodina je vzhůru nohama.

KULIGIN: Slyšel jsem, vašnosti, slyšel.

TICHON: Jel jsem do Moskvy, víš? Před odjezdem mi maminka dělala kázání, mluvila do mě, co smím a co nesmím a já, jen jsem byl z domu, hned jsem začal vyvádět. Byl jsem strašně rád, že jsem se na chvilku dostal na svobodu. Pil jsem celou cestu, pil jsem v Moskvě, no flámoval jsem, darmo mluvit. Abych si to za celý rok vynahradil. Na domov jsem si nevzpomněl ani jednou. A i kdybych si býval vzpomněl, nenapadlo by mi lámat si hlavu, co se tady děje. Slyšels o tom?

KULIGIN: Slyšel.

TICHON: Já jsem teď nešťastný člověk, kamaráde. Pro nic za nic mám zpackaný život.

KULIGIN: Máte tuze zlou matku.

KABANOV: Však taky za všechno může ona. Ale řekni mi, prosím tě, proč já mám mít zkažený život? Stavil jsem se tuhle u Dikého, no, napili jsme se. Myslel jsem si, že to bude lepší. Ale ne, bylo to ještě horší! Co mi to ta žena udělala? Nic horšího už nemohla…

KULIGIN: Těžká věc, pane. Těžko vás rozsuzovat.

TICHON: Počkej. Je to to nejhorší z nejhoršího! Zabít ji za to je málo. Maminka to říká: zaživa ji zakopat do země. To je pro ni trest. Ale já ji mám rád. I prstem se jí dotknout je mi líto. Trochu jsem ji ztloukl, ale stejně jenom že to chtěla maminka. Nemůžu to vidět, jak se trápí, chápeš to? Maminka by ji nejradši zaživa snědla a ona chodí jako stín a neodpovídá. Jenom pláče a ztrácí se, taje jako vosk. A mně to může srdce utrhnout.

KULIGIN: Měl byste to nějak urovnat. Měl byste jí odpustit a nikdy jí to nepřipomínat. Taky asi nebudete bez hříchu!

TICHON: Bodejť, to víš, že ne.

KULIGIN: Ale to byste jí neměl vyčítat, ani když se napijete. Byla by vám dobrá žena, vašnosti. Lepší než každá jiná.

TICHON: Ty tomu nechceš rozumět, Kuligine. Copak já, já bych byl zticha. Ale maminka… copak s tou je nějaká řeč…?

KULIGIN: Už byste měl jednou začít žít podle vlastního rozumu.

TICHON: Co mám dělat? Mám se rozkrájet? Prý žádný svůj rozum nemám. To abych žil do smrti podle cizího. Ale já se jednou dožeru a začnu pít, až už mně toho rozumu nezbude ani špetka. Ať si mě pak maminka chová na klíně jako blbečka.

KULIGIN: Ach, vašnosti, jsou to věci, jsou to věci! A co Boris, vašnosti?

TICHON: Ten půjde, darebák, do Ťachty k Číňanům. Strejček ho tam posílá k jednomu známýmu na tři roky do kanceláře.

KULIGIN: A co on?

TICHON: Taky neví kudy kam, pláče. Tuhle jsme se na něho vrhli se strejčkem, nadáváme mu, až se hory zelenají a on mlčí. Jak nějaké divoké zvíře. Prej se mnou si dělejte, co chcete, jenom ji nemučte. Taky je mu jí líto.

KULIGIN: Je to hodný člověk.

TICHON: Už má sbaleno, i vůz už čeká. Popadl ho hrozný stesk. Vidím, že by se rád rozloučil. Ale to víš, to si piš. Už by mu to mělo stačit. Je to přece můj nepří…