Bouře

TŘETÍ DĚJSTVÍ

I

Ulice. Před vraty domu Kabanových. Lavička.

První výstup

KABANOVÁ a FEKLUŠA sedí na lavičce.

FEKLUŠA: Konec světa, matičko, konec světa, všechno tomu nasvědčuje. Copak u vás, tady je ještě ráj a klid. To jinde ve městech je učiněná Sodoma: rámus, pořád tam lidi běhají a pořád něco jezdí! Hemží se to, jeden sem, druhý tam, boží dopuštění.

KABANOVÁ: My nemáme kam spěchat, Feklušo, a tak si žijeme v klidu.

FEKLUŠA: Ba ne, matičko. U vás ve městě je klid a pokoj, že je tu tolik lidí, zrovna jako třeba vy, ozdobeno ctnostmi jako květinami. Z toho se dělá ten chládek a taková ta důstojnost. Když se to vezme, co je vlastně ten shon? Marnost je to. Třeba v té Moskvě: lidi běhají tam a zas zpátky a nikdo neví proč. A to je právě ta marnost. Posedla lidi a teď běhají jak posedlí. Takový člověk si myslí, že běhá za prací. Lítá, chudák, ani lidi už nepoznává. Najednou mu připadne, že ho jako někdo k sobě volá, a když tam přiběhne – nic, prázdno, mámení. A tak zas jde smutně po svých. Jinému se zase zdá, že dohání někoho známého. Každý, kdo nemá vlčí mlhu, vidí hned, že nikdo nejde. Ale ten, jak ho honí marnost, si pořád myslí, že něco dohání. Ta marnost je vskutku jako mlha. Podívejte u vás. Večer jako když ho vymaluje a lidem se ani dvakrát nechce posedět si na zápraží. A v Moskvě? Samá tancovačka, trdlování, hry a veselice a v ulicích toho rachotu, halasu a úpění. Vždyť si to vemte, matičko, proč začali zapřahat ohnivého draka – zas jenom kvůli té rychlosti.

KABANOVÁ: Taky jsem slyšela, taky jsem slyšela.

FEKLUŠA: To já to viděla na vlastní oči. To se ví, ti posedlí nevidí nic, zdá se jim, že je to mašina, tak tomu taky říkají, ale já si dobře všimla, že má pracky a dělá takhle. (Roztahuje prsty.) A jak přitom skučí – to slyší taky jenom lidé spravedliví.

KABANOVÁ: Říkat se tomu může, jak chce, třeba mašina. Lidi jsou hloupí, co se jim namluví, tomu věří. Mě bys mohla ozlatit, nesedla bych na to.

FEKLUŠA: Kdepak, ani pomyšlení! Pánbůh s náma a zlý pryč! Nebo jsem vám měla v Moskvě vidění. Jdu takhle ráno, sotva začínalo svítat, a koukám, na jednom tom vysokánském domě stojí někdo na střeše, obličej jak uhel. Domyslíte si, kdo to byl. A rukama vám dělá, jako by něco sypal, ale nic nepadá. V tu chvíli jsem se dovtípila, že sype zlý bejlí a lidi se potom ve dne v tom shonu a marnosti nepodívají a seberou to. Proto potom tak běhají a každá ženská je hubená jako lunt, ne a ne pořádně ztloustnout. Jako by všichni něco ztratili, nebo jako když něco hledají. A vypadají tak smutně: až jich člověku přijde líto.

KABANOVÁ: Možné je všecko. Dnes aby se člověk nedivil už ničemu.

FEKLUŠA: Zlé časy, matičko, zlé časy na nás přišly. Už i ten čas se začíná zmenšovat.

KABANOVÁ: Jak to, zmenšovat?

FEKLUŠA: To víte, my si toho v té marnosti a v tom shonu nevšimneme. Ale učení lidé se všimli, že se čas začíná zkracovat. Jen si vzpomeňte, léto a zima se dřív táhly, konce nebraly. A teď to přeletí, ani se člověk nenaděje. Dny a hodiny…