Bouře

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Pokoj u Kabanových.

První výstup

GLAŠA skládá šaty do uzlů a FEKLUŠA vchází.

FEKLUŠA: Pořád pilná, jak ta včelička. Copak to děláš, děvenko?

GLAŠA: Vypravuju pána.

FEKLUŠA: Snad nám, dobráček, někam nejede?

GLAŠA: Jede.

FEKLUŠA: A nadlouho? Nadlouho?

GLAŠA: Ne. Vrátí se brzo.

FEKLUŠA: Tak šťastnou cestu, dobré pořízení! A co hospodyně? Jestlipak si popláče a zanaříká?

GLAŠA: To ti nepovím.

FEKLUŠA: A naříká vůbec někdy?

GLAŠA: Nějak jsem neslyšela.

FEKLUŠA: To já hrozně ráda poslouchám, když někdo naříká a vyje, jak se sluší a patří. (Pauza.) A na tu chuděrku musíte dohlídnout, aby něco neštípla.

GLAŠA: Kdo se má ve vás vyznat, věčně jedna druhou pomlouváte. Každej poutník u nás dostane první poslední, a stejně se věčně hádáte a hašteříte. Že se nebojíte hříchu!

FEKLUŠA: Bez hříchu to, děvečko, nejde: žijem na hříšné zemi. Poslouchej, co ti povím. Vás, obyčejné lidi, sužuje každého jeden ďábel. Kdežto my, poutníci, máme těch čertů přiděleno někdo šest, někdo dvanáct, jak kdo. Ty musíme přemoci. To není jen tak, děvenko.

GLAŠA: A proč jich máte tolik?

FEKLUŠA: Protože nás ďábel nenávidí, že žijeme tak spravedlivý život. Ale já hádavá nejsem, tenhle hřích nemám. Jeden mám, to je svatá pravda. Ráda sladkosti. Pánbůh ho na mě sesílá pro mou nemoc.

GLAŠA: A bylas už hodně daleko, Feklušo?

FEKLUŠA: Ne, děvenko. Já pro tu svou nemoc daleko nechodila. Ale slyšela jsem toho hodně. To jsou prý na světě země, kde nevládnou pravoslavní caři, ale sultáni. V jedné zemi sedí na trůně sultán Machnut turecký a v druhé sultán Machnut perský. Ti konají soud nad všemi lidmi, ale ať soudí co soudí, všechno soudí nesprávně. A ani nic spravedlivě rozsoudit nemůžou, taková je jim dána mez. U nás je zákon spravedlivý a u nich nespravedlivý. Co je podle našeho zákona tak – podle jejich je to zrovna naopak. A všichni soudci jsou v těch zemích taky nespravedliví. Lidi jim to taky v podáních rovnou tak píšou: Suď mě, soudce nespravedlivý! Taky je jedna země, kde mají všichni lidi psí hlavy.

GLAŠA: A proč zrovna psí?

FEKLUŠA: Že jsou nevěrní. Tak, a teď se půjdu, děvečko milá, podívat po kupeckých rodinách, třeba se tam pro chudáka něco najde. Zatím spánembohem.

GLAŠA: Sbohem.

FEKLUŠA odejde.

Panečku, to jsou země. A co je na tom světě zázraků! A my tady dřepíme a nic nevíme. Ještě že se najdou dobří lidé. Aspoň se člověk doslechne, co se na tom božím světě děje. Jinak by umřel jako hlupák.

Vstoupí KATEŘINA a VARVARA.

Druhý výstup

VARVARA (GLAŠE): Odnes ten uzel do bryčky, koně už jsou tady. (KATEŘINĚ.) Provdali tě moc brzo, nic sis za svobodna neužila. Proto si srdce nechce dát pokoj.

KATEŘINA: A taky nedá.

VARVARA: Proč?

KATEŘINA: Narodila jsem se tak. Mám horkou krev. Kolik mi to bylo – šest let, víc ne, vyvedla jsem pěknou věc. Nějak mi doma ublížili – bylo to kvečeru, venku tma. Já vyběhla k Volze, sedla jsem si do loďky a odrazila ji od břehu. Našli mě až druhý den ráno – dobrých deset verst po proudu!

VARVARA: A co …