Dobrý člověk ještě žije

Lasička

Květen

Již před čtvrt rokem jsem dostal objednávku na truhlu a na velikou kredenc do asnoiského zámku; a čekal jsem s prací, dokud si nezajdu na vlastní oči obhlédnout dům, světnici i místo. Neboť krásný kus nábytku je jako plod, který je nutno utrhnout přímo ze stromu; beze stromu by nikdy nebyl narostl; a jaký strom, takový i plod. Nemluvte mi o kráse, která by mohla být stejně zde jako tam a která se přizpůsobí každému prostředí jako děvka tomu, kdo nejlépe platí. To je Venuše pouliční. Umění je pro nás členem rodiny, strážným duchem našeho krbu, přítelem, druhem, který vyjadřuje lépe než my všechno, co všichni cítíme; umění, to je náš domácí bůžek. Chceš-li ho poznat, musíš znát jeho dům. Bůh je stvořen pro člověka a dílo pro určité místo, jež doplňuje a zdokonaluje. Krásné je to, co je nejkrásnější na svém místě.

Šel jsem se tedy podívat na místo, na něž bych mohl „zasadit” svůj výrobek; a strávil jsem tam větší část dne, počítajíc v to i jídlo a pití: neboť duch nesmí nikdy zapomínat na tělo. A když jsem tak oba ukojil, dal jsem se nazpět cestou, kterou jsem přišel, a vesele jsem se vracel domů.

A již jsem stál na křižovatce; třebaže jsem neměl ani nejmenší pochybnosti o tom, kterou cestou se mám dát, šilhal jsem po té druhé, prýštící po lukách a mezi řadami kvetoucích křovin...

„Jak by to bylo krásné,” řekl jsem si, „zatoulat se tam v tu stranu! K čertu se silnicemi, které vedou rovnou k cíli! Den je krásný a dlouhý. Nebuďme, příteli, rychlejší než Apollón. Však dodejme vždycky. Vždyť má stará také neztratí vyřídilku, počká-li trochu... Bože, jak krásně se to dívá na tu švestičku v bílém pláštičku! Pojďme jí kousek naproti! Jenom pět nebo šest kroků. Zefír roznáší vzduchem její peříčka: jako by sníh poletoval. Kolik to švitořivých ptáčků! Hohó, jaká to rozkoš!... A potůček běží, bublaje pod travinami jako kotě, když si hraje pod kobercem s míčkem! Pojďme za ním! Hle, zde se mu staví v cestu řádek stromů. Co si teď počne?... Ach, ten čtverák, kudy to proběhl?... Zde, zde, pod nohama, pod těma starýma, uzlovitýma, dnavýma a zpuchlýma nohama okleštěného jilmu... Vidíte ho, drzouna drzého!... Ale kam jenom, u sta hromů, mě ta cesta vede?...”

Tak jsem mudroval, šlapaje na paty svému žvanivému stínu; a pokrytecky jsem se tvářil, jako bych nevěděl, kam nás ta filutská stezka chce zlákat. Ale umíš lhát, Colasi! Jsi prolhanější než Odysseus; dovedeš obalamutit i sám sebe. Vždyť ty dobře víš, kam jdeš! Věděls to, chytráčku, hned, jak jsi vykročil z asnoiské brány. Na hodinku cesty odtud je domek Celiny, naší bývalé lásky. Překvapíme ji tam... Ale kdo bude překvapen víc, ona nebo já? Tolik uběhlo let, co jsem ji neviděl! Co asi zbylo ze šibalské tvářinky a z drobné pusinky mé drahé lásky krásky? Směle se před ni mohu postavit; dnes již není nebezpečí, že by mi zranila srdce svými ostrými zoubky. Mám je do tvrda vyschlé jako révový peň. A má vůbec ještě zuby? Ach, ty má Lasičko krasavičko, jak se ty tvé zoubky uměly smát a kousat! Zahrávala sis dost a dost s chudákem Breugnonem! Točila jsi s ním, vrtěla, rozháněla a proháněla ho jako káču! Než pravdu mělos, děvče, když tě to bavilo. Byl jsem to tenkrát osel!...

Vidím se v duchu, jak se s otevřenou hubou opírám roztaženými lokty o hraniční zídku mistra Medarda Lagneaua, svého zaměstnavatele, který mě naučil vznešenému umění řezbářskému. A za zídkou, ve veliké zelinářské zahradě sousedící se dvorem, v němž byla naše dílna, mezi záhony salátů a jahod, červených ředkviček, zelených okurek a zlatých melounů, chodila bosky, s rukama holýma a s hrdlem obnaženým, na hlavě nic než těžké rusé vlasy, v drsné košilce, na níž se hrotily dva tvrdé prsy, a v krátké sukničce po kolena, chodila běhala krásná hbitá dívka, kolébajíc v obou opálených silných rukou dvěma kropicími konvicemi a rozprašujíc vodu po listnatých hlavách rostlin, otvírajících žíznivé zobáčky. A já jsem svůj, ne ovšem tak malý, otvíral také, užasle, abych lépe viděl. Chodila sem tam, prázdníc konve a vracejíc se pro novou vodu ke studnici, nabírajíc ji oběma rukama zároveň, vzpřimujíc se jako pružný rákos a opatrně kladouc při návratu na vlhkou zem v úzkých chodníčcích své vnímavé nožky; a jejich dlouhé prsty vypadaly, jako by v chůzi hladily zralé jahody a jahůdky. Kolena měla oblá a pevná jako hoch. Hltal jsem ji zrakem A ona se tvářila, jako by vůbec neviděla, že se na ni dívám. Ale blížila se, rozsévajíc stále svůj jemný deštík; a když byla již docela blízko, najednou po mně mrskla okem jako šípem... Achich, achich, cítím udici a husté sítě, jak mě oplétají. Je svatá pravda, že „oko ženy je jako nit, z níž pavouk upřádá svou síť”! Sotvaže mě tak zajala, hned jsem se vzepřel... Ale bylo pozdě! Zůstal jsem, moucha hloupá, přilepen křídly k té své zídce... Ona již nedbala, co dělám. Sedíc na bobku, přesazovala své zelné sazenice. Jenom chvílemi se ta úskočná šelma mrknutím oka přesvědčila, je-li kořist dosud v pasti. Viděl jsem, jak se potají chichotá, ale marně jsem si říkal: „Chudáčku, nech toho, vždyť se ti jenom vysmívá”; když jsem ji tam tak viděl, jak se zubí, zubil jsem se také. Jak hloupě jsem jistě vypadal!... Najednou uskakuje stranou! Přeskakuje záhon, druhý a ještě jeden, běží, skáče, v letu chytá chomáček pampeliškových semen, lehce plujících jako lodička po potůčku vzduchu, a mávajíc rukama, hledí na mne a křičí:

„Zas jeden milenec se chytil!”

A přitom strká tu hebkou kocábku do rozhaleného živůtku mezi malounké prsy. A já, třebaže nejsem hlupák, nejsem galán upejpavý, a proto na ni volám:

„Strč tam také mne!”

Tu se hlučně rozesmála, zapřela si ruce do boků, obrátila se ke mně, rozkročila se a zvolala:

„Podívejte se na toho mlsouna! Pro tvá zubiska má jablíčka nezrají!...”

Tak jsem se jednou večer v pozdním srpnu seznámil s Lasicí krasavicí, hezkou zahradnicí. Lasička jí říkali proto, že stejně jako ta šelmička se špičatou tlamičkou měla protáhlé tělo a malou hlavinku, chytrácky čtverácký nosánek, ústa trochu vystouplá a pěkně rozpuklá, aby se …