Dobrý člověk ještě žije

Obležení čili Pastýř, vlk a beránek

Mnoho beránků -

vlkova smrt

V polovici února

Můj sklep bude co nevidět prázdný. Vojáci, které nám poslal náš kníže pán, pan de Nevers, k naší ochraně, narazili právě poslední soudek. Neztrácejme času a pijme chutě s nimi! Pozbýt všeho, bezevšeho! Ale pozbýt všeho vesele. Není to poprvé! A je-li to vůle boží, nebude to naposledy.

Dobří hoši! Jsou smutnější než já, když jim říkám, že vína ubývá... Znám některé sousedy, kteří to berou tragicky. To já už nemohu, pro mne to není nic nového: byl jsem za svého života příliš často v divadle; šašky už neberu vážně. Viděl jsem, co jsem na světě, takových hastrošů, Švýcarů, Němců, Gaskoňců, Lotrinčanů, bojovné zvěře s brněním na hřbetě a se zbraní v hrsti, hodoválků, papáčků a žroutů, vyhladovělých chrtů, vždy ochotných vyjídat pokojného občana! Kdo se kdy dověděl, zač vlastně bojují? Včera to bylo za krále, dnes je to pro Ligu. Dnes jsou to růženečkáři, zítra zas hugenoti. A jeden je jako druhý: ani ten nejlepší z nich nestojí za šibenici. Co nám to pomůže, jestliže nám dvůr vykrádá ten či onen zloděj? A co se týče toho, že zaplétají Boha do svých ničemností... oj, kakraholte, Boha nechte, lidé dobří, na pokoji! Ten má svůj rozum. Svrbí-li vás kůže, ohřebelcujete se sami, Bůh vás nepotřebuje. Pokud ho znám, ví, jak na to. Poškrábe se, když se mu zlíbí, sám...

A nejhorší je, že by chtěli také mne přinutit, abych se o něho otíral!... Pane na nebi, ctím tě a myslím, třebaže se nechci chlubit, že se nejednou za den potkáváme, má-li pravdu to přísloví, to dobré galské přísloví: Kdo dobré víno pije, s Bohem v přátelství žije. Ale nikdy by mě nenapadlo říci tak jako ti licoměrníci, že tě dobře znám, že jsi můj bratranec, že ty a já, my jsme dva, jak se říká. To mi jistě spravedlivě doznáš, že tě nechávám na pokoji; a jediné, co na tobě žádám, je, abys také ty mne nechal na pokoji. Máme oba dost práce s pořádkem ve svých domech, ty ve svém vesmíru obrovském a já v tomto svém malém. Učinil jsi mne, Pane, svobodným! Splácím ti stejnou mincí. Ale ti ničemové zde žvaní, že prý ti dělám advokáta, že prý tě obhajuji, říkám prý, jak ty chceš být pojímán, a toho, kdo tě pojímá jinak, prý prohlašuji za tvého i svého nepřítele!... Svého? - Kdepak! Já nepřátele nemám. Všichni lidé jsou mi přáteli. Bijí-li se, je to jejich starost či radost. Já se takovým zábavám včas vyhnu. Ovšem, jestliže mohu. Ale to je právě to, že oni nechtějí, ti lotři mizerní. Nejsem-li nepřítelem jednoho, znepřátelím si druhé dva. Dobře tedy: mám-li být, protože jsem mezi dvěma tábory, vždycky bit, bijme taky! Proč ne? Než jenom kovadlinou, kovadlinou a pořád jenom kovadlinou buďme kovadlinou, ale potom i kladivem.

Ale kdo mi poví, proč byla stvořena všechna ta hovádka, ti šlechtilupiči, ti politici a šlechtici, kteří jsou zároveň biřici naší milé vlasti a kteří, zpívajíce stále o její slávě, prázdní vlastně její kapsy; nenasytové, kteří nemajíce dost na tom, že shrabují naše oboly, chtěli by zahrabat i cizí stodoly, ohrožují celou Evropu, strkají nosy do harému sultánova, polovici země by chtěli zaujmout a nedovedli by do ní zasadit ani zelnou hlávku!... Ale klid, příteli, nezlob se zbytečně... Všecko je dobře tak, jak to je... s nadějí, že si to jednou zařídíme lépe (a to bude hned, jak jen to bude trochu možné). Není nikdy tak zle, aby nebylo zas dobře, a všecko, i to nejhorší, bývá na něco dobré. Slyšel jsem, že jednou dobrý náš Bůh (ale, Pane můj, mluvím dnes pořád jenom o tobě!), procházeje se s Petrem, spatřil v Betlémě, v předměstí města Clamecy, k…