Neználek na Měsíci

Kapitola osmá
PRVNÍ DEN NA MĚSÍCI

Neználek s Buchtíkem vystoupili z rakety a poprvé vkročili na povrch Měsíce. To co spatřili je dočista ohromilo. Kolem se rozprostírala rovina připomínající nehybně ztuhlou hladinu moře s mělkými prohlubněmi a nízkými hřebeny vln. Právě tak jako skutečná mořská hladina měl i zvlněný jakoby zčistajasna zkamenělý povrch Měsíce zelenavě modrou barvu. V dálce za zbrázděnou pláni se vršily žluté pahorky podobné hromadám písku. A za pahorky se rýsovaly jasně červené hory. Trčely vzhůru jako plameny nehybného ohně. Vpravo od našich cestovatelů strměly právě takové ohnivě rudé hory. Zdvíhaly se ze dna zkamenělého moře a mířily svými ostrými vrcholky k obloze. Když se Neználek a Buchtík otočili uviděli v dálce opět hory tentokrát mnohem nezřetelnějších obrysů jen jako chomáče vaty nebo oblaka spadlá na zem. Na jejich vrcholcích i svazích čněly v podobě fantastických skleněných hradů obrovské krystaly. Sluneční světlo se lomilo v jejich hranách, takže hrály všemi duhovými barvami. Nad celým tím pohádkovým světem zela bezedná propast černočerného nebe se spoustou velkých i drobných hvězd. Jako světelná cesta táhla se přes tuto hlubinu Mléčná dráha a rozdělovala ji na dvě části: v levé, ve shluku hvězd nízko nad obzorem, zářilo žhavé Slunce; v pravé svítila měkkým zelenavým světlem planeta Země. Sluneční paprsky ji osvětlovaly z boku do tvaru velkého půlměsíce. Na pozadí černého nebe zdál se povrch Měsíce obzvláště jasný a malebný. Dozajista proto, že na Měsíci není atmosféra. Vzduch totiž pohlcuje sluneční paprsky, oslabuje jejich jas, rozptyluje je a změkčuje stíny. Kdežto na Měsíci vrhá všechno hluboký, temný stín, předměty vynikají mnohem výrazněji a vypadají jasnější a zřetelnější. Nedaleko svahů oblačného pohoří se tyčila osamocená hora ve tvaru tmavého jehlanu nebo pyramidy. Od jejího úpatí k pahorku, na kterém přistála raketa, táhla se jako tenoučký paprsek úzká světlá cestička, jako by někdo naschvál vysypal kamenitou půdu Měsíce pískem nebo křídou.

“Tohle nebude jen tak,“ řekl Neználek Buchtíkovi. „Tu pyramidu si nejspíš postavili Měsíčani, dokonce i pěšinu k ní vyšlapali. To prozkoumáme ze všeho nejdřív, co říkáš?“

Nečekal na odpověď a statečně vykročil k měsíční stezce. Buchtík poznal, že na jeho mínění je už stejně pozdě, a tak jen rozhodil rukama a poslušně se vydal za Neználkem.

Někdo si třeba myslí, že až se dostane na Měsíc, hned tam začne skákat jako kobylka, a dokonce ví i proč - na Měsíci je totiž přitažlivá síla skoro šestkrát menší nežli na Zemi. Ale na Neználka a na Buchtíka to nějak neúčinkovalo: vůbec necítili, že by byli šestkrát lehčí. Dlouhým pobytem ve stavu beztíže zřejmě odvykli své váze, takže jim teď jejich měsíční váha připadala docela normální a jako na Zemi. V žádném případě neskákali po Měsíci jako kobylky anebo blechy.

Zato Buchtík začal mít pocit, že je všechno kolem vzhůru nohama. Měsíc, hory i Neználek, který kráčel vpředu - všecko jako by bylo obráceně: měsíční povrch nahoře a nebe s hvězdami i Sluncem dole a on sám jako by visel hlavou dolů, přilepený k Měsíci jen podrážkami svých kosmických bot. Bál se, že z nich užuž vyklouzne, sletí po hlavě do vesmírného prostoru a jen ty boty že tu zůstanou, proto v jednom kuse zkoušel, jestli je má dobře obuté.

Tyhle neobvyklé pocity se dají snadno vysvětlit: vlivem menší přitažlivé síly Měsíce je v organismu přitahováno do spodní části těla menší množství krve, zatímco nadměrná krev v horní části těla vyvolává v cévách mozku zesílený tlak, asi jako když visíme hlavou dolů. A zrovna takový pocit měl i Buchtík. A protože se cítil vzhůru nohama on sám, zdálo se mu obrácené taky všecko kolem. Zpočátku ho tenhle nepřirozený stav dosti lekal, ale pak nad tím jen mávl rukou, a že prý mu je koneckonců jedno, jestli chodí hlavou nahoru anebo dolů. Neználek tyhle pocity neměl, možná proto, že byl pořízek, a ne takový zhýčkaný tlouštík jako Buchtík. Cesta k pyramidě byla delší, než se nejdřív zdálo. Vzdálenosti jsou totiž na Měsíci velice klamné. Vzdálené předměty je vidět mnohem zřetelněji, a tak se zdají vždycky blíž. Neználek a Buchtík šli už dobře hodinu, ale k pyramidě zbýval ještě pořádný kus cesty. Slunce pražilo, ohřívalo skafandry čím dál víc, ale Neználek s Buchtíkem si vůbec nevzpomněli na kosmické slunečníky a div se nezalkli v tom dusnu.

“Ty, Neználku, nepospíchej tolik,“ fňukal Buchtík. „Musíme si trošku oddechnout.“

“A to se tady chceš usmažit?“ odpověděl mu Neználek do radiotelefonu. „Musíme honem k pyramidě a schovat se do stínu. A navíc ty kosmické paprsky...“

“Co to zas je, jaké paprsky?“ bručel Buchtík.

“Ále, to bys stejně nepochopil,“ řekl mu Neználek. „Já ti to pak vysvětlím.“

Ve skutečnosti mu to nemohl vysvětlit ani teď, ani potom; neměl totiž nejmenší tušení, co to ty kosmické paprsky vlastně jsou a čím se liší od těch obyčejných. Slýchal jenom od Petúnky a od Ančovičky, že takové paprsky existují a že jsou na Měsíci obzvlášť nebezpečné. Konečně došli k cíli. To, co považovali z dálky za pyramidu, byla obyčejná hora, vlastně vyhaslá sopka se svahy plnými trhlin a ztuhlé lávy. Pěšina je přivedla k jeskyni na úpatí. Rychle se v ní skryli před palčivým sluncem. Bylo tam mnohem chladněji a příjemněji než pod širým nebem. I Buchtík přestal mít ten divný pocit, že vyklouzne z bot a zřítí se někam dolů. Neviděl už nad hlavou hvězdné nebe, ale skalnatou klenbu jeskyně, a tak se mu zdálo, že i kdyby teď začal někam padat, nespadne daleko. Vyzul se z kosmických bot, pohodlně se usadil na hladký kámen u stěny a odpočíval. Neználek nezůstal pozadu a uvelebil se vedle něho. Dlouho však sedět nevydržel, a sotva se trochu rozkoukal, vyskočil a prolézal jeden kout po druhém. Objevil, že jeskyně tady nekončí, ale vede dál do nitra hory, a rozhodl se, že ji prozkoumá. A tak Buchtíkovi nezbylo než se zase obout, vstát a s hekáním se vydat za Neználkem. Neušli ani deset kroků a octli se v naprosté tmě tmoucí. Buchtík prohlásil, že takhle není na výzkumy ani pomyšlení, …