Neználek ve Slunečním městě

Kapitola dvacátá pátá
OBJEVENÍ STRÁŽNÍKA HVIZDULKY

Zpočátku byl Hvizdulka v nemocnici hrozně překvapen, když mu ošetřovatelky nebo někdo z lékařů říkali Preclíku. Nicméně ho nikdy nenapadlo, aby se zeptal, proč mu vlastně tak divně říkají. Otřesem mozku se mu to v hlavě trošku zpřeházelo, nefungovala mu zkrátka tak dobře jako dřív. Pomaloučku se to sice zlepšovalo, ale zároveň si docela nepozorovaně zvykal na své nové jméno. A za pár dní ho už ani nenapadlo, že by se mohl jmenovat nějak jinak. Jen sebou někdy trhl a neozval se hned, když na něho zavolali: „Preclíku!“, jako by se musel nejdřív rozmyslet, volají-li doopravdy jeho, či ne.

Doktor Flastřík si dobře všiml téhle podivnůstky v Hvizdulkově chování, ale vysvětloval si ji jeho úrazem, který neblaze působil na pacientův nervový systém. Pokračoval v léčení svou metodou léčivého smíchu, ale všechny jeho žerty na pacienta v prvních dnech nijak nepůsobily. Avšak zároveň s tím, jak se Hvizdulkovi jasnil rozum, začal se mu na tváři objevovat i rozumný úsměv. To mimo jiné dokazovalo, že schopnost chápat legraci závisí u človíčků na jejich rozumovém vývoji. Když si doktor Flastřík všiml, že se Hvizdulka usmívá stále častěji, rozhodl se přistoupit k druhému stupni léčby: místo vyprávění veselých příhod předepsal pacientovi předčítání veselých knížek. Nejdříve mu přečetl knihu známého spisovatele Gumičky Třiatřicet veselých vráňat. Hvizdulka poslouchal a smál se na celé kolo. To doktora Flastříka povzbudilo. Viděl, že už může přejít k samostatnému čtení, a přinesl nemocnému celou kupu novin, ve kterých zrovna v těch dnech vycházela spousta legračních článků o zmizelém strážníku Hvizdulkovi.

Jenomže samotnému Hvizdulkovi se žádný z těch směšných článků nezdál ani trošku k smíchu. Sotva zahlédl v novinách své jméno, v tu ránu si uvědomil, že on je vlastně ten zmizelý strážník Hvizdulka, a žádný Preclík, jak mu říkali v nemocnici. Hvizdulkovi se dokonale vyjasnilo. Vzpomněl si na všechno, co se přihodilo: jak Neználek mávl kouzelnou hůlkou a jak se hned nato zřítily zdi strážnice. Hvizdulka odhodil noviny a užuž chtěl vyskočit z postele, ale doktor Flastřík prohlásil:

“Ležte, ležte, Preclíku! Kampak jste si to najednou namířil?“

“Já nejsem žádný Preclík, já jsem strážník Hvizdulka!“ prohlásil Hvizdulka. „Musím se okamžitě vrátit ke svým povinnostem, zadržet kouzelníka a zabavit mu kouzelnou hůlku, kterou boří domy a jíž může způsobit zdejšímu obyvatelstvu vážné škody.“

Doktor Flastřík věděl, že si někteří pacienti po duševní poruše představují, že je pronásledují ježibaby, kouzelníci nebo zlí čarodějové, a začal proto Hvizdulku ujišťovat, že žádný kouzelník není a nebyl. Ale Hvizdulka stál na svém, a že prý na vlastní oči viděl, jak kouzelník rozbořil jejich strážnici.

“A jakpak vypadal ten váš kouzelník?“ zeptal se s úsměvem doktor Flastřík.

“Docela jako všichni človíčkové, jen kalhoty měl žluté a v ruce držel kouzelnou hůlku,“ odpověděl Hvizdulka.

“Tak to je jasné: všechno se vám to jenom zdálo,“ řekl doktor Flastřík. „Kdopak to kdy viděl, aby človíčci chodili ve žlutých kalhotách? Taková móda přece není!“

“To je právě dobře. Aspoň ho podle těch kalhot poznáme a vezmeme mu kouzelnou hůlku.“

Doktor Flastřík pokýval zarmouceně hlavou a sáhl Hvizdulkovi na čelo. Chtěl se přesvědčit, nemá-li horečku. Potom řekl:

“Bolí vás zřejmě hlava, že?“

“Vůbec ne!“ odpověděl zlostně Hvizdulka.

“To se vám jenom zdá, že ne, ale ve skutečnosti vás bolí,“ ujistil ho doktor Flastřík. „Dáme vám na hlavu led, a hned se vám uleví.“

Doktor Flastřík zavolal ošetřovatelku a řekl:

“Sestro, dejte Preclíkovi led!“

“Už jsem vám jednou řekl, že nejsem žádný Preclík, ale strážník Hvizdulka.“

“No dobře, dobře,“ uklidňoval ho doktor Flastřík. „Nemocní po otřesu mozku si často představují, že jsou všelijakými známými osobami. Vy jste si přečetl v novinách o slavném strážníku Hvizdulkovi a teď si zkrátka představujete, že jste to vy.“

“Ale já jsem doopravdy Hvizdulka.“

“Až uvidíte svoje dokumenty, přesvědčíte se sám, že jste Preclík, a žádný Hvizdulka. Sestro, přineste sem Preclíkův průkaz!“

Sestřička přinesla Preclíkovo sáčko a vytáhla z kapsy řidičský průkaz.

“No tak se podíváme, co je tu napsáno,“ řekl doktor Flastřík a vzal si průkaz. „Bydlíte v Makarónové ulici?“

“Správně,“ potvrdil Hvizdulka.

“Číslo třicet sedm?“

“Číslo třicet sedm.“

“Tak jste tedy Preclík.“

“Vyloučeno!“

“Jak to - vyloučeno? Tak se podívejte, tady je to černé na bílém: Preclík... Vidíte? Preclík!“

Hvizdulka vzal do ruky řidičský průkaz, přečetl si, co tam bylo napsáno, a nechápavě řekl: „Podívejte, to je sice pravda: Preclík, bydlištěm v Makarónové ulici číslo 37, byt 66... Ale s dovolením, prosím, proč byt 66? Já přece bydlím v bytě 99.“

“Inu, to se vám asi tím úderem něco převrátilo v hlavě,“ řekl doktor Flastřík. „Obraťte 66 vzhůru nohama a dostanete 99.“

Hvizdulka obrátil průkaz vzhůru nohama a zasmál se:

“Helemese, namouduši 99! Ať nejsem Hvizdulka, jestli už nejsem Preclík, vlastně - ať nejsem Preclík, jestli jsem Hvizdulka! Říkám to správně?“

“Naprosto správně,“ potvrdil doktor Flastřík. „Jen se nerozčilujte, nejlépe kdybyste zkusil usnout. Až se probudíte, na celého toho Hvizdulku zapomenete. Tím vším jsem vinen já, neměl jsem vám ty noviny dávat.“

Hvizdulka se pomalu uklidnil a brzo usnul. Avšak na doktora Flastříka padla po tom rozhovoru nejistota. Ne že by si myslil, že Preclík není Preclík, to ne! Byl přesvědčen, že Preclík je doopravdy Preclík. Ale v duši se mu přece jen zahnízdil neklid. Sebral řidičský průkaz a vypravil se do Makarónové ulice, našel dům číslo 37, vyjel do třetího poschodí, zazvonil u dveří 66. Otevřel mu Šprýmek.

“Povězte mi prosím, bydlí tady Preclík?“ zeptal se doktor Flastřík.

“Ano, račte dál,“ odpověděl Šprýmek. Doktor vešel do pokoje a Šprýmek řekl Preclíkovi, který seděl pohodlně na pohovce: „Preclíku, máš tu návštěvu, ať nejsem …