Neználkovy příhody

Kapitola patnáctá
V NEMOCNICI

Zastavili se u dveří. Sněžinka zatáhla za rukojeť zvonku. Ozvalo se zacinkání: „Cink! Cink!“ Dveře se otevřely a na prahu se objevila ošetřovatelka v bílém plášti a v čepečku, zpod kterého jí vykukovaly zlaté kučery.

“I propánakrále!“ vykřikla a polekaně spráskla ruce. „Snad nevedete dalšího pacienta? Už nemáme ani místečko, namouduši! Kde se jich jen tolik nabralo! Celý rok je nemocnice prázdná, nikdo se nechce léčit - a dneska najednou už patnáctý nemocný!“

“Ale ne, tomuhle malíčkovi vůbec nic není,“ řekla jí Sněžinka. „Přišel jen navštívit kamarády.“

“No dobrá, tak tedy pojďte dál!“

Malenky s Neználkem vešli do ordinace. Za stolem seděla Medunka a cosi psala. Před ní ležela celá hromada nemocničních kartiček, kam se zapisují nemoci pacientů. Sotva uviděla Sněžinku a Modroočku, řekla rychle:

“Přišly jste se podívat na pacienty, co? Kdepak, to nejde! Nevíte, že nemocní potřebují klid? A copak, copak, Modroočko, už s náplastí na čele? Pěkně děkuju! Nu, já vám to prorokovala. To já znám: jak se v domě objeví třeba jen jeden jediný malíček, už můžeme čekat modřiny a boule.“

“Ale my se přece nechceme podívat na nemocné,“ odpověděla Sněžinka. „To tenhle malíček k nim přišel na návštěvu, je to jejich kamarád.“

“Tomuhle malíčkovi jsem přece nakázala ležet v posteli - a prosím, on si zatím bez lékařského dovolení vstal, a dokonce se už, jak vidím, pral. Nemohu ho pustit dál. Nemocnice není místo pro rvačky.“

“Já se vůbec nebudu prát,“ řekl Neználek.

“Ne, ne!“ vykřikla přísně Medunka a poklepala na stůl svým dřevěným naslouchátkem. „Malíčci vždycky říkají: Nebudu! - a pak se stejně perou.“

Tím byl pro ni rozhovor s Neználkem u konce a obrátila se k Modroočce.

“Nu tak, drahoušku, ukažte mi to své čelíčko!“ Odlepila náplast a začala prohlížet Modroočce čelo. „Náplast už nepotřebujete,“ řekla jí Medunka, když skončila prohlídku. „Pojďte se mnou, miláčku, nahřejeme vám čelíčko horským sluníčkem, a bude po modřině.“ A odešla s Modroočkou z ordinace.

Neználek uviděl na věšáku bílý plášť a čepeček. Dlouho se nerozmýšlel, oblékl si plášť, na hlavu si nasadil čepeček a na nos brýle, které nechala Medunka na stole, popadl dřevěné naslouchátko a odešel. Sněžinka na něho užasle hleděla a nestačila se divit jeho smělosti a důvtipu. Neználek prošel chodbou, otevřel dveře a octl se v nemocničním pokoji, kde leželi jeho kamarádi. Přišel k prvnímu lůžku a uviděl Bručouna. Byl zamračený a nevrlý.

“Jak se vám daří, nemocný?“ zeptal se Neználek změněným hlasem.

“Báječně!“ odpověděl Bručoun a zatvářil se při tom, jako by měl za pět minut umřít.

“Sedněte si, nemocný!“ rozkázal Neználek.

Bručoun se neochotně zdvihl, sedl si na posteli a tupě hleděl před sebe.

Neználek mu položil na prsa dřevěné naslouchátko a řekl: „Dýchejte!“

“Tak už toho mám dost!“ zabručel Bručoun. „To je samé vstaňte, ležte, dýchejte, nedýchejte...“

Neználek ho klepl naslouchátkem po hlavě a řekl: „Ty ses ale, Bručoune, ani za mák nezměnil. Pořád bručíš jako dřív.“

Bručoun se na něho překvapeně podíval: „Neználku!“

“Tiše!“ okřikl ho šeptem Neználek. „Poslyš, Neználku, pomoz mi odtud,“ zašeptal Bručoun. „Nic mi není, čestné slovo! Rozbil jsem si jenom koleno, už to skoro nebolí, a pořád mě drží v posteli, šaty mi nechtějí dát - už to nevydržím! Chtěl bych se projít, rozumíš?“

Bručoun chytil Neználka za rukáv - a že ho nepustí.

“Dobrá,“ řekl mu Neználek. „Chvilku to vydrž, já něco vymyslím. Ale slib mi, že mě teď budeš poslouchat. A jestli se budou malenky ptát, kdo vymyslil balón, řekneš, že já.“

“Dobře, dobře,“ přikyvoval Bručoun. „Jen to už nějak udělej!“

“Nic se neboj!“ povzbudil ho Neználek. Šel ke druhému lůžku, na kterém ležel doktor Pilulkin.

“Neználku, chlapče drahá, vysvoboď mě!“ zašeptal Pilulkin. „Nedovedeš si představit, co tady zkusím! Celý život jsem léčil druhé - a teď tu léčí mne.“

“A copak ty taky nejsi nemocný?“

“Jakýpak nemocný! Na zádech stroupek, pod nosem škrábnutí. Kvůli tomu se přece v nemocnici ležet nemusí!“

“A proč si tě tu nechali?“

“Rozuměj tomu, nemocnici mají prázdnou, nikdo nestůně, a tak chtějí léčit stůj co stůj. To víš, malenky! A to jejich léčení? Fuj! Zevně medové obklady a zevnitř med. To je přece nesmysl! Zevně se má dávat jód a zevnitř ricínový olej! S takovým léčením já vůbec nesouhlasím!“

“A já taky ne!“ ozval se na sousední posteli Jaktík. „Chodit se nesmí, běhat se nesmí, na babu se nesmí hrát, na honěnou taky ne, zpívat se nesmí, všem nám sebraly šaty a nechaly nám jenom kapesník. Lež a smrkej - to je celá zábava!“

“A proč jste šli do nemocnice?“

“Včera jsme se vysypali za městem z koše a lehli jsme si, že budem spát. Ráno nás vzbudily malenky a povídají: Kde jste se tu vzali, malíčci? - Letěli jsme balónem, povídáme, a spadli jsme. - Ach, tak vy jste spadli! Och, tak to vás musíme léčit! Ach, tak pojďte …