Kulička

Odpoledne strávili v žalostné náladě. Nikdo nechápal, co si ten Němec vzal do hlavy, a na mysl jim přicházely nejroztodivnější hrůzostrašné myšlenky. Všichni se točili jen v kuchyni, tam to donekonečna přemílali, a vymýšleli si všelijaké nejnepravděpodobnější dohady. Možná, že si je tu chtějí nechat jako rukojmí – ale co by tím sledovali? – Nebo je chtějí odvést do zajetí? Anebo spíš na nich budou chtít obrovské výkupné? Při tom pomyšlení je zachvátilo zděšení. Největší hrůzu měli ti, kdo byli nejbohatší; už se viděli, jak musí tomu nestydatému oficírovi vysázet na dlaň celé pytle zlaťaků, aby si vykoupili život. A už si lámali hlavu vymýšlením nějaké přijatelné lži, jak zakrýt své bohatství a udělat ze sebe chudáky, co největší chudáky. Loiseau si odepjal řetízek od hodinek a schoval ho do kapsy. Když se začalo stmívat, vzrostly jejich obavy ještě víc. V kuchyni rozsvítilo služebnictvo lampu, a protože do večeře zbývaly ještě dvě hodiny, navrhla paní Loiseauová, aby si zahráli jedenatřicet. Alespoň prý přijdou na jiné myšlenky. Všichni byli pro. Dokonce i Cornudet si přisedl a z ohledů k dámám uhasil dýmku.

Hrabě zamíchal karty – rozdal – Kulička měla jedenatřicet v ruce; a zanedlouho se všichni tak zabrali do hry, že zapomněli na obavy, které je pronásledovaly. Cornudet si všiml, že manželé Loiseauovi si dávají pod stolem znamení a podvádějí.

Když se chystali zasednout k večeři, objevil se pan Follenvie a svým chraplavým hlasem se přede všemi zeptal:

„Pan pruský důstojník se nechává slečny Alžběty Roussetové ptát, jestli si to pořád ještě nerozmyslela.“

Kulička zůstala stát, že by se na ní krve nedořezal; ale vzápětí zbrunátněla a tak se zalkla zlostí, že ani promluvit nemohla. Konečně vybuchla:

„Vyřiďte tomu dobytku, tomu praseti nestydatému, té mrše prušácké, že nebudu chtít nikdy, rozumíte, nikdy, nikdy!“

Tlustý hospodský zase odešel. Tu se všichni kolem Kuličky shlukli, začali se jí vyptávat a naléhat na ni, aby jim řekla, co že to na ní včera chtěl. Zpočátku se bránila, ale pak se nechala unést hněvem: „Co chce?… Co chce?… Vyspat se se mnou chce!“ vykřikla. Nikdo se nad tím výrazem ani nepozastavil, takové zavládlo rozhořčení. Cornudet postavil sklenici na stůl tak prudce, že se rozbila. Jeden přes druhého svorně odsuzovali sprostotu toho nestydatého žoldáka, všechny ovládl spravedlivý hněv, všichni se cítili zajedno v odporu, jako kdyby každý z nich měl sám přinést část té oběti, vyžadované na Kuličce. Hrabě prohlásil s ošklivostí, že tihle lidé se chovají úplně stejně jako někdejší barbaři. A především ženy mluvily s Kuličkou velmi něžně a horlivě jí dávaly najevo, jak ji litují. Ctihodné sestry, které se ukazovaly jen u jídla, klopily zrak a neříkaly nic.

Když se první vztek trochu utišil, pustili se přece jen do večeře; ale mluvilo se málo, každý přemýšlel.

Dámy se záhy odebraly na lože, páni si zapálili a sesedli se na partičku, k níž přizvali i pana Follenvia, protože měli v úmyslu z něho vytáhnout nějaké rozumy, jak …