Komu zvoní hrana

KAPITOLA II

Došli vysokým lesem k miskovitě prohnutému hornímu konci údolíčka a Robert Jordan poznal, že tábor nemůže být nikde jinde než pod okrajem skály, která se před nimi zvedá mezi stromy.

Tábor tam také byl a byl to dobrý tábor. Nebylo ho vůbec vidět, dokud člověk nedošel až k němu, a Robert Jordan poznal, že ho nelze zahlédnout ani z letadla. Shora není určitě nic vidět. Tábor je ukrytý jak medvědí doupě. Ale je zřejmě trochu lépe hlídaný. Když se k němu přiblížili, pečlivě si ho prohlédl.

Ve skalním útvaru byla veliká jeskyně, u jejíhož ústí seděl nějaký muž, který se opíral zády o skalisko, nohy měl natažené na zemi a pušku opřenou o skálu. Pilně ořezával nožem nějaký klacek, a když se přiblížili, upřel na ně na chvíli oči, ale potom začal řezat dál.

“Hola,” řekl sedící muž. “Copak to k nám jde?”

“Ten dědek s nějakým dynamitníkem,” oznámil mu Pablo a složil tlumok u vchodu do jeskyně. I Anselmo spustil tlumok na zem a Robert Jordan si stáhl pušku a opřel ji o skálu.

“Nenechávejte to tak blízko u jeskyně,” řekl muž s nožem; měl snědý, hezký, líný cikánský obličej barvy vyuzené kůže a modré oči. “Uvnitř je rozdělaný oheň.”

“Tak vstaň a odnes to dál,” řekl Pablo. “Dej to támhle ke stromu.”

Cikán se ani nepohnul, ale řekl nějakou oplzlost a pak lenivě dodal:

“Tak to tam nech. Vyhoď se do povětří. Budeš mít po starostech.”

“Co to vyřezáváš?” Robert Jordan přisedl k cikánovi. Cikán mu to ukázal. Byla to sklopcová past a cikán právě přiřezával spoušť.

“Na lišky,” řekl. “K tomu přijde kláda, která ji zmáčkne. Přerazí jí hřbet.” Zazubil se na Jordana. “Takhle, vidíš?” Ukázal pohybem, jak rám pasti sletí a kláda spadne, potom potřásl hlavou, přitáhl ruku k tělu a rozpřáhl paže, aby znázornil lišku s přeraženým hřbetem. “Moc praktický,” vysvětloval.

“Chytá králíky,” řekl Anselmo. “Je to cikán. Chytá králíky a říká, že to jsou lišky. Když chytí lišku, tak řekne, že to byl slon.”

“A když chytím slona?” zeptal se cikán, znovu ukázal bílé zuby a zamrkal na Roberta Jordana.

“Tak řekneš, že je to tank,” odpověděl mu Anselmo.

“Však já ulovím tanky,” prohlásil cikán. “Však já ulovím tank. A potom si tomu můžeš říkat, jak chceš.”

“Cikáni moc mluví a málo zabíjejí,” odpověděl Anselmo.

Cikán zamrkal na Roberta Jordana a pokračoval v řezání.

Pablo jim mezitím zmizel v jeskyni. Robert Jordan doufal, že šel pro jídlo. Seděl na zemi vedle cikána a odpolední slunce pronikalo korunami stromů a hřálo mu natažené nohy. Z jeskyně cítil jídlo, vůni oleje, cibule a opékajícího se masa, a žaludek se mu svíral hladem.

“Tank můžeme ulovit,” řekl cikánovi. “To není tak těžké.”

“Tímhle?” ukázal cikán na oba tlumoky.

“Ano,” odpověděl mu Robert Jordan. “Já tě to naučím. Udělá se past. To není tak těžké.”

“My dva spolu?”

“Ovšem,” řekl Robert Jordan. “Proč ne?”

“Hej,” řekl cikán Anselmovi. “Odnes přece ty dva pytle na nějaké bezpečnější místo. Mají velkou cenu.”

Anselmo něco zabručel. “Já jdu pro víno,” oznámil Robertu Jordanovi. Robert Jordan vstal, odnesl oba tlumoky od vchodu do jeskyně a opřel je po obou stranách jednoho stromu. Věděl, co v nich je, a nikdy je neviděl rád těsně u sebe.

“Přines mi taky hrnek,” řekl cikán Anselmovi.

“Vy máte víno?” zeptal se Robert Jordan a přisedl znova k cikánovi.

“Víno? Proč ne? Plný měch. Nebo aspoň půl měchu.”

“A co máte k jídlu?”

“Všecko, člověče,” řekl cikán. “My jíme jako generálové.”

“A co dělají v téhle válce cikáni?” zeptal se Robert Jordan.

“Jsou dál cikáni.”

“To je dobré zaměstnání.”

“To nejlepší na světě,” řekl cikán. “Jak ti říkají?”

“Robert. A tobě?”

“Rafael. A to s tím tankem jsi myslel vážně?”

“Jistě. Proč ne?”

Anselmo vyšel z ústí jeskyně s hlubokou kameninovou mísou plnou červeného vína a na prstech měl navlečená ouška tří hrnků. “Podívej,” řekl, “mají tu hrnky a všecko.” Za nimi se objevil Pablo.

“Jídlo bude za chvilku,” řekl. “Nemáš tabák?”

Robert Jordan přešel k tlumokům, jeden otevřel a po hmatu vytáhl z jedné vnitřní kapsy jednu z plochých krabiček ruských cigaret, které dostal v Golzově štábu. Přejel nehtem palce okraj krabičky, otevřel víčko a podal cigarety Pablovi, který si jich asi šest vzal. Pablo držel cigarety ve své obrovské ruce, pak jednu cigaretu vzal a podíval se na ni proti světlu. Byly to dlouhé, tlusté cigarety s lepenkovými dutinkami jako náustky.

“Moc vzduchu a málo tabáku,” řekl. “Ty znám. Měl je ten druhý s tím prachzvláštním jménem.”

“Kaškin,” řekl Robert Jordan a nabídl cigarety cikánovi a Anselmovi; vzali si po jedné.

“Vemte si víc,” řekl a oba si vzali ještě po jedné. Dal každému ještě čtyři a oba na znamení díků kývli rukou s cigaretami, takže se konec cigarety sklonil jako šavle v rukou zdravícího vojáka.

“Ano,” řekl Pablo. “Měl takový prachzvláštní jméno.”

“Tady je víno.” Anselmo nabral z mísy plný hrnek a podal ho Robertu Jordanovi, potom nabral pro sebe a pro cikána.

“Pro mě není víno?” zeptal se Pablo. Seděli všichni pohromadě u vchodu do jeskyně.

Anselmo mu podal svůj hrnek a zašel do jeskyně pro jiný. Když vyšel ven, naklonil se nad mísou, nabral si plný hrnek a všichni si přiťukli.

Víno bylo dobré, mělo slabou smolnou příchuť po měchu, ale jinak chutnalo na jazyku znamenitě, bylo lehké a čisté. Robert Jordan pil pomalu a cítil, jak se mu víno hřejivě šíří unaveným tělem.

“Jídlo tu bude hned,” řekl Pablo. “A ten cizinec s tím prachzvláštním jménem, jakpak umřel?”

“Zajali ho a on spáchal sebevraždu.”

“Jak se to stalo?”

“Byl raněn a nechtěl žít v zajetí.”

“Víc o tom nevíš?”

“Nevím,” zalhal. Věděl o tom mnohem víc, ale věděl také, že by o tom teď nebylo radno mluvit.

“Museli jsme mu slíbit, že kdyby byl při tý akci s vlakem raněný a nemohl utéct, tak ho zastřelíme,” řekl Pablo. “Vedl takové prachzvláštní řeči.”

Zřejmě měl pocuchané nervy už tehdy, pomyslel si Robert Jordan. Chudák Kaškin.

“Byl proti sebevraždě,” řekl Pablo. “Vykládal mi to. Ale měl taky veliký strach z mučení.”

“To ti taky vykládal?” zeptal se ho Robert Jordan.

“Ano,” řekl cikán. “Říkal to všem.”