Don Quijote de la Mancha 1

Kapitola dvacátá devátá

Jedná o důvtipné lsti a jakým spůsobem našeho zamilovaného rytíře z přísného pokání jeho vyprostit hleděli.

To jest, pánové, pravdivý příběh mé smutné truchlohry: vizte a suďte nyní, zdali vzdechy, které jste slyšeli, slova moje a slzy, které mé oči ronily, měly dostatečné příčiny, ještě u větší míře se jeviti a téci; a povážíte-li způsob mého neštěstí, seznáte, že všecka útěcha jest marna, protože není žádné pomoci. O to jenom vás žádám, což snadno můžete i musíte učinit, abyste mi poradili, kde bych život svůj mohla tráviti beze strachu a bázně, že mne naleznou ti, jenžto mne hledají, neb, ačkoliv jistě vím, že rodiče pro velikou lásku ke mně laskavě mne přijmou, jest přece můj stud, že nebudu moci před ně předstoupiti tak, jak oni si žádají, již při pouhém pomyšlení na to tak náramný, žebych raději na věky jim s očí šla, než jejich pohled snesla, vědouc, že mne opět nacházejí zbavenu počestnosti, které se do mne domýšleli.

To řekši umlkla a tvář se jí zalila barvou, která patrně o pohnutí a stydlivosti duše její svědčila. Ti, co ji poslouchali, pocítili v srdcích svých jak útrpnost tak i podivení nad jejím neštěstím a ačkoli farář hned na to ji chtěl těšiti a radu dáti, chopil se dříve Cardenio slova řka:

Naposledy, slečno, jsi ty krásná Dorotea, jediná dcera bohatého Clenarda?

Dorotea užasla, když jmeno svého otce uslyšela a vidouc, jak bídný člověk to, jenž je pronesl, neb jsme již pověděli, jak byl Cardenio odín, pravila mu I kdo pak jste vy, brachu, že také jmeno mého otce znáte? neb já jsem až posud, dobře-li se pamatuju, v celém vyprávění mého nešťastného příběhu jej nepojmenovala.

Já jsem, odpověděl Cardenio, onen nešťastník, o němž, jak jste vy, slečno, pravila, Lucinda řekla, že jest jejím ženichem; jsem onen nešťastný Cardenio, jejž nevěrnost onoho, jenž vás v tento stav přivedl, tamtéž připravila, že v těchto hadrech polonahého, vší lidské útěchy, ano, co ještě mnohem horší jest, rozumu zbaveného jej vidíte. Nebo jsem, bohužel, toliko někdy, když mi to nebesa na krátký čas dopřejou, svých smyslů mocen. Já jsem tentýž, krásná Doroteo, jenž byl přítomen, když D. Fernando toho nejnespravedlivějšího činu se dopustil a když Lucinda ono nešťastné „ano“ vyřkla, které ji chotí jeho učinilo. Já jsem ten, jenž neměl síly dosti vyčkati, až ona ze mdlob procitne, a co onen list obsahuje, který jí za ňádry nalezli, poněvadž duše má tolik pevnosti neměla, tolikeré neštěstí najednou snésti. Tudy jsem opustil dům ten, trpělivosti pozbyl a list u svého hospodáře zanechal, v kterém jsem ho žádal, aby jej Lucindě doručil, načež jsem do těchto pustin se odebral s předsevzetím, skončiti zde život svůj, jenž od té doby nanejvýš mi jest omrzelý a protivný. Však osud nechtěl mi jej odníti, spokojiv se toliko tím, že mne smyslů zbavil, snad proto, aby mne uchoval k štěstí, které nyní mne potkalo, když jsem Vás nalezl. Nebo je-li pravda, jako myslím, že skutečně jest, co jste vyprávěla, možná, že nám oběma nebesa lepší konec v naší bídě připravila, než si myslíme. Nebo povážíme-li, že Lucinda nemůže býti chotí Fernandovou, a jelikož tuto útěchu máme, která ze žádné nejisté naděje nepochází, aniž na pošetilé domněnce se zakládá, žádám Vás, slečno, abyste šlechetnou mysl svou k jinému předsevzetí obrátila, jakož i já učiniti míním, takže oba spolu lepší osud očekávati budeme. Nebo na mou věru, co rytíř a křesťan Vám přisáhám, že Vás neopustím, dokud D. Fernando nebude Vaším a pakli slovy jej k tomu nepřivedu, aby svou povinnost nahlédnul, uchopím se pak práva, jež stav můj co rytíři mi poskýtá. Vyzvu jej v řádný boj, a aby se zodpovídal z toho, čeho byl proti Vám se dopustil, aniž mu připomenu křivdu, již mně byl učinil, všecku ji Bohu porouče, jen abych za Vaši zde na světě ho potrestal.

An Cardenio mluvil, poslouchala jej Dorotea s podivením a nevědouc, jak mu za velikou tuto laskavost děkovati, chtěla mu k nohoum se vrhnouti a je líbati; on ale toho nedopustil a licenciát za oba odpověděl. Schválil šlechetná slova Cardeniova, prosil a přemlouval je co nejdůtklivěji, aby s ním do jeho dědiny se odebrali, kde vším, čeho jim třeba, budou moci se opatřiti. Tam prý budou moci se uraditi, jakým spůsobem buď Fernanda se dodělati aneb Doroteu k rodičům nazpět dopraviti, vůbec o všem, co za nejvhodnější uznají. Cardenio a Dorotea s povděkem jeho nabídnutí přijali. Lazebník, který byl posud co tichý pozorovatel byl mlčel, nyní také několik rozumných slov promluvil a právě takovou ochotností a úslužností, jako farář, jim se zavázal; pověděl také stručně, proč vlastně sem byli přišli, při čemž podivné šílenství D. Quijotovo vylíčil a že nyní na jeho zbrojnoše čekají, který byl šel ho hledati. Jako na sen upamatoval se Cardenio na mrzutost, kterou byl s D. Quijotem měl, a vyprávěl o ní ostatním, nemoha ovšem příčinu toho sváru udati.

V tom uslyšeli hlas a poznali hned, že to jest Sancho Panza, kterýžto hlasitě volal, protože jich na místě, kde je zanechal, nebyl nalezl. Šli mu vstříc a ptali se po D. Quijotu; on jim vyprávěl, kterak ho nalezl polonahého v košili, vyzáblého, žlutého, skoro hladem zemřelého, neustále po své milence vzdychajícího. Když prý mu řekl, že ona mu poroučí, aby s tohoto místa odešel a do Tobosa přišel, že jej tam očekává, odpověděl mu, že si pevně umínil, její kráse na oči nepřicházeti, dokud takých činů nedokáže, které ho přízně její hodným učiní. Půjde-li to tak dále, že je v nebezpečenství, že se nestane císařem, jakož jest jeho povinnost, ba ani snad arcibiskupem, což přece jest to nejmenší, čím státi se může. Aby tedy sami hleděli, co počíti a jak jej tam odtud dostati.

Licenciát odpověděl, aby si nedělal žádných starostí, že oni již z toho trápení, v němžto se nachází, jej vysvobodí; pověděl spolu Cardeniovi a Dorotei, jaký prostředek si vymyslili, aby D. Quijota buď vyléčili aneb aspoň domů dostali. Dorotea nato pravila, žeby ona utištěnou dámu lépe než lazebník představovati dovedla, zvláště an takový šat s sebou má, ve kterém zcela přiroz…