Vítězství vůle

První cesty do ciziny

„Chceš jet do Oslo na mistrovství?“

„Nechci!“

„Žádají pro tebe dovolenou do přípravného kursu. Mám tě uvolnit?“

„Ne, není třeba.“

A tak velitel roty žádost odřekl.

Emilova skromná rozvážlivost mu zabraňovala hrnout se horempádem do výpravy, o jejíž účast se prý sváděly pravé závody. Byl sice zvědav, jak vypadá norská země, rád by se podíval z letadla na moře, rád by uviděl zblízka slavné závodníky – ale neměl v povaze, aby o něco usiloval stůj co stůj, když si nebyl jist výsledkem; a pak, nechtěl zanedbat své povinnosti ani pro cestu tak slibnou.

A ještě něco se mu protivilo. Od dob, kdy dokázal, že je v něm ojedinělý bojovný elán a že nevyčerpal dosud možnosti vzestupu, mnoho atletických odborníků si činilo nárok stát se jeho „učitelem“ a spojit své blednoucí jméno se svěží září jména přicházejícího.

„Dejte mi Zátopka na tři neděle a já vám z něho udělám mistra Evropy!“ říkali.

Emil nebyl nikdy pyšný na to, co dovedl, a měl oči i uši stále připraveny k poučení. Ale přesvědčil se už naprosto zřetelně, jak jeho vlastní směrnice se osvědčily proti všem zastaralým teoriím.

Doporučili mu tedy aspoň Anderssona, který řídil kurs atletů, vybraných pro Oslo, na Medlově.

„Myslíte, že budu rázem lepší, když na mě někdo slavný položí ruku?“

Odřekl tedy a nedostal dovolenou. Ale československá atletika se chtěla na mistrovstvích objevit, přihláška vázala a vedoucí se pídili po každé možnosti, která by mohla přinést našim barvám ospravedlnění účasti a čest umístění. A tak zase zakročilo ministerstvo národní obrany, místo dopisů a žádostí přišly na řadu telegramy a bleskové telefonní hovory, za den vydupali pro Emila ze země pas – a najednou seděl v letadle s ostatními a po prvé opouštěl vlast jako její sportovní představitel.

A když už tam jednou byl, přinesl si s sebou i svou věčně dobrou mysl a přispíval k srdečné náladě všech. Posiloval tím i jejich sebedůvěru.

Slavnosti působily na naše atlety, kteří většinou jako Emil byli po prvé za hranicemi, povznášejícím, vzrušujícím dojmem. Už život ve sportovní osadě přinášel nové známosti a dosud nepoznané zážitky ze společného života.

Emil byl zvědav zejména na své velké soupeře. V okně domu anglické výpravy mu ukázali slavného Woodersona. Vypadal spíš jako úředník než jako závodník, s brýlemi na očích, pohřížený do četby novin. „Halo!“ zavolal na něho srdečně Emil. Wooderson se zasmál a odpověděl stejně přívětivým hlasem. A Emilovi bylo milé, že se chová tak kamarádsky, jak se v atletickém bratrstvu sluší. Setkal se se Slijkhuisem, jehož už dobře znal z Prahy a v němž viděl přítele. Slijkhuis v sobě nesl tehdy mnoho nadějí na výhru. Poznal Nyberga, pětadvacetiletého švédského řidiče auta, veselého chlapce, který rád tancoval. Byl tu slaboučký Belgičan Reiff, na kterém na pohled nebylo nic zvláštního kromě jeho odlišné houpavé chůze. Byl tu Francouz Pujjazon. A Heino! Světový rekordman Heino, finský mistr, který tu hned první den vyhrál běh na 10 kilometrů; i když nepřekonal rekord, jak prý slíbil, měl vynikající čas (29:50) a budil úctu všech. Emil se k němu přiblížil s velkým respektem a nesmělou rukou nováčka se dotkl jeho rekordmanských nohou.

Stadion byl krásný a zahajovací ceremonie oslňovaly. I když se naši atleti cítili mezi ostatními trochu odstrčeni – naše tehdy chudá tělovýchova je musela nechat pochodovat jen v trenýrkách, nebylo na tepláky nebo stejnokroje – umiňovali si svatosvatě, že se pokusí o umístění co nejlepší.

Na Zátopkovi záleželo nejvíc. Jeho závod byl na pořadu nejdřív.

Po prvé poznal napětí mezinárodního hlediště. Po prvé stanul po boku nejslavnějších atletů světa, jejichž jména a výkony k nám doléhaly jen jako z neskutečné země. Hlediště je znalo a vítalo je na startu. „Wooderson! Wooderson!“ skandovala část tribun. A z druhé strany to znělo: „Heino! Heino!“ Napětí se přeneslo i na závodníky. Emil se dovedl doma přinutit ke klidu. Ale tady se mu roztřásla kolena. Nepoběží za sebe, ale za Československo.

U startové čáry stálo připraveno 23 běžců k závodu na 5 kilometrů o mistrovství Evropy.

Vzrušení, které se vybíjelo výkřiky, hádkami a vlnami nadšení, se náhle utišilo. Zavládlo ticho opravdu hrobové. Působilo to drtivě.

Rána! Start!

Několik běžců vyrazilo hned od začátku s neuvěřitelnou rychlostí. Pekelné tempo, užasl v duchu Emil, a staral se, kde je Wooderson, pokládaný všeobecně za favorita. Ale Wooderson zůstal až nápadně vzadu. Náš běžec si nebyl jistý. Držet se ho? Ale co kdyby selhal – a on s ním? A tak se pustil raději za vedoucí skupinou. Pořadí se rychle střídalo a dlouho nedávalo zřetelný dojem výsledku. Emil byl pátý, pak dokonce třetí. Ve třech kilometrech vedl Slijkhuis za 8:33. Byl to nádherný čas a diváci se rozjásali. Těsně za Holanďanem běžel Wooderson, který šel bezpečně a pravidelně vpřed. Kolo před koncem se pokusil Slijkhuis zajistit si vítězství a utrhnout se. Ale Wooderson měl v záloze svůj pověstný „raketový finiš“, o kterém se vyprávělo už před závodem. Nasadil jej 200 metrů před cílem. Jeho rozpočet byl přesný; předběhl Holanďana a vpadl do pásky s náskokem skoro pěti vteřin, v čase 14:08,6. (Po Häggovu rekordu 13:58,2 nejlepší čas světa.) Zátopek se snažil udržet si své třetí místo, ale Švéd Nyberg i Fin Heino byli z ušetřených sil v závěru rychlejší a porazili ho o zlomky vteřin. Zátopkův čas byl 14:25,8 (opět nový čs. rekord) a teprve 25 vteřin za ním přiběhli Reiff a Pujazzon. Byl tedy pátý, ale dorazil ve vítězné smečce, podlehl jen v urputném boji o decimetry a celá severská sportovní veřejnost mu svorně přisoudila nadějnou budoucnost.

Jeho statečný boj vlil odvahu do žil našim atletům. Jeho běh vyslovil, že Čechoslovák se už nemusí na mezinárodním kolbišti krčit stranou ve stínu, že si umí dodat srdnatosti a že může ohrozit i ty nejslavnější.

Ostatní šli v Zátopkově stopě; Čevona byl čtvrtý v závodě na 1500 metrů, David a Bém dokonce třetí. Byly to úspěchy, i když to nebyla první místa.

„Máš radost?“ ptali se Emila po závodu.

Ale – ačkoliv…