Největší z Pierotů

Neštěstí

Strach rodí krutost. Pachatelé zločinu byli popraveni. Ale ministr Thiers radí králi, aby nebránil touze lidu po velikosti, vzpomínkám na hrdinské doby Francie. Je to pro krále bezpečnější cesta než boj s republikány. Radí převézt Napoleonovy ostatky ze Svaté Heleny do vlasti. A což kdyby to učinil sám králův syn?

A tak z divadelních cedulí nemizí hry, jako je Příběh praporu nebo Schönbrun a Svatá Helena. Herec Briand se pyšní, že hrál roli Angličana Löweho tak přesvědčivě, až ho rozzuřené obecenstvo hodilo po představení do kašny. Statisté svádějí boje, protože i v jejich odměnách se zračí vlastenectví; za francouzského granátníka se platí frank, kdežto za Rakušana nebo Angličana jen půl franku. I ve Funambules znějí z písniček ohlasy dávných bitev u Abukiru, u Pyramid, u Waterloo.

Margot se přestěhovala ke Kašparovi. Nese hanlivou stopu minulosti v sobě a ví to. Proto Kašpar usiluje s takovou naléhavostí o rozvod a o nový sňatek. Proto mu Margot nikdy nevyčítá připomínky života s Désirée; ví, že se našli dva trosečníci, ale její dobrota je statečná, neústupná, a snaží se, aby byli na svém ostrově šťastni, jak to jen lidé dovedou. Musí dosud přemáhat nedůvěru malého Karla, ale Rosina ji má od počátku ráda. A Margot zahání stíny veselostí, písničkou a je pevně odhodlána udržet život, tak pozdě začatý. Jednoho dne poznala, že bude mít Kašparovo dítě.

Kašparova duše je plna tichého štěstí. Bude mu čtyřicet, není ještě stár. Margot je krásná. Jeho srdce našlo lásku i přátelství. Vděčnost mu dává bohaté jmění vlídnosti, touží se dát obecenstvu lepší a pravdivější. Ačkoliv ho tolik velkých mužů i žen ujistilo, jak je dokonalý, nepřestává zkoušet pohyby, studuje se často doma před zrcadlem, přemýšlí, jak výraz obličeje doplňuje gesto.

„Nemysli, že se sobě líbím,“ usmívá se od zrcadla na Margot. „Děti se také učí psát, až mají vypsanou ruku. A já musím umět psát na tvář city i myšlenky.“

Kromě Margot ho často pozoruje malý Karel a někdy ho přistihnou, jak otcovy výrazy napodobuje.

„Bude jistě taky hercem,“ soudí Margot.

„To bych mu nepřál. Je to strastiplná cesta. Je přece tolik řemesel…“

„Jaké řemeslo mi vybereš?“ ptá se Karel.

„Na to je čas.“

„Herectví je taky řemeslo, ne?“ vzdorovitě vyzvídá chlapec.

„Ano, ale je rozdíl mezi řemeslem a uměním. V umění už není řemeslo vidět.“

„A co potřebuje člověk, aby se stal umělcem? Co nejvíc?“

„Co nejvíc?“ opakuje Deburau přemýšlivě otázku. „Snad – mít hodně rád lidi a mít hodně rád umění.“

Karlovy otázky se množí. Margot mu musela ušít malou pierotskou halenu.

„Neměla bys v něm podporovat pošetilé nápady.“

„Je to jen dětská hra. Měl takovou radost.“

Ale Karel někdy překvapí otázkou, nad níž se otec musí zamyslet.

„Tatínku, kde je ve tváři dobrota?“

„V očích, chlapče, ve tvářích a na ústech.“

„A moudrost?“

„Na čele a v obočí.“

Kašpar hraje Pierota námořníka, Pierota lékárníka a jeho úspěch se nezmenšuje. Marně Laurent vymýšlí, čím by okrášlil postavu Harlekýna, a sype na svůj šat z barevných kosočtverců stříbrné cetky. Marně autoři vymýšlejí kusy se senzačními názvy, umisťují děj do lóží a do parteru, kde herec přistihuje ženu s přítelem nebo kde herečky slibují polibky. Tyto hry mají týdenní život, kdežto Pierot se zdá nevyčerpatelný, stále nový, vždycky zajímavý, i když hraje postavu všedního života, i když je na jevišti uhlířem nebo převozníkem, čistí láhve nebo prodává limonádu. Nic ho nemůže přemoci.

Někdy se cítí Kašpar unaven. Někdy se v obtížích dechu a v bolestech na prsou ohlásí léta mládí, noci v mlhách a ve studených stájích, cesty nevlídnými podzimy. Ale na jevišti se mu dýchá lépe než na ulici. I kdyby ho týral kašel a nedostatek vzduchu v šatnách, jakmile se dostane mezi kulisy, je vyhráno. Nadšená duše vítězí nad šrámy těla. Což není ze země, kde dovedou bojovat do posledního dechu? Neustupuje.

Pierotovy nehody byly stále zřetelněji nehodami všech. Jeho nesnáze i neděje cítili všichni v obecenstvu jako své vlastní. Byl veselejší než dříve a lidé se smáli.

Někdy v neděli po odpoledním představení chodil Deburau se svou ženou a s dětmi na procházku na okraj Paříže, občas povečeřeli v restauraci a pak ho Margot s dětmi doprovodila opět k divadlu.

Také 18. dubna toho roku 1836 ho čekali. Když vyšel, pozdravili ho diváci obvyklými výkřiky a kus cesty ho ještě doprovázel hlouček mladíků. Deburau věděl, že musí snášet jejich zvědavost; proto jim trpělivě odpovídal a teprve na nábřeží Valmy se k nim s úsměvem otočil a srdečně jim poděkoval.

„Na shledanou, přátelé!“

Rodina však tentokrát neosaměla. Jeden rozkurážený tovaryš, podněcovaný ještě svým mistrem a jeho ženou, šel dál za Deburauem a nedal se odbýt. Chtěje se vyznamenat před svým zaměstnavatelem, který se tím dobře bavil, přiložil dlaně k ústům, aby ho bylo slyšet, a provolával:

„Hleďte, to je ten mizerný provazolezec Pierot!… Jen se na něho podívejte, jak se nafukuje se svou Margot! Harlekýn si vede Harlekýnku!“

„Zná mě,“ řekla úzkostlivě Margot.

„Neboj se!“ pravil Deburau, vzal děti a rychle změnil směr cesty.

Unikli výkřikům, které se za nimi nesly z dálky.

„Vraťme se domů!“ naléhala Margot. „Nebudu s tebou chodit na procházku.“

Deburau byl rozrušen, ale opanoval se a chtěl uklidnit Margot děti, které se polekaně otáčely.

Zastavili se v kavárně, aby se osvěžili, šli procházkou dál a dostali se do ulice du Bagnolet.

Ukázalo se však, že výtržníci je sledovali, umínili si znovu se s nimi střetnout a vskutku asi po dvou hodinách, na sklonku procházky, se jim to podařilo.

„Tu je ten paňáca!“ křičel opilý mladík z plných plic. „Kdo ho neznáte, podívejte se! To je ten mizerný šašek, vede si děvku Margot! Hele, brzy s ní bude mít harlekýnského parchanta!“

Kašpar se letmo podíval na zbledlou ženu, ale předstíral, že nic neslyšel.

Malý Karel se zastavil:

„Tatínku, zas je tu ten člověk, co ti nadává.“

Kašpar postrčil syna a dal mu znamení, aby mlčel. Křik však neustával a lidé v ulici se ohlíželi a spěchali blíž. Tu se Deubrau otočil a&nbs…