Petr První III

Kapitola šestá

1

Kazajku z plachtoviny Petr Alexejevič shodil, rukávy košile si vykasal a šarlatově červený šátek s révovými listy, vyšitými na okraji – dárek z Izmajlového – si uvázal kolem hlavy po vzoru portugalských pirátů, jak ho tomu kdysi naučil kontraadmirál Pamburg. Před několika lety by se byl ještě zul, aby cítil pod nohama teplo drsné paluby. Lehký vítr napínal plachty a dvojstěžník „Kateřina“ poslušně a poddajně klouzal, jako by se vznášel ve vzduchu. V ouplavu za ním plula brigantina „Ulrika“ a na rozhraní vody a oblohy stála v lehké páře se všemi plachtami fregata „Wachtmeister“.

Těchto lodí dobyli nedávno na Švédech – bylo to neočekávané a velice slavné vítězství: Rusové se zmocnili dvanácti brigantin a fregat, celé lupičské eskadry komodora Lescherta, který po dva roky nepustil na Čudské jezero ani lodičku, plenil pobřežní osady a dvorce a ohrožoval z týlu Šeremetěva obléhajícího Jurjev. Komodor byl odvážný námořník. Ale Rusové ho přesto oklamali. Jedné temné noci, ať už ze strachu před bouří, která zuřila, nebo z jiného důvodu zamířil s eskadrou do ústí řeky Embachu a bezstarostně se zpil na palubě vlajkové jachty „Carolus“. Když si na úsvitě protřel oči, hnaly se k jeho korábům od břehů stovky lodic, prámů a svázaných sudů… „Pálit z obou boků do ruské pěchoty!“ vykřikl komodor. Ale než mohli Švédové nasypat prach do průpalnic a přetnout kotevní lana, Rusové obklopili koráby ze všech stran, začali z lodic, prámů a sudů házet granáty, střílet z pistolí a zahákovali se… Byla to náramná ostuda – pěchota zajala celé loďstvo! Komodor Leschert se ze vzteku vrhl do lodní prachárny a vyhodil jachtu do vzduchu: všemi štěrbinami a střílnami vyrazily plameny a stěžně, ráhna, sudy, lidé i sám komodor vyletěli s děsivým rachotem málem až k oblakům…

Slunce pálilo do zad, větřík hladil tvář, vysoká vlna po boku lodi házela oslnivé blesky. Petr Alexejevič mhouřil oči. Široce se rozkročil u kormidla, aby se trochu ochladil. V lanoví to lehce hvízdalo a zpívalo, za zádí nad stopou, kterou za sebou zanechávala ve vodě loď, chraptivě pokřikovali rackové. Plachty se nadouvaly jako bílá prsa plná síly.

Petr Alexejevič plul k Narvě s vítězstvím, pod předním stěžněm vezl kupu švédských praporů z Jurjeva, kterého dobyli útokem před třemi dny. Králi Karlovi bylo vytrženo další péro z ocasu. Rakouskému císaři a anglickému i francouzskému králi byly zaslány listy o tom, že jsme „Božím řízením znovu dobyli své odvěké državy městečka Jurjeva, postaveného před sedmi sty roky velikým Jaroslavem Vladimirovičem k obraně pomezí ruské země…“

Petra Alexejeviče sice nikdy nenapadlo, jako na příklad jeho milovaného bratra krále Karla, aby se srovnával s Alexandrem Makedonským, a považoval válku za těžkou a namáhavou práci, za všední krvavou lopotu a státnickou nezbytnost, ale pod Jurjevem tentokrát uvěřil ve své vojevůdcovské nadání a byl sám se sebou velice spokojen a hrdý: za deset dnů (přijel tam od Narvy) dokázal to, co se polnímu maršálovi Šeremetěvovi a jeho cizím inženýrům, žákům proslulého maršála Vaubana, zdálo zhola nemožným.

A kromě toho byla to radost, dívat se na daleký lesnatý břeh a vědět, že ten břeh, nedávno švédský, teď patří Rusům a Čudské jezero je opět celé ruské. Ale člověk už je takový – čím víc má, tím víc chce; zdálo by se, že už nemůže být nic příjemnějšího než si takhle plout na krásné lodičce s obrovskou ondřejskou vlajkou na zádi navzdory Karlovi. Ale ne! Zrovna dneska vzpomínal – a tak horoucně, že se až chvěl – na svou znejmilejší… Nemohl jí říkat jinak, nebyla to ani metresa, ani holka, byla to jeho znejmilejší, jeho milá Kateřina… Pohnul pod košilí lopatkami a vtáhl chřípím vlhký vzduch… Voda a dřevo lodi voněly lázněmi a před jeho očima vytanul obraz Kateřiny, jak se za takového horkého dne koupe… Ať už to tomu šátku s révovými listy našeptala, nebo jej tak navoněla svou ženskou vůní, vítr zvedá jeho cípy ze zad a ony ho neustále lechtají na nose a na rtech… Věděla, co dělá, ta veselá, kudrnatá livonská čarodějka… Na smrt vyl…