Petr První II

4

Zpráva o narvské porážce dostihla Petra v den, kdy vjížděl v Novgorodě do vojvodova dvora. Do otevřených vrat se hned za carovým povozem vpotácel na koni Pavel Jagužinskij, seskočil u schodiště a blýskajícíma očima pohlédl na cara.

„Odkud?“ zeptal se Petr se zachmuřenou tváří.

„Odtud, pane bombardýre…“

„Co je?“

„Pohroma, pane bombardýre…“

Petr prudce svěsil hlavu. Přistoupil k nim Menšikov, který si protahoval nohy, a rázem všechno pochopil, i otázky, které padly, i odpovědi na ně. Vojvoda Ladyženskij, stařík s vyvalenýma očima, stál s otevřenými ústy na nejnižším schůdku a jeho řídkými vlasy povíval řezavý vítr.

„No tak… Pojď, vypravuj.“ Petr položil nohu na schod a pojednou se otočil k vojvodovi, jako by si s velikým údivem měřil tohoto vládce Novgorodu:

„Máš všechno připraveno k obraně?“

„Veliký care… Celé noci nespím, pořád jen přemýšlím, jak ti vyhovět…,“ prosil psíma očima klečící vojvoda Ladyženskij a třepotal vyvrácenými víčky. „Jakápak obrana…? Město je chudé, příkopy se zavalily, most přes řeku Volchov je úplně shnilý… A ani mužiky z vesnic neseženeš a koně pobrali všechny na přípřež… Smiluj se…“

Vojvoda nemluvil, ale vyl a chytal cara za nohy. Petr ho setřásl a vběhl do chodby. Tam se zvedli z lavic mniši, jeptišky, popi a starci ve vysokých řeholnických čepicích. Jeden z nich s řinčícími řetězy na holém těle zalezl pod lavici…

„Co to je za lidi?“

Mniši a popi zakývali trupy. Přísný tlustý řádový kněz spustil s očima v sloup:

„… Nedej zpustnouti klášterům a chrámům božím, veliký care. Tvým rozkazem bylo nařízeno brát z každého kláštera deset i více povozů a co možno nejvíc lidí s železnými lopatami a potřebným živobytím… A také každý kostel musí odvádět povozy a lidi… To je opravdu nad lidské síly, veliký care… Žijeme jen z almužen, pro smilování boží…“

Petr, ruku na petlici, naslouchal a s vyvalenýma očima si prohlížel klanějící se mnichy.

„Jsou tu prosebníci ze všech klášterů?“

„Ze všech,“ odpověděli jaře mniši jako jeden. „Ze všech, ze všech, dobrodinče náš,“ zazpívaly chórovými hlasy řeholnice.

„Danilyči, nikoho nepouštět ven, postav k nim stráž…“

Když vstoupil do jídelny, poručil Jagužinskému, aby mu vypravoval o pohromě. Neusedl; chodil sem a tam po horké místnosti, bral si ze stolu kyselé okurky, jedl a spěšně se vyptával. Pavel Jagužinskij mu pověděl o ztrátě celého dělostřelectva, o záhubě tisíců mužů Šeremetěvovy jízdy v Narově, o smrti pěti tisíc vojáků na prolomeném mostě – a ještě víc jich padlo za boje – o zajetí devětasedmdesáti generálů a důstojníků (mezi nimi i raněného Weideho), o nešťastném ústupu vojska bez velitelů a bez vozby (zůstali s ním jen nižší důstojníci a poddůstojníci, a to především u gardových pluků…)

„Vévoda se vzdal první? Pěkný říšský vévoda, pěkný hrdina! Pes je to! A Blumberg s ním? Alexaško, dovedeš to pochopit? Rodný bratr Blumberg, a on utekl ke Švédům… Lotr, Lotr! (Z Petrových úst létala okurková semena.) Devětasedmdesát zrádců! Golovin! Dolgorukij! Vaňka Buturlin! Věděl jsem, že je to hlupák, ale že to je lotr… Trubeckoj, to prase tlusté! Jak se vzdali…?“

„K zemljance přijel kapitán Wrangel a naši mu odevzdali kordy…“

„A ani jeden z nich…?“

„Někteří plakali…“

„Plakali! Hrdinové…! Snad si ale nemyslí, že budu po téhle porážce žádat o mír?“

„Žádat o mír teď, to by byla smrt,“ řekl nehlasně Alexaška.

Petr se rozkročil před slídovým okénkem; stál v hloubi nízkého klenutí a otvíral a zavíral za zády pěsti:

„Porážka je dobrá škola… Nehledáme slávu… Ještě desetkrát nás porazí, ale nakonec zvítězíme. Danilyči… Svěřuji město tobě. Ještě dnes začneš s pracemi, s kopáním příkopů a stavbou palisád, Švédy nesmíme pustit za Novgorod, i kdybychom měli všichni padnout… A dej poslat pro Brovkina a Svešnikova, ať bez meškání přijdou; význační kupci z Novgorodu ať se dostaví rovněž… Vojvodu propustit… (Za Alexaškou.) Dej ho z domu vykopnout. (Menšikov chvatně vyšel. Petr Jagužinskému.) Ty jdi a sežeň tři stovky povozů, nalož je čerstvým chlebem a k večeru s nimi vyjeď v ústrety vojsku. Rozuměls?“

„Stane se, pane bombardýre…“

„Zavolej mnichy…“

Usedl naproti dveřím na lavici, nepřívětivý, učiněný Antikrist. Duchovní vešli. V místnosti bylo beztoho dusno, teď však se tam už takřka nedalo dýchat.

„Tak tedy, orodovníci boží,“ řekl Petr, „rozejděte se do klášterů a far: ještě dnes ať se všichni dostaví na práci hloubit příkopy. (A řadovému knězi, který svraštil pod kápí husté obočí, výhružným hlasem.) Mlč, otče… ať se dostaví s železnými lopatami a koňskými potahy nejen novici, nýbrž i všichni mniši až po opaty a všechny řeholnice, popové, jáhnové i jejich ženy… Tužte se ke slávě boží… Mlč, říkám ti, otče… Já sám za všechny se pomodlím, proto mne přece konstantinopolský patriarcha pomazal… Pošlu do klášterů a kostelů svého poručíka; koho přistihne při lenošení, toho požene na náměstí k pranýři a vysází mu padesát holí… I ten hřích vezmu na sebe. Dokud nebudou vyhloubeny příkopy a postaveny palisády, nebudou se konat bohoslužby krom chrámu …