Celínka

Na slovo vzatý virtuos klavírní Kostka, profesor na konservatoři pražské, přijav elegantní návštěvnici, jež přijela k němu v ekvipáži a ohlásila se jakožto šlechtična Lipecká ze Svojetína, se zdvořilou žádostí se jí otázal, čeho si přeje; po její odpovědi však opakoval otázku svou ještě jedenkráte, ač nebyl hluchý ani nemluvila dáma nejasně. Nevěřil zprvu sluchu svému, že žádá, aby on, jenž neměl žáků jiných než pianisty značně vyspělé, přicházel třikrát týdně dávat hodinu tříletému dítěti a odkrývat v něm talent, který se dosud neobjevil ani vyťukáním jediné písničky na klávesách. Když uslyšel toto vybídnutí po druhé, ještě zevrubněji objasněno, napadlo ho, není-li ubohá paní snad choromyslná. I zkoumal otázkami zdravý rozum její. Ale když vybídnutí svá s horující určitostí pronesla po třetí a v nadšení svém se nezdržela dát mu na srozuměnou, že dosud neměl žačky tak geniální a že by Celínkou mohl dosíci slávy, jíž dosud ani měřit nelze, přešla ho trpělivost, vstal, uklonil se a řekl suše, že děkuje, nemoha přijmout tak velké cti. Ohromena odcházela paní Lipecká, slibujíc v uraženém srdci pomstu. „Však bude litovat!“ vyhrožovala mu a šla přímo k úhlavnímu nepříteli prof. Kostky, soupeři, jenž mu záviděl postavení a rád mu odluzoval bohaté žáky. Přivítal mnohoslibnou návštěvu svižnými poklonami, ale vyslechnuv její přednášku o skrytém tříletém talentu, dal se neomaleně do smíchu. „Ne, ne, ke mně se kuře do školy nehodí, u mne se hraje takhle,“ pravil drsně a vytloukl řadu akordů i běhů z piana důrazem cepu v každém prstě, takže se třásla podlaha a židle i s paní Lipeckou na ní. „Bez silných rukou mizerná hra, raději nic než slabý žák. Poroučím se.“ A bez okolků ji vypoklonkoval ze dveří. „Aj, spikli se pianisté proti Celínce? Dobře tedy, budou toho litovat všichni žárlivci tohoto řemesla,“ umiňovala si rozezlená máť a dopsala ještě v tu hodinu opět na konservatoř, ale profesoru hry na housle, oblíbenému koncertistovi Doudlebskému; ten však jí ani neodpověděl, nýbrž poslal k ní starobného, poloslepého chuďasa, jenž jako šumař vypadal a housle s sebou přinesl, aby se mohl prokázat, že umí hrát, ale jen pro bídný zrak nemůže obdržet místa u žádné kapely. Čpěl sprostou dýmkou a starým sýrem a vyřizoval vzkaz páně profesorův, že milostpaní na něm vykoná dobrý skutek, přijme-li jej za učitele k své dcerušce. Pobouřena domněnkou, že by taková sešlá existence měla být pro její dům dobrá dost, hodila houslistovi zlatku do klobouku a řekla mu, přijde-li zas prosit, aby zůstal v předsíni.

„Mám dnes učiněné neštěstí s hudebníky, zkusím štěstí u jiných velikášů,“ pomyslila si posměvavě, počínajíc mít nepříznivé mínění o „domýšlivých pánech umělcích“. Vybrala si na pokus malíře Metelku, výtečného podobiznáře, ale pověstného chuďasa, jenž byl stále v dluzích a svízelích, poněvadž všecko rozdal, kdykoliv něco měl. O dobráctví jeho se vypravovaly po Praze historky zábavné, ale vždy mu sloužící ke cti. Posledně kolovala o něm anekdota, kterak pohnut …