Peníz z noclehárny

Chvála milosrdenství aneb Amaranthus

Tato ulice nemá jména a nebude je asi mít nikdy. Je ztracena v tovární čtvrti mezi obdélníky černých budov, je to ulice jen o několika činžácích, a v jednom z nich v přízemí je špinavá vlhká nálevna s olámaným cínem stále politého výčepního stolu a s věčným pláčem opilců. Ztrácí se kdesi v hlinité dálce za okrajem města, je takřka z města vyvržena a vždy pokryta nějakou nečistotou, je to ulice hrobařská. Blízko čadí továrny a padající saze se mísí s prachem, usazujícím se na stěnách činžáků. Někdy si zde na dlažbě hrají také děti, ale málokdo má odvahu přihlížeti jejich hrám. Čas od času některé z nich zmizí, snad umřelo, snad šlo na učení k ďáblovi, těžko to říci.

Nuže, v této ulici se skrýval a zde ho také zatkli. Teprve podrobným vyšetřováním, vedeným s velkou pečlivostí, se zjistily všechny jeho zločiny, a tu se objevilo pásmo činů tak příšerných, neřestí tak zoufalých a krutých a prováděných s takovou chladnokrevností, vypočítavostí a s tak naprostým pohrdáním k zákonům a k řádu spravedlnosti, že lidé strnuli v hrůze nad tímto netvorem, který páchal věci, pro které nebylo dosud příkladu ani v soudních análech, ani v lidské paměti. Objevily se vraždy, prováděné tak rafinovaně, a zlo, provázené takovým trápením a mučením obětí, že všichni, kdo sledovali vyšetřování, oněměli úžasem nad přemírou zla, skrývajícího se v jediném lidském srdci. Byl to netvor v lidské podobě a jeho zlá a znetvořená tvář dlouho děsila čtenáře novin, noční chodce a osamělé ženy, kdykoliv si vzpomněli na jeho jméno. Měně a střídaje všechny možnosti a způsoby zla, plánovitě a s přesnou vypočítavostí, do nepříčetnosti rozjásán nad zmítáním a bezmocností obětí, on korunoval zločin a nikdo ho již nemohl překonat. A zatím co nové a nové podrobnosti a zprávy o jeho neřestech obetkávaly zeměkouli po kabelech a telegrafních drátech a novinářští zpravodajové marně hledali slova tak pochmurná, kterými by vše mohli plně vylíčit, on seděl již v okovech v žaláři a se svraštělým čelem očekával rozsudek.

Čím mu byla smrt? Vysměje se katovi i jeho ponuré obřadnosti, vysměje se zvuku umíráčku i poslední útěše duchovního správce trestnice a bude-li odsouzen i na smrt nejpotupnější, zemře vlastně bez trestu. Nic ho již nemůže po tom, co spáchal a prožil, vyděsit a bude mu jen pro smích poslední noc, vyplněná hrou v karty a hovorem s dozorci, úmyslně rozprávějícími o věcech bezvýznamných. Jeho úkol jest již skončen. Nechť neotálejí, každé ráno na vězeňském dvoře je sychravé a špinavé a každé se hodí pro oběšení, nechť neotálejí!

Ale stalo se, což ostatně lid přijal s bouřlivým odporem, že nebyl odsouzen k smrti, ale do doživotního žaláře.

Sedí nyní na vrzajících prknech lůžka s hlavou skloněnou v dlaně, zhněten v jediný chuchval hrozné nudy. Někdy vstane a jde ke stěně cely, snad cosi hledá. Snad pátrá po nějakých prostých lidských osudech, které již nikdy neuvidí. Nyní se mu zdá, že zaslechl zvuk jedoucí tramvaje, smích dětí z parku, …