Zakletý duch

Nynější zuboženost Irska

Vážený pane,

v poslední zásilce jsem obdržel Váš ctěný dopis a podivil se, že podrobnou a nestrannou zprávu o stavu našeho obchodu žádáte ode mě, člověka tak nepovolaného. Žiji pokud možno v ústraní, uhýbám pochybné cti městských úřadů, o nikoho se nestarám, jen o sebe; z těchto a ještě jiných důvodů na zodpovědění závažných otázek, které mi dáváte, lehce byste mezi mými spoluobčany našel osobu schopnější, než za jakou se mohu já vydávat.

Jindy jsem v tuto roční dobu sotva stačil na to, co je k životu nezbytné, tentokrát mám času nazbyt, vynasnažím se tedy Vaší žádosti vyhovět, ale předem Vás upozorňuji, abyste šmahem nespoléhal na to, co Vám řeknu, jenom na to, co patří do obchodního odvětví, které se mě přímo týká.

Nynější irský obchod nadmíru žalostně stůně; má-li se vyléčit, je třeba prozkoumat příčiny ochořelosti: ale protože se tyto příčiny (na to můžete vzít jed) neodstraní, na vyléčení není nejmenší naděje.

První a největší ránu našemu obchodu zasadil zákon, přijatý anglickou sněmovnou za vlády krále Viléma a zakazující vývoz v Irsku vyrobené vlny. Zákon (jak výsledek ukázal) diktovaný spíš hrabivostí než politickou rozvahou; zákon prospěšný Francii a Španělsku, zato zhoubný Anglii a Irsku. V době vydání tohoto osudného zákona náš obchod chvalně slynul a vzkvétal, a anglickému nijak nekonkuroval; vyráběli jsme klot nanejvýš po šesti šilincích za yard; z našich stavů vycházel jenom hrubý drožet, chalonský kepr, česaný damašek, silně posukované a řídké stávkové tkanivo a strakaté šátky; odbyt měly jednak mezi prostým lidem, jednak mezi severskými národy, od nichž jsme výměnou brali stavební dříví, železo, konopí, len, smůlu, dehet a drahé tolary. Běžným platidlem bylo tehdy v Irsku cizokrajné stříbro, člověk skoro nedostal sto liber, aby v nich nenašel mince všech severských mocností a na nich kdejakého vladaře římské říše. Tyto peníze se pak odváděly do Anglie za jemné sukno, hedvábí atd., za obuv, uhlí, železářské zboží a jiné anglické výrobky a značnou měrou zásobovaly anglické obchodníky cizokrajným stříbrem na vývoz.

Jen neustálé nářky anglických tkalců vyvolaly tento zákon, tak zhoubný jim i nám. Závistivě pozorovali náš blahobyt a naříkali, že prodáváme lacino zboží, se kterým sami neobchodovali. Na jejich naléhání byl zákon vydán a my jsme přišli o výnosný severský trh. Získali ho oni? Kdepak, jak jste zjistil, v dřívějším zdárném řemesle od té doby upadají; jestli mě zprávy neklamou, ve městech, která před vydáním neblahého zákona žila z vinařství, nenajdete jediný stav; pokusím se vyložit Vám, jak vlastně došlo k úpadku jejich řemesla a k naší pohromě.

Městský obvod, kde bydlím, se ze tří čtvrtin skládal z anglických výrobců, zahnaných do naší laciné země buď obchodními nezdary, nebo dloužky, do kterých zabředli ze zahálčivosti nebo zas z péče o početnou rodinu. Ti zpracovávali naši hrubou vlnu, velejemná se posílala do Anglie. Někteří brali do učení syny rodilých Irů, kteří po propadnutí majetku více než tří miliónů, k němuž došlo po revoluci, odložili pýchu a chtěj nechtěj se uchýlili k rukodělné práci. Po vydání tohoto zákona nám nezbylo než tisíce jich propustit. Ti, kdo své poměry uspořádali, vrátili se domů a tak v Anglii zbytečně rozmnožili počet tkalců. Ti, kdo měli dosud nevyrovnané dluhy, odešli do Francie, do Španělska, do Nizozemí, kde jim šli na ruku; domorodí Irové se v tomto řemesle pevně uchytili, a jak jsou čiperní, brzo se našim tkalcům vyrovnali; takže teď zásobují cizí manufaktury neustálým přílivem pracovníků; nikde v Evropě není tolik pastvin jako na našem ostrově. Přes všechna omezení, která nám anglická sněmovna uložila, prvotřídní vlnu dostává od nás ponejvíce cizina. Zbytečně bych, vážený pane, mluvil o tom, že přísežné celní prohlášení je u nás stejně nezávazné jako v Anglii, a loďaři běžně odpřisáhnou, že jedou do některého anglického vlnařského přístavu, a zatím vlnu složí ve Francii nebo ve Španělsku. Tkalcovství se tam u nich tímto způsobem značně zničilo; my zas, odkázáni na domácí odbyt, jsme se chtěj nechtěj vrhli na jemnější zboží; ujišťuji vás, že v některých vzácnějších druzích Angličany překonáváme a za pár let se jim vyrovnáme i v klotu; tolik je jisté, že proti tomu, co se k nám dováželo před vydáním toho pověstného zákona, dnes se k nám dováží sotva desetina.

Jediné výrobky, které smíme vyvážet, jsou plátno a lněná příze a na trh je smíme uvádět jen v Anglii; ostatní zboží je vlna, určená výhradně pro Anglii, usně, kůže, lůj, hovězina a máslo. Vesměs věci, o které severské státy nemají zájem; a tak místo abychom jim vozili na trh vlněné zboží a odváželi domů peníze, kupujeme jejich výrobky.

Hledanější je naše zboží ve Francii, ve Španělsku, v Portugalsku, ale nejvýnosnějším vývozním odvětvím, to nutno přiznat, je náš pokoutní vlnařský obchod; lacino odtamtud bereme víno, pálenku a ovoce znamenité jakosti; Anglie nám sice uložila chudobu, ale vyražení nám dovolila. Dovážíme z těch zemí moidory, pistoly a louisdory, bez nich by nám pomalu nezbyla ani vindra.

Do Anglie smíme posílat jen plátno, přízi, usně, kůže, lůj a vlnu. Odtamtud bereme za hotové uhlí, koloniální zboží, anglické vlněné látky a hedvábí, tabák, železářské výrobky, kameninu, sůl a jiné zboží. Nad naším vývozem do Anglie silně převažuje dovoz a tím se nám zvyšuje směnový kurs; při vyrovnávání rimes do Anglie se dává přednost hotovému placení před úpisy, a tak se z našeho státu ustavičně odčerpává drobné oběživo.

Další příčinou hospodářského úpadku, nedostatku peněz a zbytnění kursu je zvrácená touha naší venkovské šlechty sídlit v Londýně nebo poblíž něho. Tam se jim poukazují důchody a tam je utrácejí. Venkovan od nich marně požaduje práci; venkovský kupec zase od nich marně požaduje tržbu. Z toho důvodu nemůže dublinskému dodavateli včas platit ani od něho odebírat větší množství zboží. Dublinský velkoobchodník pak nemůže zadávat práci řemeslníkovi ani si udržovat zahraniční úvěr.

S některými těmito pány, vesměs slynoucím…