Bouře

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Veřejný park na vysokém břehu Volhy. Za Volhou výhled do kraje. Na scéně dvě lavičky a pár keřů.

První výstup

KULIGIN (zpívá): „Tam v dálce v tichém údolí, dub stál tak sám a sám...“ Nádhera, Kudrjaši. Marná sláva, nádhera! Kamaráde, dívám se takhle na Volhu už padesát let a ne a ne se vynadívat.

KUDRJAŠ: Co na tom, prosím tě, máš?

KULIGIN: Přece ten pohled! To se hned tak nevidí! Nádhera! Až člověku srdce v těle poskočí.

KUDRJAŠ: To je krámů.

KULIGIN: Div světa je to! A ty: „To je krámů“. Buď se vám to už tak okoukalo nebo nechápete, co je v přírodě krásy.

KUDRJAŠ: Ale no jo, Když s tebou je řeč jak s kozou na ledě. Ty jsi halt náš velemudrc, chemik!

KULIGIN: Mechanik! Mechanik – samouk.

KUDRJAŠ: To máš prašť jako uhoď.

KULIGIN (ukazuje stranou): Koukni se Kudrjaši, kdo to tam tak zuřivě mává rukama?

KUDRJAŠ: To je přece Dikoj. Peskuje synovečka.

KULIGIN: Takhle venku, před lidma?

KUDRJAŠ: Lidi nelidi, tomu je to putna. Copak ten se někoho bojí? Teď má v prádle Borise. Zased si na něho, ať dělá co dělá, nic mu není recht.

ŠAPKIN: Jo, nadávat, na to je Dikoj mistr nad mistry. Sjede člověka pro nic za nic.

KUDRJAŠ: Chlap jak utrejch!

ŠAPKIN: Stará Kabanová jakbysmet.

KUDRJAŠ: Ta se přitom aspoň tváří jako svatá, ale tenhle – jako když se utrhne z řetězu.

ŠAPKIN: Nikdo si na něho netroufne, tak dělá dílo!

KUDRJAŠ: Být nás tady víc mládenců jako jsem já, my bysme si na něho posvítili.

ŠAPKIN: A co byste udělali?

KUDRJAŠ: Kapku bysme ho postrašili.

ŠAPKIN: Jak?

KUDRJAŠ: Takhle ve čtyřech v pěti bysme si s ním důvěrně popovídali, to bys viděl, jak by změkl. A co bysme mu pošeptali do ouška, o tom by ani necekl. Chodil by a jenom by se ohlížel.

ŠAPKIN: Ten dobře věděl, proč tě chtěl dát naverbovat na vojnu.

KUDRJAŠ: Chtěl, ale nedal. Takže jakýpak copak. Taky mě tam nedostane. Ten dobře čuje, že svou kůži lacino neprodám. To jenom vy se před ním klepete – na mě si nepřijde.

ŠAPKIN: No, no.

KUDRJAŠ: Žádný „no no!“ V těchhle věcech já neznám bratra. Proč mi nedá vyhazov? Protože mě potřebuje. Takže jakýpak strachy. Ať se bojí on mě.

ŠAPKIN: Neříkej, že tobě nenadává.

KUDRJAŠ: To víš, že nadává. Ten nedá bez kraválu ani ránu. Ale to si piš: on jedno slovo a já deset. Jen si odplivne a plave. Kdepak, před tím já se plazit nebudu.

KULIGIN: Z něho si člověk příklad brát nemusí. To radši pomlčet.

KUDRJAŠ: Když jsi tak chytrej, tak to nejdřív vysvětli jemu a potom poučuj nás. Škoda, že má dcery ještě holky, dospělou ani jednu.

ŠAPKIN: Jak to myslíš?

KUDRJAŠ: Že bych mu ukázal tanec. Na ženský já jsem kadet!

Jde DIKOJ s BORISEM. KULIGIN smekne.

ŠAPKIN (KUDRJAŠOVI): Pojďme radši odtud, nebo začne štěkat i na nás.

Odejdou.

Druhý výstup

DIKOJ: To jsi sem přijel jen tak očumovat? Darmožroute! Čert tě vem, chcípni, chlape!

BORIS: Je svátek – co doma?

DIKOJ: Kdo chce, ten si práci najde. Řek jsem ti to jednou, řek jsem ti to podruhý: nelez mi do cesty. Kdepak, panáček má svou hlavu. To nemáš jinde dost mí…