Vyhnanci

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Pokoj v domku ROBERTA HANDA v Ranelaghu. Vpravo vpředu malé černé piano, na něm otevřené noty. Dále vzadu dveře do předsíně. V zadní zdi vzadu skládací dveře do ložnice, zakryté tmavými záclonami. U piana stojí velký stůl, na něm vysoká petrolejová lampa s širokým žlutým stínidlem. Kolem stolu čalouněné židle. Dále vpředu karetní stolek. U stěny vzadu knihovna. V levé stěně vzadu okno do zahrady, vpředu dveře na verandu, do zahrady. Porůznu rozestavěné lenošky. Na verandě a u zasouvacích dveří květiny. Na stěnách je plno zarámovaných černobílých kreseb. V pravém rohu vzadu příborník. Uprostřed místnosti nalevo od stolu turecká dýmka, nízká petrolejová kamínka, jež nejsou zapálená, a houpací židle. Je večer téhož dne.

ROBERT HAND ve večerním sedí u piana. Svíce nejsou rozsvíceny, ale lampa na stole hoří. Hraje tiše v basových tónech první takty Wolframovy písně z posledního jednání „Tannhäusera“. Potom ustane a s loktem opřeným o klávesnici se zamyslí. Pak vstane, zpoza piana vytáhne rozprašovač, chodí sem a tam po pokoji a rozprašuje parfém. Potom pomalu vdechne vzduch a pak sprej uloží zase zpět za piano. Usedne na židli u stolu a pečlivě si uhlazuje vlasy, několikrát vzdychne. Potom strčí ruce do kapes u kalhot, opře se dozadu, natáhne nohy a čeká. Na venkovní dveře někdo zaklepe. ROBERT se rychle zvedne.

ROBERT (zvolá): Berto! (Vyběhne ven dveřmi vpravo.)

Je slyšet rozpačité pozdravy. Za několik okamžiků vejde ROBERT a za ním RICHARD ROWAN. Má na sobě šedý tvídový oblek jako předtím, jen v jedné ruce drží tmavý plstěný klobouk a ve druhé deštník.

ROBERT: Dovol mi nejdřív odložit ty věci. (Vezme klobouk a deštník, nechá je v hale a vrátí se. Přitáhne si židli.) Kde se tu bereš? Máš štěstí, že jsi mě tu zastihl. Proč jsi mi to neřekl odpoledne? Tys byl vždycky mistr překvapení. Hádám, že mé citýrování zašlých časů bylo moc na tvou divokou krev. Vidíš, vrhl jsem se na umění. (Ukáže na stěny.) Piano – to je taky přírůstek. Zrovna jsem si brnkal Wagnera, než jsi přišel. Abych zabil čas. Jak vidíš, jsem připraven k bitvě. (Zasměje se.) Zrovna jsem si říkal, jak si s rektorem padnete do noty. (S přehnaným znepokojením.) To tam jdeš v tomhle obleku? No, ono na tom asi příliš nesejde. Ale jak je to s časem? (Vytáhne hodinky.) Už je dvacet minut po osmé, no teda!

RICHARD: Máš nějakou schůzku?

ROBERT (nervózně se zasměje): Podezíravý až do konce!

RICHARD: Takže se můžu posadit?

ROBERT: Ovšem, ovšem.

Oba usednou.

Na pár minut rozhodně. Pak můžeme jít spolu. Nejsme časově vázáni. Mezi osmou a desátou říkal, že? Kolik je asi hodin? (Už se chce znovu podívat na hodinky; pak se zarazí.) Dvacet minut po osmé, bodejť!

RICHARD (unaveně, smutně): Na stejnou hodinu máš smluvenou schůzku. Tady.

ROBERT: Jakou schůzku?

RICHARD: S Bertou.

ROBERT (vyvalí na něj oči): Ty jsi blázen?

RICHARD: A ty?

ROBERT (po dlouhé pauze): Kdo ti to řekl?

RICHARD: Ona.

Krátké ticho.

ROBERT (tlumeně): Ano, nejspíš jsem zešílel. (Rychle.) Vyslechn…