Vyhnanci

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Přijímací salon v domě Richarda Rowana v Merrionu. Zasouvací dveře vpravo jsou zavřeny, a stejně tak dvoukřídlé dveře vedoucí do zahrady. Přes okno vlevo jsou staženy zelené plyšové záclony. V pokoji je napolo tma. Je časně ráno příštího dne. BERTA sedí u okna a dívá se ven mezi záclonami. Na sobě má volný šafránově žlutý župan. Vlasy má sčesané volně za uši a na šíji svázané do uzlu. Ruce má složené v klíně. Tvář má bledou a ztrhanou.

Zasouvacími dveřmi vpravo vejde BRIGITA s péřovým smetákem a prachovkou. Chystá se přejít, ale uvidí Bertu, zarazí se a instinktivně se pokřižuje.

BRIGITA: Dobrotivé nebe, milospaní. Vy jste mě ale vylekala. Proč jste tak brzy vstala?

BERTA: Kolik je hodin?

BRIGITA: Po sedmý, milospaní. Jste už dlouho vzhůru?

BERTA: Nějakou chvíli.

BRIGITA (přistoupí k ní): To vás probudil nějaký zlý sen?

BERTA: Nespala jsem celou noc. Tak jsem vstala, abych viděla východ slunce.

BRIGITA (otevře dvoukřídlé dveře): Teď je nádherné ráno, po tom, co nám tak pršelo. (Otočí se.) Ale vy musíte být na smrt unavená, milospaní. Co tomu řekne pán, že děláte takové věci? (Jde ke dveřím pracovny a zaklepe.) Pane Richarde!

BERTA (ohlédne se): Není tam. Před hodinou šel ven.

BRIGITA: Ven? Na pobřeží, ne?

BERTA: Ano.

BRIGITA (přijde až k ní a nakloní se přes opěradlo křesla): Něco vás trápí, milospaní?

BERTA: Ne, Brigito.

BRIGITA: Nenechte se trápit. On byl odjakživa takový, vždycky se o samotě někam zatoulá. Je to divný pták. Vy se teď možná trápíte, že polovinu noci stráví támhle (ukáže na pracovnu) u těch svých knih? Jen ho nechte! On se k vám zase vrátí. Ten si rozhodně myslí, že slunce svítí z vaší tváře.

BERTA (smutně): Ten čas je pryč.

BRIGITA (důvěrně): A věru mám proč na to vzpomínat – na tu dobu, kdy se o vás ucházel. (Sedne si vedle BERTY, polohlasně.) Víte, že o vás všechno říkal mně a ne své matce, Bůh jí dej věčný odpočinutí? Co jste mu psala a všechno.

BERTA: Cože? To, co jsem mu psala?

BRIGITA (potěšena): Ano. Vidím ho jako dnes – sedí na stole v kuchyni, klátí nohama a souká ze sebe celé metry povídání o vás a o sobě a o Irsku a všech možných čertovinách – mně, staré nevědomé ženské. Ale to byl odjakživa jeho způsob. Ale když se měl setkat s nějakou vysokou nóbl osobou, tak byl sám dvakrát tak impozantní jako on. (Náhle pohlédne na Bertu.) Snad mi tu nepláčete? Ale jděte, neplačte. Však zas přijdou dobré časy.

BERTA: Ne, Brigito, takové časy přicházejí jenom jednou v životě. Zbytek života se na to zpravidla už jen vzpomíná.

BRIGITA (okamžik je zticha, potom vlídně): Chtěla byste šálek čaje, milospaní?

BERTA: Ano, ráda. Ale mlékař ještě nepřijel.

BRIGITA: Ne. Mladý pán mě žádal, abych ho vzbudila, než mlékař přijede. Chystá se s ním projet v jeho voze. Ale zbyl mi šálek mléka od večera. Voda se mi bude vařit coby dup. Nechcete k tomu pěkné vajíčko?

BERTA: Ne, děkuji.

BRIGITA: Nebo pěknou topinku?

BERTA: Ne, Brigito, děkuji. Jenom čaj.

BRIGITA (přejde k zasouvacím dveřím): Hned to bu…