Dubliňané

Po závodě

Auta se hnala k Dublinu, jako kuličky stejnoměrně ujížděla brázdou Nassau Street k Dublinu. Na hřebenu Inchicorského kopce se houfem kupili diváci a pozorovali, jak uhánějí auta domů a jak si hojnost a píle pevniny razí cestu napříč touto průrvou chudoby a nečinnosti. Tu a tam hloučky vděčně porobených zajásaly. Stranili však modrým autům – autům přátel, Francouzů.

Francouzi byli ostatně skutečnými vítězi. Jejich mužstvo dojelo v celku; umístili se na druhém a třetím místě, vítězné německé auto prý řídil Belgičan. Každé modré auto, které přejelo hřeben kopce, bylo tedy dvojnásob nadšeně přivítáno a za každé přivítání děkovali jezdci úsměvy a kynutím. V jednom takovém elegantním autě byla čtveřice mladíků, jejichž nálada ještě překonávala pověstné galské rozjaření: čtveřice mladíků byla radostí bez sebe. Byl to majitel auta Charles Ségouin, André Riviere, mladý elektrikář původem z Kanady, statný Maďar jménem Villona a vyfintěný mladík jménem Doyle. Ségouin byl dobře naladěn, protože nečekaně dostal objednávky (zařizoval si v Paříži automobilovou dílnu), a Riviere byl dobře naladěn, protože měl být jmenován ředitelem podniku. Oba mladíky (byli to bratranci) navíc blažil úspěch francouzských aut. Villona byl dobře naladěn, protože znamenitě poobědval, a kromě toho byl už svou povahou optimista. Čtvrtý z nich však byl tak rozčilen, že opravdu šťasten být ani nemohl.

Bylo mu asi šestadvacet, měl hebký světle hnědý knírek a napohled nesmělé oči. Otec začínal jako radikální nacionalista, ale záhy se názorově přizpůsobil. Dost vydělal jako řezník v Kingstownu a prodejnami, které otevřel v Dublině a na předměstí, zisk ještě znásobil. Šťastně si zajistil státní dodávky a nakonec tak zbohatl, že se o něm v dublinských novinách mluvilo jako o obchodním knížeti. Na studie poslal syna do Anglie na velkou katolickou kolej a potom ho dal na dublinské univerzitě studovat práva. Moc vážně Jimmy nestudoval a dost lajdačil. Měl dost peněz a těšil se oblibě. Hudební záliby dost nečekaně střídal se zájmem o automobily. Na jeden semestr ho pak poslali do Cambridge, aby trochu poznal život. Nakvašený, v duchu však na synovu marnotratnost pyšný otec za něho zaplatil účty a odvolal ho domů. V Cambridgi narazil Jimmy na Ségouina. Zatím se jen tak znali, ale Jimmymu lahodila společnost člověka, který zhlédl kus světa a je prý majitelem několika největších francouzských hotelů. Znát se s takovým člověkem (jak i otec uznal) stojí za to, i kdyby nebyl tak roztomilým společníkem. Villona byl též zábavný – skvělý pianista –, bohužel velmi chudobný.

Auto naložené rozjařenou omladinou uhánělo vesele vpřed. Bratranci seděli na předním sedadle, vzadu seděl se svým přítelem Maďarem Jimmy. Villona měl skvělou náladu, dlouhé míle si broukal basem nějakou melodii. Přes rameno trousili Francouzi smích a vtipy a Jimmy se nakláněl dopředu, aby jejich drmolení zaslechl. Moc příjemné to nebylo, protože se pořád musel dohadovat smyslu a proti větru odpovídat. Villonovo …