Pohádky bratří Grimmů

Oslíček

Byl jednou jeden král a jedna královna, kteří byli bohatí a měli všechno, co jsi přáli, jen neměli žádné dítě. Kvůli tomu se dnem i nocí královna trápila:

„Jsem jako pole, na kterém nic neroste.“

Konečně Bůh splnil její přání, když však dítě přišlo na svět, nevypadalo jako lidské dítě, nýbrž bylo to oslátko. Když ho matka uviděla, spustila křik a nářek, že by raději žádné dítě neměla, než toto oslátko a poručila, aby je hodili do vody, kde by jako potrava rybám posloužilo.

Ale král pravil:

„Ne, Bůh nám to dítě daroval, bude tedy mým dědicem a po mé smrti usedne na královský trůn a ponese na hlavě královskou korunu.“

Tak byl oslíček vychováván jako princ a dali mu jméno Cyprián. Byl veselé povahy, skákal sem a tam, hrál si a měl rád nade vše hudbu. Jednoho dne šel tedy Cyprián k jednomu vyhlášenému mistrovi na loutnu a řekl:

„Nauč mne také hrát, chtěl bych umět hrát na loutnu jako ty.“

„Milý pane,“ odvětil loutnista: „to bude pro vás dost těžké, vaše prsty k tomu nejsou uzpůsobeny, jsou příliš velké, bojím se, že se strunami to nezvládnete.“

Ale žádné výmluvy nepomohly, oslík byl neústupný a pilný a chtěl na loutnu umět hrát stejně dobře jako jeho mistr.

Jednou šel zamyšlený Cyprián na procházku, až přišel k jedné studni, podíval se dovnitř a tu na hladině lesklé jako zrcadlo spatřil svoji osličí tvář. Toho velmi zarmoutilo, tak se vydal do šírého světa a vzal si s sebou jen jednoho věrného přítele. Putovali tu i onde, k posledku přišli do jedné říše, kde panoval jeden stařičký král, který měl jednu jedinou, však překrásnou dceru.

Cyprián pravil:

„Tady se zdržíme!“ a zabušil na bránu a zvolal:

„Otevřete, hosté přišli a žádají o dovolení vstoupit!“

Ale nikdo neotevřel. Tak se Cyprián posadil, vzal svoji loutnu a hrábnul předníma nohama do strun a líbezně hrál. Tu vrátný užasle vykulil oči a utíkal ke králi a volal:

„Pane, venku před bránou sedí oslík, hraje na loutnu tak dobře, jako nějaký mistr.“

„Tak mi toho muzikanta přiveď.“ řekl král.

Když oslík vstoupil, začali se všichni tomu muzikantovi smát. Chtěli ho posadit ke stolu mezi pacholky, aby se tam najedl a napil, ale s tím byl Cyprián nespokojen a řekl:

„Já nejsem žádný obyčejný osel ze stáje, jsem urozený.“

Tu mu řekli:

„Když ti to není vhod, sedni si k vojákům.“

„Ne,“ odvětil Cyprián: „já budu sedět jen vedle krále!“

Král se té smělé řeči smál a dobře naladěn řekl:

„Nu dobrá, ať je po tvém, jak si přeješ, oslíku, pojď sem vedle mne.“

Potom se král zeptal:

„Oslíku, jak se ti líbí moje dcera?“

Cyprián otočil hlavu, dívku si prohlédl a odvětil:

„Je tak krásná, že jsem věru krásnější ještě neviděl.“

„Tak se můžeš posadit vedle ní!“ nabídnul mu král.

„To je mne hodno.“ souhlasil Cyprián spokojeně a sedl si vedle princezny, jedl a pil a uměl si při tom vybraně a dvorně počínat.

Když to urozené zvířátko nějaký čas na královském dvoře zůstávalo, pomyslelo si:

„Co je to vše platné, musíš opět domů.“

Cyprián smutně svěsil hlavu, předstoupil před krále a žádal na něm propuštění ode dvora. Ale král si byl oslíka oblíbil a řekl:

„Oslíku, copak je ti? Tváříš se kysele jako džbánek plný …