Pohádky bratří Grimmů

Princezna z hory Muntserrat

Byl jednou jeden král, který měl tři syny. Když byl již v letech, přišla na něj nemoc a den ze dne s ním bylo hůře, až jednoho dne lékaři prohlásili, že už mu nic nepomůže. Marně nabízel zlato a hojný majetek, když ho některý z nich zachrání, vypadalo to, že pro krále žádná léčivá bylina neroste.

Tu se králi jednu noc zdálo, že daleko za mořem leží hora Muntserrat, do které byl král Karel V. zaklet. V té hoře stojí nádherný zámek a před zámkem prýští tři prameny, z nich jeden je pramen krásy, druhý pramen života a třetí pramen smrti. Když tam někdo půjde a živou vodu mu přinese, bude král zachráněn.

Druhého dne to král vyprávěl svým synům a řekl:

„Kdybych věděl o někom, kdo by mi vodu z pramene života přinesl, dal bych mu polovinu království.“

Když to nejstarší ze synů Bolemil slyšel, řekl:

„Já tam půjdu a vodu vám přinesu, otče!“

On to ale neřekl proto, že by svého otce tak miloval a chtěl jej od jisté smrti odvrátit, nýbrž proto, že se bál, že by mohla polovina království do jiných než jeho rukou padnouti.

Ale starý král si nemyslil nic jiného než, že to hovoří velká synova láska, a byl tím dvakráte potěšen. Nechal vbrzku zabalit truhly a truhlice plné šatstva a zlata a daroval je |Bolemilovi, k tomu mnoho kočárů a koní spolu s kočími a četnými sloužícími, pak mu požehnal a princ vytáhnul do šírého světa.

Na druhé straně moře dorazil Bolemil k přepychovému hostinci, že krásnější ještě neviděl. Když sestoupil a vešel do sálu pro hosty, sedělo tam množství urozených pánů, kteří pili a hráli karty. Princ se zeptal, zda by mohl hrát s nimi. Samozřejmě, řekli mu ti pánové, pokud ale vše prohraje a nebude moci zaplatit, potom musí zemřít. To bylo Bolemilovi po chuti, neboť si myslil, že jeho zlato se mu nemůže minout, a tak hrál bezstarostně jako o závod. Ale měl smůlu a nejen, že všechno prohrál, nýbrž nadělal ještě dluhy, a protože neměl čím zaplatit, byl zajat a uvržen do vězení.

Když se Bolemil nevracel a králova nemoc se stále zhoršovala, řekl druhý syn Jodok, že chce jet na horu Muntserrat a přivézt živou vodu. On také nemyslel na záchranu svého otce, nýbrž jen na polovinu království. Ale starý král se tím potěšil, protože věřil, že je to čirá láska a vystrojil ho ještě nádherněji než toho staršího, dal mu pak své požehnání a princ vyrazil do světa, až mu od kopyt jiskry létaly.

Přes moře dorazil Jodok do téhož hostince jako jeho bratr. I on si sednul ke stolu k oněm urozeným pánům a chtěl s nimi hráti v karty. Oni mu řekli, že sice hráti může, ale pokud vše prohraje a nebude moci zaplatit, pak zemře.

„To se mi stát nemůže.“ pomyslel si Jodok a hrál zvesela o sto pryč, dokud všechno neprohrál a ještě k tomu dluhy nenadělal.

Tak byl tedy zavřen do žaláře a tam si mohli s bratrem navzájem na svůj zlý osud stěžovat.

Starému králi bylo to čekání dlouhé, neboť se nemohl ze strachu ze smrti vzpamatovat, a ten ho trýznil čím dál tím víc. A ani jeho druhý syn se nevracel.

Jednoho dne řekl ten nejmladší Diviš:

„Já se na vaši bolest a strach nemohu déle dívat, přinesu vám živou vodu!“

„Ne!“ zvolal král: „Tebe nepustím, ty mne musíš zatlačit oči, až zemřu, neboť pro mne už není záchrany.“

„Opatřím vám živou vodu, ať to jde tak, jak to jíti má!“ řekl syn, vzal si otcovo požehnání a vyjel tak, jak zrovna byl, neboť připravovat kočáry, truhly a truhlice mu přišlo příliš dlouhé a zbytečné.

Na druhé straně moře dorazil do hostince, nechal nakrmit koně a vešel dovnitř. Tam seděli ti pánové, pili a hráli, a tak si na chvíli sednul k nim, pil s nimi, ale nehrál, k tomu neměl chuti, neboť se mu v hlavě honila jen myšlenka na horu Muntserrat a živou vodu.

Když jel dál, potkal poblíž jedné hory šedivého mužíčka, který se ho ptal, kam jede.

„Na zámek do hory Muntserrat.“ odvětil Diviš.

„Na tebe už dlouho čekám,“ pravil mužík: „a když uděláš, co ti řeknu, nebude ti to ke škodě.“

To princ mužíkovi rád slíbil a ten mu dal nemálo dobrých rad a ponaučení na cestu, varoval ho obzvláště, aby se v zámlku příliš dlouho nezdržoval a brzy se navrátil zpět, on ho bude čekat. Diviš mu ze srdce poděkoval a ujížděl s veselou myslí dále.

Když přijel k hoře, odbila jedenáctá hodina a v tom okamžení to v hoře zadunělo a zapraštělo, jakoby nastal konec světa, uprostřed skála pukla a ukázal se ten nejkrásnější zámek, který člověk kdy viděl.

Zámek byl celý až po tašky na střeše ze zlata, okna vypadala zrovna tak, jakoby byla z čistého diamantu a blyštěla se tak mnoho, že se na ně nedalo ani pohlédnout. Diviš rychle vešel skrze obrovskou bránu dovnitř, ta se sama od sebe před ním byla otevřela, na velký dvůr, na kterém vedle sebe prýštily tři prameny. Nad první studnou bylo napsáno zlatými písmeny: "„Pramen krásy“, nad druhým „Pramen života" a nad třetím „Pramen smrti".

V tom prvním se Diviš umyl, jak mu byl mužík poradil, a v okamžení tak zkrásněl, jakoby spadly z jeho kůže šupiny a on byl pojednou tisíckrát krásnější než dříve. Pak z každého pramene nabral plnou láhev vody a šel do zámku, aby se tam porozhlédnul.

Vyhlíželo to tady, jakoby tu byla všechna nádhera světa soustředěna a zámek jeho otce mu tady vedle toho připadnul jak selská chalupa. Všude bylo zlato, stříbro a drahokamy a jedna komnata byla krásnější než druhá. V tom nejkrásnějším sále stála uprostřed postel s nebesy se spuštěnými sametovými nádherně vyšívanými závěsy . Před postelí stál křišťálový stůl a na něm zlatá koruna, zlatý řetěz, diamantové náušnice a náramky, na podlaze stály hedvábné vyšívané střevíčky.

Princ celý zvědavý přistoupil blíže a opatrně poodhrnul závěsy a nakoukl dovnitř. Ležela tam ta nejkrásnější dívka na světě, kterou zlehka políbil. Potom ji líbal silněji, hladil, vzal do náručí a laskal a díval se na ni rozzářenýma očima, ale ona spala tak tvrdě, že se neprobudila.

Tu se mu pojednou zdálo, že slyší šediváčka volat své jméno a napadlo ho, že bude asi nejvyšší čas spěchat ze zámku, pokud tu nechce zůstat navěky uvězněný. Rychle vstal, vzal si na památku a jako důkaz zlatý řet…