V maďarské čardě

I.

Stojí na pahorku, k němuž se jde malou serpentinou; s pahorku volají na nás maďarské prapory, maďarská hudba. 

Maďarská hudba! Čardáš, Cikáni, pojďme poslechnout. 

Sbor Cikánů usadil se hned u vchodu čardy, aby každý musil skrze ně, když přichází, aby ho uvítali, když odchází, aby jim zaplatil. Jest mezi nimi několik exemplářů ryzí, o jich původu nelze pochybovati: vlasy až do modrava černé; vousy jako uhel, oči samý oheň, pleť jako od jircháře vydělaná. Některé jiné exempláře arci dělají dojem méně cikánský, vypadají jako krotká drůbež ochocení, vlasy plavé, oči modré aneb sivé; vousy bledé, plet jako první tenorista. Ale říká se jim všem Cikáni, a proto i ti praví tváří se jako Maďaři, a proto ti bledovlasí tváří jako by byli pravými. Oděni jsou v maďarskou čamaru, na krku šátky s širokým třepením, na hlavě čikoš, na nohou boty až po lejtka. 

Jejich hlavou jest pravý Cikán. Vlastně mají dvě hlavy: jeden tluče jakýmisi otočenými kladívky na struny, druhý jest prvním houslistou; ten s kladívky často udává, co se má zahrát, ten houslista pak vstane a hraje se to. 

A co by hráli? Čardáš, pořád čardáš, nic než čardáš. 

Přichází po pahorku k čardě kdosi jako uherský magnát, vykračuje si sebevědomě, hrdě, vstoupil na maďarský pahorek, a Maďar umí ukázat, co to znamená. Cikáni ho zahledli, poznali; bezpochyby nějaká známá osobnost, snad někdo z levice; zahráli tuš na způsob čardáše. Aj, jak se ten muž změnil hned po prvních tónech, když viděl, že …