V maďarské čardě

II.

Snad že přece křivdím tomu čardáši, snad že přece mu dobře nerozumím. Po serpentině přichází na pahorek děvče, snad slečinka, ale přece raději děvče; náš Cikán kapelník Miška, jakmile ji uviděl, vstává, a již hrajou čardáš na uvítanou. Že čardáš platí tomu děvčeti, jest jisto; celá kapela jen k němu se obrací, kapelník každý jeho krok doprovází okem a všecko jako by mluvilo: "Vítáme tě, děvče." Děvče tomu rozumí a odpovídá, děkuje svým způsobem: klopí hlavu, klopí oči, a přece zase očima všechněm povídá po čtverácku: "Děkuju vám." Děvče tu asi v té čardě není po prvé, snad že sem chodí tak dlouho již, co tu s kapelou hraje Miška, snad tu bývá každý den... Sedla si za stůl jako doma a sklepník, protože snad ji tu vídá častěji, ptá se jako s určitostí, má-li přinésti kávu. "Kávu." A co ten jde pro kávu, děvče opět nad stolem klopí hlavu a v hlavě té jest patrně jakási motanice, milá motanice, neboť na tváři, na očích jako když slunce vychází, a ten úsměv jednostejný jako by povídal: "Jak hodný je ten Miška; když mne uviděl, zahrál." 

Za chvilku podívala se na Mišku, Miška stále na ni hleděl číhavým okem - vždyť to věděla, že když se na něho podívá, zraky jejich setkati se musejí. A v tom jejím opět jako by stálo: "Jak hodný jsi, ty Miško; když jsi mne uviděl, zahrál jsi." 

Zatím sklepník přinesl kávu a Miška opět počal hrát čardáš, a postavil se tak před svou kapelu, že stál dívce tváří v tvář; neustále na ni hleděl, chtěl viděti každé hnutí, a při tom opět jako by to jeho oko povídalo: "Tento čardáš platí opě…