Vlastní pokoj

VI.

Druhého dne nezacloněnými okny v prašných sloupech dopadalo dovnitř říjnové ranní světlo a z ulice se pozvedal hluk dopravy. Londýn tedy opět natahoval pero, továrnou probíhal ruch, stro je se dávaly do pohybu. Po vší té četbě bylo lákavé vyhlédnout z okna a podívat se, co šestadvacátého října 1928 ráno Londýn dělá. A co Londýn dělal? Zdálo se, že nikdo nečte Antonia a Kleopatru. Shakespearovy hry byly Londýnu podle všeho zcela lhostejné. Nikdo se zbla nezajímal a já jim to nevyčítám - o budoucnost literatury, o smrt poezie či o to, zda průměrná žena rozvine prozaický styl, který by zcela vyjád řil jejího ducha. Kdyby někdo názory na tyto věci napsal křídou na chodník, nikdo by se nesehnul, aby si je přečetl. Nonšalance spěchajících nohou by je v půlhodině setřela. Tady šel poslíček a tamhle žena venčila psa na vodítku. Na Londýnské ulici fascinuje to, že žádní dva lidé si nikdy nejsou podobní; zdá se, že každý je upoután k nějaké vlastní, soukr omé záležitosti. Obchodníci si nesli své aktovky, tuláci drhotali holemi o zábradlí a přítelíčkové, kterým ulice slouží místo klubu, zdravili muže v povozech a udělovali rady, aniž by se jich kdo ptal. Projížděly pohřby a lidé, náhle upomenutí na pomíjivost vlastních těl, smekali klobouky.

A pak velmi distinguovaný pán pomalu vyšel na zápraží a zastavil se, aby se vyhnul srážce s chvátající dámou, která si tak či onak opatřila nádherný kožich a kytici parmských fial. Všichni působili odděleně, pohrouženi do sebe, s vlastními cíli a potřebami.

V tom okamžiku, jak se to v Londýně stává často, nastalo naprosté ztišení a pozdržení ruchu. Nic nejelo ulicí; nikdo nešel. Z platanu na konci ulice se odpoutal jediný list a v této pauze a přerušení spadl. Bylo to jaksi, jako by spadlo znamení, znamení poukazující k síle ve věcech, kterou jsme přehlíželi. Zdálo se, že poukazuje k řece, jež nezřetelně plynula kolem, kolem rohu, po ulici, a brala s sebou lidi a pohupovala jimi v proudu, tak jako proud v Oxbridy s sebou bral studenta v loďce a mrtvé listí. Teď přenášel z jedné strany ulice na druhou úhlopříčně dívku v nových kozačkách a pak mladíka v kaštanovém svrchníku. Též přinášel taxi a svedl všechny tři dohromady v bodě přesně pod mým oknem, kde taxi zajelo k chodníku. Dívka a mladík se zastavili, nastoupili do taxíku, a pak auto klouzavě odplulo, jako by je proud strhl jinam.

Ten výjev byl poměrně obvyklý. Zvláštní byl ten rytmický řád, jímž jej obdařila má mysl, a skutečnost, že běžný pohled na dva lidi nastupující do taxíku měl tu moc vyjádřit jejich vlastní zdánlivé uspokojení. Pohled na dva lidi, jak jdou po ulici a setkají se na nároží, nejspíš v mysli uvolní nějaké napětí, pomyslela jsem si, pozorujíc taxi, jak se obrací a vyjíždí. Možná, že uvažovat (jako jsem to teď dva dny činila) o jednom pohlaví jakožto odlišném od druhého vyžaduje námahu. Sváří se s jednotou ducha. Teď tato námaha ustala a jednotu obnovil pohled na dvojici lidí, jak se scházejí a nastupují do taxíku. Mysl je bezpochyb…