Mezi akty

Na dvoře pod oknem se sjížděly vozy. Jejich nízké černé střechy se skládaly vedle sebe jako dlaždice v podlaze. Z vozů seskakovali šoféři; tu vystrkovaly staré dámy upejpavě černé nohy ve střevících se stříbrnými přezkami; tu zas staří páni proužkované kalhoty. Na jednu stranu seskakovali mladíci v šortkách; na druhou dívky v pleťových punčochách. Žlutý písek chrupal a vrzal. Obecenstvo se scházelo. Ale oni hleděli nezúčastněně z okna, jako za školou. Spolu se vykláněli z okna.

Najednou zafoukal větřík a všecky mušelínové záclony zavlály z oken, jako by nějaká majestátní bohyně mezi svými družkami povstala z trůnu a přehodila si jantarovou řízu, a ostatní bohové se nad jejím odchodem rozesmáli a svým smíchem ji popoháněli.

Paní Swithinová se přihladila, větřík ji rozcuchal.

„Pane…,“ spustila.

„Jsem William,“ přerušil ji.

Usmála se kouzelně dívčím úsměvem, jako by jí vítr studenou modř očí zahřál do jantarova.

„Odvedla jsem vás od přátel, Williame,“ omlouvala se, „protože jsem cítila napětí tady…“ Dotkla se kostnatého čela, kde se jako červ klikatila modrá žilka. Ale oči jí v jamkách dosud planuly. Viděl jen její oči. Tak rád by poklekl, políbil jí ruku a řekl: „Ve škole mě drželi, paní Swithinová, pod vědrem špinavé vody; když jsem se, paní Swithinová, podíval vzhůru, svět byl špinavý; tak jsem se oženil; ale mé dítě, paní Swithinová, není moje. Jsem, paní Swithinová, jen polomuž; jsem mihotavý, v sobě rozpolcený hádek, paní Swithinová; Giles to poznal; ale vy jste mě uzdravila…“ Tak rád by to řekl; ale neřekl nic; a po chodbě se proháněl větřík a vydouval záclony.

Ještě jednou se podívali on i ona dolů na půlkruh žlutého štěrku přede dveřmi. Při vyklánění z okna se jí na řetízku houpal křížek a slunce do něj pralo. Jak se jen může zatěžovat tím farizejským symbolem? Jak se může tímto znakem cejchovat ona, tak těkavá, tak nestálá? Pohlédl na křížek a najednou už nebyli za školou. Dolehlo k nim hrčení kol. „Honem, honem, honem,“ jako by říkalo, „ať nepřijdete pozdě. Honem, honem, honem, ať nejsou nejlepší místa obsazená.“

„Vida,“ zvolala paní Swithinová, „támhle je pan Streatfield!“ Spatřili duchovního, statného duchovního, jak nese košatinu pokrytou listím. Kráčel mezi vozy jako člověk, který má moc, je dychtivě očekáván, a teď přichází.

„Je čas,“ řekla paní Swithinová, „připojit se –“ Větu nedokončila, jako by v ní byla dvojí vůle, jedna poletovala napravo, druhá nalevo, jako když holubi vzlétají z trávy.

Obecenstvo se scházelo. Hrnuli se po cestičkách, trousili se po trávníku. Někteří staří; někteří v nejlepších letech. I děti tam byly. Byli mezi nimi, jak by si pan Figgis jistě povšiml, představitelé nejvznešenějších rodin – Dyceovi z Dentonu; Wichamovi z Owleswicku; a tak dále. Někteří tam žili po staletí a jediné jitro půdy neprodali. Naproti tomu tu byli zas přistěhovalci, takoví Manresovi, kteří modernizují staré domy, přistavují koupelny. A k tomu všelijaká verbež, jako třeba Cobbet z Cobbs Corner, prý penzista z čajovýc…