Mezi akty

Výstup skončil. Moudrost sestoupila z podstavce. Podchytla si faldy, klidně kvitovala potlesk a tak kráčela přes jeviště; za ní se ubírali urození páni a dámy s hvězdami a podvazky; pajdavý sir Spaniel provázel culící se lady Harradenovou; a Valentine s Flavindou zavěšeni do sebe dělali pukrlata.

„Sapristi!“ zvolal Bartholomew, nakažený tou mluvou. „Tomu říkám ponaučení!“

Zvrátil se do křesla a rozřehtal se jako kůň.

Ponaučení. Jaképak? Gilese napadlo, že jen to Dobrá vůle všecko zmůže. Ta slova se před ním tyčila a posměšně na něho ukazovala prstem. Rovnou s děvčetem do Gretna Green; a hotovo. Čert vzal následky.

„Nechcete si prohlédnout skleník?“ řekl zničehonic paní Manresové.

„Moc ráda!“ zvolala a vstala.

Je přestávka? Ano, stojí to v programu. Gramofon v křoví bzučí, bzz, bzz, bzz. A co další výstup?

„Viktoriánská doba,“ přečtla nahlas paní Elmhurstová. Bude tedy dost času projít se po zahradě, snad i dům si prohlédnout. A přece – jak jen to říci – nejsou nějak ve své kůži. Hra jako by je přivedla z rovnováhy; jako by se jejich já dosud vznášelo nezakotvené. Ještě se neprohráli. Nebo je to jen tím, že pozorují své oblečení? Laciné nemoderní voálové šaty; flanelové kalhoty; klobouky panama; klobouky věnčené malinovým závojem ve stylu kloboučků, jaké nosí vévodkyně na dostizích v Ascotu, to všechno jim připadalo nějak ubohé.

„Ty měly krásné šaty,“ ozvalo se, jak jedna paní naposled pohlédla za mizející Flavindou. „Tak slušivé, ráda bych…“

Bzz, bzz, bzz, bzučel v křoví motor, přesně, důrazně.

Po nebi pluly mraky. Počasí se nějak pokazilo. Hogben’s Folly jednu chvíli popelavě zbělelo. Potom zas slunce ozářilo pozlacenou korouhvičku v Bolney Minsteru.

„Nějak se nám to kazí,“ ozval se někdo.

„Vstávat… Protáhnem si nohy,“ ozval se jiný. Za chvíli plynuly po trávě ostrůvky pestrých šatů. Někteří diváci však zůstali na místech.

Reportér Page naslinil tužku a zapsal si: „Major Mayhew s chotí.“ Pokud jde o hru, vezme si na paškál slečnu Tentononc a požádá ji o obsah. Jenže slečna La Trobová zmizela.

Dřela se v křoví jak mezek. Flavinda byla ve spodničce. Moudrost odhodila plášť na cesmínové křoví. Sir Spaniel si stahoval holínky. Slečna La Trobová přehazovala a kramařila.

„Viktoriánský pláštík s korálovými třásněmi… Kde ksakru je? Sem s ním… A licousy.“

Jak se v jednom kuse shýbala a narovnávala, bystrým pohledem přes keře zalétla vždycky k obecenstvu. Obecenstvo je v pohybu. Obecenstvo se prochází sem a tam. Zůstává opodál šatny; má ohled na zvyklosti. Ale jestli se jí při prohlídce pozemku a domu moc zatoulá, tu… Bzz, bzz, bzz bzučel gramofon. Čas utíká. Jak dlouho je udrží pohromadě? Je to sázka do loterie; je to riziko… Rázně se rozháněla, jak pohazovala šaty na trávu.

Přes vršky keřů k ní doléhaly hlasy, beztělé hlasy, symbolické hlasy, jak jí, nic nevidoucí a jen zpola slyšící připadalo, ale i přes křoví vyciťovala, jak ty beztělé hlasy spojují neviditelná vlákna.

„Vypadá to hodně černě.“

„Nikdo to nechce – jen ti zatra…