Mezi akty

Giles se vrátil domů pro další židle a postavil je do polokruhu, aby měli všichni výhled, chráněni starou zdí. Naštěstí postavili na slunné vyvýšenině v prodloužené čáře domu zeď, možná že chtěli zbudovat další křídlo. Jenže na to neměli; od plánu tedy upustili a zeď zůstala; pouhá zeď. Další generace pak nasázela stromy a ty časem široko rozprostřely paže nad červenooranžovými zašlými cihlami. To už byl podle paní Sandsové dobrý rok, když nadělala šest lahví meruňkového džemu – na jídlo ovoce nikdy dost nezesládlo. Nanejvýš tři meruňky stály za to, aby je dali do mušelínových sáčků. Ale bez nich byly tak krásné, s jednou tvářičkou načervenalou a druhou zelenou, že je paní Swithinová nechala tak a vosy do nich navrtaly díry.

Půda tam stoupala, takže podle Figgisova průvodce (1833) „je odtamtud krásný výhled na okolní krajinu… Na špičku věže Bolney Minsteru, na roughnortonské lesy, na vyvýšenině trochu vlevo Hogben’s Folly, nazvaný tak proto…“

Průvodce dosud platil. Co platilo roku 1833, platilo i roku 1939. Za tu dobu se tam nepostavil žádný dům; nevzniklo žádné město. Hogben’s Folly pořád čnělo nad krajinou; rovina, rozdělená na pole, se změnila jen potud, že pluhy do jisté míry nahradil traktor. Kůň zmizel, ale kráva zůstala. Být tu Figgis, vyjádřil by to stejně. Tak si říkali, když tam v létě sedávali a pili s hosty kávu. Když byli sami, neříkali nic. Dívali se po krajině; dívali se na to, co znají, zda snad to, co znají, není dnes jiné. Většinou to bylo stejné.

„Proto je krajina tak smutná,“ řekla paní Swithinová a spustila se na lehátko, které jí přinesl Giles. „A tak krásná. Bude tu,“ a hlavou kývla na pruh mlhy, kladoucí se na vzdálená pole, „až my tu nebudem.“

Giles hřmotně zaklapl lehátko. Jedině tak může dát najevo podráždění, vztek nad těmi šosáky, kochajícími se vyhlídkou při kávě se smetanou, když celá Evropa – tam za vodou – se ježí jako… Nezmohl se na metaforu. Jen nevýrazný „ježek“ mu zobrazoval představu Evropy, ježící se děly, ověšenou letadly. Co nevidět vyryjí děla do půdy brázdy; letadla rozbijí Bolney Minster napadrť a vyhodí Folly do povětří. Má přece ten kraj také rád. Odsuzoval tetu Lucy, že kouká na krajinu, místo aby dělala – co? Vdala se za venkovského šlechtice – už umřel –, měla dvě děti, jeden je v Kanadě, druhý ženatý v Birminghamu. Otce miluje, toho soudit nebude; a on sám, ani se nenadál; a teď tu sedí s těmi šosáky a kouká na krajinu.

„Krásné,“ řekla paní Manresová, „krásné…,“ zašeptala. Zapalovala si cigaretu. Větřík jí sfoukl sirku. Giles ohnul dlaň a škrtl druhou sirku. Ji také neobviňuje – proč, to neví.

„Když už vás zajímají obrazy,“ řekl Bartholomew zamlklému hostu, „řekněte mi, proč nás jako národ neinteresuje, netanguje a nestimuluje,“ – po šampaňském se mu dlouhatánská cizí slova sama hrnula na jazyk – „to vznešené umění, zatímco svého Shakespeara zná paní Manresová, ať promine starci tu smělost, nazpaměť.“

„Shakespeara nazpaměť!“ bránila se paní Manresová. „Zda být, či nebýt, to je, oč t…