Mezi akty

Obecenstvo se scházelo. Svolávala je hudba. Už zas táhli po pěšinách i přes trávník. V čele průvodu šla paní Manresová s Gilesem po boku. V pevných baňatých křivkách jí kolem ramen vlála šála. Zdvíhal se vítr. Za zvuků gramofonu kráčela po trávníku a vypadala jako bohyně, plavná, bujará, až jí roh hojnosti přetéká. Bartholomew šel za nimi a blahořečil síle lidského těla, že zúrodňuje zemi. Giles se udrží na své dráze, dokud ho ona potáhne k zemi. Zčeřila mu dokonce stojaté vody v starém srdci – byl to hotový hřbitov, ale hned tam vzlétly vážky a zachvěly se traviny, jak se paní Manresová za zvuků gramofonu blížila po trávníku.

Nohy křupaly po písku. Hlasy štěbetaly. Vnitřní hlas, ten druhý hlas říkal: Nelze popřít, že tato skvělá hudba, linoucí se z houští, vyjadřuje jakousi vnitřní harmonii. „Sotva se probudíme,“ (myslili si někteří) „den nás drtí svou tvrdou palicí.“ – „Úřad“ (myslili si jiní) „vede nutně k nerovnostem. Na všechny strany rozptýlené a roztroušené svolává zvonek. ‚Cink – cink – cink,‘ zvoní telefon. ‚Do toho!‘ ‚Obsluhovat!‘ zvoní do krámu.“ A tak se podrobujeme ďábelskému, dávnému, věčnému řádu, danému nám shůry. A posloucháme. „Pracujem, sloužíme, tlačíme, zápolíme, vyděláváme – na útratu – tady? Kdepak. Teď? Ne, až někdy. Až budeme mít uši hluché a srdce okoralé.“

Zezadu se tlačili na pana Cobbeta z Cobbs Corner – zastavil se nad květinou.

Slyším hudbu, říkali. Hudba nás probouzí. Hudba ukazuje, co je skryté, spojuje, co se rozbilo. Dívejte se a poslouchejte. Pohleďte na květiny, jak rudě, bělostně, stříbřitě a modře září. A stromy nás mnohojazyčným mnohoslabikováním, zelenými a žlutými listy strkají a šoupají a pobízejí nás jako špačky a vrány, jen se shlukněte, shromážděte se, ať se pobavíte a poveselíte, a červená kráva zatím půjde dál a černá tiše postojí.

Obecenstvo došlo na svá místa. Někteří usedli, jiní chvíli postáli, otáčeli se a rozhlíželi po krajině. Jeviště bylo prázdné, herci se dosud v křoví převlékali. Diváci se navzájem oslovovali a bavili. Úryvky a útržky zalétly až k slečně La Trobové, stojící za stromem, scénář v ruce.

„Nejsou hotoví… slyším, jak se smějou“ (říkali). „…Převlékání. To je důležité, převlékání. A je příjemně, slunce už tak nepálí… Jediná výhoda, kterou nám válka přinesla – delší dny… Kde jsme zůstali? Pamatujete se? Alžbětinci… Možná že dojde až do dneška, když bude přeskakovat… Myslíte, že se lidi mění? Šaty samozřejmě… Ale myslím – my sami…

Uklízela jsem šatník a našla tatínkův starý cylindr… Ale my sami – měníme se?“

„Ne, na politiky nic nedám. Jeden můj známý byl v Rusku. Říká… A má dcera se právě vrátila z Říma, říká, že obyčejní lidi, třeba v kavárnách, nenávidí diktátory… On každý mluví jinak…“

„Viděla jste to v novinách – o tom psu? Myslíte, že psi nemohou mít štěňata? … A o královně Mary a vévodovi Windsorském na jižním pobřeží? … Vy tomu věříte, co stojí v novinách? Já se ptám řezníka nebo hokynáře… Tamhle je pan Streatfield, nese košatinu… Hodný farář, to vám řeknu, t…