Paní Dallowayová

Bylo přesně dvanáct hodin; dvanáct podle Big Benu, jehož úder se nesl nad severní částí Londýna; splynul s údery jiných hodin, tenkým éterickým způsobem se smísil s mraky a chomáčky kouře a dozněl mezi racky – odbilo dvanáct, když Clarissa Dallowayová položila své zelené šaty na postel a Warren Smithovi kráčeli po Harley Street. Na dvanáctou byli objednáni. To je nejspíš dům sira Williama Bradshawa, tam, co stojí to šedé auto. (Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu.)

A taky že bylo – to šedé auto sira Williama Bradshawa; nízké, silné, šedé, s nenápadnými propletenými iniciálami na dvířkách, jako by s tím pompa heraldiky nějak nešla dohromady, tento člověk je přízračný dobrodinec, kněz vědy; a jelikož auto je šedé, tak uvnitř, aby se hodily k jeho střízlivé dokonalosti, se povalovaly šedé kožešiny a stříbrošedé plédy, aby lady nemrzla, když na něj musela čekat. Neboť sir William jezdíval i sto kilometrů či dál mimo Londýn navštívit bohaté postižené, kteří si mohli dovolit ten vysoký poplatek, jejž si sir William velice případně za své rady účtoval. Lady zatím čekala s plédy na kolenou hodinku či déle, pohodlně se opřela zády, někdy přemýšlela o pacientovi, někdy, omluvitelně, o té stěně ze zlata, která minutu po minutě rostla, zatímco ona čekala; stěně ze zlata, která rostla mezi nimi a všemi těmi přesuny a úzkostmi (nesla je statečně; taky se museli všelijak protloukat), až měla pocit, že se octla na klidné hladině oceánu, kde vanou jen větry provoněné kořením; vážená, obdivovaná, objekt závisti, nebylo snad přání, které by se jí nesplnilo, třebaže ji mrzelo, jak zbytněla; slavnostní večeře každý čtvrtek pro manželovy kolegy; občas zahájení nějakého dobročinného bazaru; setkání s královskou rodinou; avšak bohužel příliš málo času s manželem, jehož pracovní vytížení rostlo a rostlo; syn na elitní škole v Etonu si vede dobře; byla by ráda měla také dceru; avšak má spousty zájmů; postavení dětí; rehabilitace epileptiků a fotografování, takže pokud se cestou naskytla budova kostela, nebo dokonce chátrající kostel, podplatila kostelníka, ten jí půjčil klíče a ona pořídila fotografie téměř k nerozeznání od práce profesionálů, zatímco čekala.

Sir William už také nebyl žádný mladík. Pracoval pilně; svého postavení dosáhl jen díky svým schopnostem (byl synem obchodníka); miloval své povolání; na slavnostech se uplatňoval jako výrazná osobnost a dobře mluvil – což všechno mu tou dobou, kdy získal šlechtický titul, dodalo ztěžklé, unavené vzezření (proud pacientů neustával, zodpovědnost i výsady jeho povolání byly tak náročné), kterážto únava spolu s šedými vlasy ještě umocňovaly mimořádnou skvělost jeho osoby a propůjčovaly mu pověst (jež v jeho léčbě nervových případů měla maximální důležitost) nejen bleskové dovednosti a téměř neomylné přesnosti diagnózy, ale také účasti, taktu, pochopení lidské duše. Viděl to v okamžiku, kdy vešli do místnosti (jmenovali se Warren Smithovi); byl si jistý hned, jak toho muže uviděl; šlo o nesmírně vážný případ…