Paní Dallowayová

Šedá chůva se znovu pustila do pletení, když Peter Walsh na rozpálené lavičce vedle ní začal chrápat. V těch šedých šatech, jak pohybovala neúnavně, a přece klidně rukama, vypadala jako bojovnice za práva spáčů, jako jeden z těch přízraků, které se noří v příšeří lesů, jež vytváří obloha a větvičky. Osamělý poutník, jak tak prochází úvozy, rozvlňuje kapradí a ničí ohromné bolehlavy, náhle vzhlédne, protože spatří obrovskou postavu na konci cesty.

Možná je přesvědčením ateista, nicméně ho překvapují okamžiky prazvláštního povznesení. Mimo nás neexistuje nic krom stavu mysli, domnívá se; touha po klidu, po úlevě, po něčem mimo tyhle ubohé trpaslíky, tyhle slabé, tyhle ošklivé, tyhle zbabělé muže a ženy. Ovšem pokud si ji dokáže představit, pak svým způsobem existuje, říká si, a jak jde dál po cestě s očima upřenýma na oblohu a větvoví, rychle je obdařuje ženstvím; s úžasem vidí, jak důstojnými se stávají; jak majestátně, když je rozvlní větřík, s temným třepotáním listí rozdávají křesťanskou lásku, pochopení, rozhřešení, a pak, jak se náhle vznesou vzhůru, zhatí zbožnost svého vzezření bezuzdným hýřením.

Takové jsou ty vidiny, jež osamělému poutníkovi nabízejí velké rohy hojnosti plné ovoce nebo mu šeptají do ucha jako sirény unášené pryč zelenými mořskými vlnami nebo se mu zničehonic zjeví před očima jako kytice růží či vyplouvají na hladinu jako bledé tváře, jež se rybáři marně snaží v těch vodách obejmout.

To jsou ty vidiny, jež bez ustání vyplouvají nahoru, kráčejí vedle, zaclánějí svou tváří skutečnost, čímž často přemůžou osamělého poutníka a odejmou mu pocit tohoto světa, přání vrátit se, a místo toho mu nabídnou všeobecný smír, jako by (tak si to alespoň m…