Paní Dallowayová

Láska také ničí. Všechno, co bylo pěkné, vše, co bylo opravdové, je pryč. Vezměte si Petera Walshe. Okouzlující, chytrý muž, na všechno možné měl vlastní názor. Když jste se chtěli dozvědět něco o papeži nebo řekněme o Addisonovi nebo jen tak tlachat o ničem, jaký kdo je, co co znamená, Peter to znal líp než kdo jiný. Právě Peter jí pomohl; Peter, který jí půjčoval knihy. Ale podívejte se na ženy, které miloval – vulgární, triviální, obyčejné. Jen považte, zamilovaný Peter – přišel se na ni podívat po všech těch letech, a o čem mluvil? O sobě. Děsivá záliba! pomyslela si. Ponižující záliba! říkala si, když si vzpomněla, že Kilmanová a její Elizabeth jdou do obchodního domu Army and Navy.

Big Ben odbil půl.

Jak zvláštní to bylo, podivné, ano, dokonce dojemné vidět tu starou paní (byly sousedkami už tolik let), jak odstoupí od okna, jako by ji k sobě poutal ten zvuk, ten provaz. Přestože byl mocný, měl s ní cosi společného. Dolů, dolů, doprostřed obyčejných věcí ukázal prst a učinil tento okamžik slavnostním. Ten zvuk ji nutí, představovala si Clarissa, pohnout se, jít – ale kam? Clarissa se ji snažila pohledem sledovat, jak se otočila a mizela, a ještě tak tak zahlédla její čepec probělávající vzadu v ložnici. Stále tam ještě byla, chodila sem a tam na druhém konci místnosti. K čemu víry a modlitby a pršipláště? Když, pomyslela si Clarissa, tamto je zázrak, tamto je mysterium; tím myslela starou paní, kterou viděla přecházet od prádelníku k toaletnímu stolku. Pořád ji ještě viděla. A to nejvyšší tajemství, o kterém si třeba Kilmanová říká, že je vyřešila, nebo Peter říká, že je vyřešil, ale Clarissa nevěří, že by jeden či druhý měli vůbec nejmenší tušení o nějakém řešení, je prostě tohle: tady je pokoj, tam jiný. Vyřešilo snad tohle náboženství nebo láska?

Láska – ale tu ty druhé hodiny, hodiny, které vždycky odbíjely dvě minuty po Big Benu, si to přišouraly s nákladem maličkostí, které vysypaly, jako by Big Ben sice splýval s majestátem a stanovoval zákon, tak vážný, tak spravedlivý, ale ona musí pamatovat na všechny možné další maličkosti – paní Marshamovou, Ellie Hendersonovou, poháry na zmrzlinu – všechny možné maličkosti se na ni valily a dotíraly a tančily při doznívání toho vážného úderu, který ležel natažený jako zlatý prut na moři. Paní Marshamová, Ellie Hendersonová, poháry na zmrzlinu. Musí okamžitě telefonovat.

Užvaněně a rozbouřeně působily ty opožděné hodiny, jak se rozezněly po Big Benu, naložené samými maličkostmi. Ubité, rozbité nájezdem kočárů, brutalitou dodávek, dychtivým postupem myriád hranatých mužů, předvádějících se žen, kupolí a vížek úřadů a nemocnic, ty poslední zbytky tohoto nákladu drobností jako by se tříštily, jako sprška vyčerpané vlny, o tělo slečny Kilmanové, která chvíli nehnutě postála na ulici, aby zamumlala: “Jde o tělo.”

Tělo musí ovládat. Clarissa Dallowayová ji urazila. To čekala. Ale ona nezvítězila; nezvládla to tělo. Ošklivá, nemotorná – Clarissa Dallowayová se jí smála, že je taková; a oži…