Paní Dallowayová

“Snažte se o sobě přemýšlet co nejméně,” poradil mu laskavě sir William. Tenhle člověk opravdu nemůže zůstat na svobodě.

Chtějí se ho ještě na něco zeptat? Sir William všechno zařídí (slíbil polohlasem Rezii) a mezi pátou a šestou odpoledne jí dá vědět.

“Spolehněte se ve všem na mě,” řekl a propustil je.

Ještě nikdy, nikdy v životě Rezia takhle netrpěla! Požádala o pomoc, a byla zrazena! Zradil je! Sir William Bradshaw není dobrý člověk.

“Jen provoz toho auta ho musí stát majlant,” řekl Septimus, když vyšli na ulici.

Tiskla se k jeho paži. Opustili je.

Ale co víc chtěla?

Svým pacientům dával tři čtvrti hodiny; a pokud v téhle náročné vědě, která zachází – s čím vlastně? – s nervovou soustavou, s lidským mozkem, ztratí doktor schopnost zůstat nad věcí, pak jako doktor selže. Musíme být zdraví; zdraví je důležité; takže když k vám přijde člověk a řekne, že je Kristus (což je běžný přelud) a že přináší poselství, což většinou přináší, a vyhrožuje, že se zabije, což často činí, musíte zůstat nad věcí; nařídíte klid na lůžku; klid v samotě; ticho a odpočinek; odpočinek bez přátel, bez knih, bez poselství; půlroční klid; až člověk, který sem přišel s váhou necelých padesát kilo, odchází a váží pětasedmdesát.

Schopnost, božská schopnost zůstat nad věcí, bohyně sira Williama, již získal, když chodil po nemocnicích, lovil lososy, v Harley Street zplodil jednoho syna s lady Bradshawovou, která sama chytala lososy a fotografovala tak, že byste skoro soudili, že to dělal profesionál. Zůstával-li nad věcí, prospíval sir William nejen sobě, ale také Anglii, zavíral její šílence, zakazoval porody, trestal zoufalství, těm, kdo nebyli duševně zdraví, znemožňoval, aby své názory šířili, až oni také sdíleli s ním jeho schopnost zůstat nad věcí – tedy jeho, pokud to byli muži, pokud ženy, pak její, lady Bradshawové (ona vyšívala, pletla, čtyři večery ze sedmi trávila doma se synem), a pak nejenže si ho kolegové vážili, podřízení se ho obávali, ale přátelé a příbuzní jeho pacientů k němu cítili hlubokou vděčnost za to, že trval na svém, aby tihle proročtí Kristové a Kristusky, kteří předpovídali konec světa nebo příchod Boha, pili mléko na lůžku, jak jim sir William nařídil; sir William se svou třicetiletou zkušeností s takovými případy a svým neomylným instinktem rozlišit: tohle je šílenství, tohle rozum; vlastně se svou schopností zůstat nad věcí.

Ovšem tato schopnost má sestru, méně úsměvnou, hrozivější Bohyni, která i v tomto okamžiku – ať už je to v horku a písku Indie, blátě a bažinách Afriky nebo na periferii Londýna, zkrátka všude, kde podnebí či ďábel pokoušejí lidi, aby odpadli od té pravé víry, jež je ta její – rozbíjí svatostánky, tříští idoly a na jejich místo staví vlastní přísný pohled. Jmenuje se Konverze a krmí se vůlí těch slabých, ráda působí, ráda vnucuje, zbožňuje své rysy odrážející se na tváři obyvatelstva. Stojí a káže z dřevěného truhlíku v Hyde Parku; halí se do bílého a kajícnicky převlečená za bratrskou lásku kráčí továrna…