Paní Dallowayová

Nezapomeň na večírek, nezapomeň na večírek, říkal si Peter Walsh, když šel po ulici a rytmicky si to pro sebe opakoval, do taktu s tokem zvonů, přímým a neúhybným zvoněním Big Benu ohlašujícím půl. (Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu.) Ach, tyhle večírky, říkal si; Clarissiny večírky. Proč pořádá tyhle večírky? přemýšlel. Ne že by za to mohla ona nebo snad tenhle šašek ve fraku s bílým karafiátem v klopě, který se k němu blížil. Jen jediný člověk na světě mohl být jako on, zamilovaný. A tady je, ten šťastlivec, odráží se ve výloze výrobce aut na Victoria Street. Nechal za sebou celou Indii: planiny, hory, epidemie cholery; okrsek dvakrát tak velký co Irsko; těch rozhodnutí, ke kterým musel dospět sám – on, Peter Walsh, který teď byl poprvé v životě opravdu zamilovaný. Clarissa zatvrdla, říkal si; navíc je, jak tušil, kapánek sentimentální, a díval se přitom na ta skvělá auta, která jsou schopna ujet – kolik že kilometrů na kolik litrů? Měl slabost pro stroje; zavedl ve svém okrsku pluh, objednal kolečka z Anglie, ale kuliové je nechtěli používat, o tom všem nemá Clarissa ani ponětí.

To, jak řekla “Á, moje Elizabeth! ” – to ho naštvalo. Proč ne prostě “Á, Elizabeth!”? Cítil v tom neupřímnost. A Elizabeth to taky neměla ráda. (Stále ještě poslední záchvěvy toho vyzvánějícího hlasu rozechvívaly vzduch kolem; půl; bylo ještě brzy; pořád teprve půl dvanácté.) On mladým lidem rozuměl; měl je rád. Už jako dívka měla v sobě Clarissa jakousi bázlivost, která se ve středním věku změní v konvenčnost, a pak je po všem, je po všem, říkal si a díval se poněkud unaveně do hlubin za sklem a přemýšlel, jestli ji snad naštval tím, že přišel v tuhle hodinu; náhle ho zaplavil stud nad tím, jak pošetile se choval; plakal; vyléval si city; řekl jí všechno, jako obvykle, jako obvykle.

Když mrak přeletí přes slunce, na Londýn padne ticho; a padne taky na mysl. Úsilí ustane. Čas se plácá na stožáru. Tu se zastavíme; postojíme. Jedině pevná kostra zvyku drží lidskou schránku pohromadě. Tam, kde není nic, říkal si Peter Walsh pro sebe; a měl pocit vykotlanosti, naprosté prázdnoty uvnitř. Stál tam a říkal si, Clarissa mě odmítla.

Á, řekl zvon u Svaté Markéty, jako hostitelka, která vejde do salonu přesně s úderem celé a zjistí, že hosté už tam jsou. Nejdu pozdě. Ne, je přesně půl dvanácté, říká. Přesto, třebaže má naprostou pravdu, její hlas, protože je to hlas hostitelky, nechce vnucovat svou individualitu. Jakýsi zármutek z minulosti ho drží; jakási starost o přítomnost. Je půl dvanácté, říká, a zvon od Svaté Markéty vklouzne do zákoutí srdce a hrouží se do jednoho zazvonění po druhém, jako cosi živého, co se chce svěřit, rozptýlit, rozkošně se zachvět a být v klidu – jako Clarissa sama, říkal si Peter Walsh, která schází dolů s úderem celé, od hlavy k patě v bílém. Je to Clarissa sama, říkal si s hlubokým citem, a neuvěřitelně jasná, a přece matoucí vzpomínka na ni, jako by tenhle zvon vstoupil do pokoje tehdy před lety, kde seděli v nějakém velmi důvěrném…