Paní Dallowayová

Bylo to strašné, křičel, strašné, strašné!

Nicméně slunce hřeje. Nicméně člověk se z toho dostal. Nicméně život jde jako vždy den za dnem. Nicméně, pomyslel si, zívl a začal si všímat okolí – Regent’s Park se od jeho klukovských let téměř nezměnil, kromě těch veverek –, nicméně nejspíš je vždycky něco za něco – když tu malá Elise Mitchellová sbírající oblázky do sbírky, kterou s bratrem vytvářeli na krbové římse dětského pokoje, plácla hrstičku chůvě do klína a odcupitala rovnou pod nohy nějaké paní. Peter Walsh se nahlas zasmál.

Avšak Lucrezia Warren Smithová si zrovna říkala: Je to zlomyslnost; proč bych měla trpět já? ptala se sama sebe, když kráčela po široké cestě. Ne, už to nesnesu, říkala si, když opustila Septima, který už nebyl Septimem, ať si říká tvrdé, kruté, zlomyslné věci, mluví sám se sebou, mluví s nějakým mrtvým, tamhle na lavičce; když do ní děcko střemhlav narazilo, upadlo a propuklo v pláč.

To jí spíš poskytlo útěchu. Postavila holčičku na nohy, oprášila jí šatičky a políbila ji.

Ona sama přece neudělala žádnou chybu; milovala Septima; byla šťastná; mívala krásný domov tam, kde dosud žije její sestra a vyrábí klobouky. Proč by měla trpět ona?

Holčička odběhla rovnou k chůvě a Rezia viděla, jak ta jí nejdřív vyčinila, pak ji utěšila a zvedla na klín, když předtím odložila pletení, a ten laskavě vyhlížející pán jí půjčil své hodinky, aby si je otevřela a uklidnila se – ale proč by tomu všemu měla být vystavena ona? Proč ji nenechal v Miláně? Proč ji mučí? Proč?

Rozvlněny slzami, široká cesta, chůva, muž v šedém, kočárek, se jí kymácely před očima. Je to její osud, aby ji trápil tenhle zlovolný mučitel. Ale proč? Připadala si jako pták ukrývající se pod tenkou stříškou listu, který zamrká do slunce, když se list pohne; škubne sebou, když zapraská suchá větvička. Připadalo jí, že je tomu všemu vystavena; obklopena ohromnými stromy, obrovskými oblaky lhostejného světa, vystavena tomu všemu; mučena – a proč by měla trpět? Proč?

Zamračila se; dupla si. Musí se zase vrátit k Septimovi, protože už je pomalu čas, aby šli za sirem Williamem Bradshawem. Musí se vrátit a říct mu, že musí jít, vrátit se k němu, který tam sedí na té zelené lavičce pod stromem, povídá si sám se sebou nebo s tím mrtvým Evansem, kterého viděla jenom na okamžik jednou v obchodě. Připadal jí jako příjemný tichý člověk; býval to Septimův dobrý kamarád, zabili ho ve válce. Ale takové věci se stávají každému. Každý má přátele, kteří zahynuli ve válce. Každý se něčeho vzdává, když se vdá či ožení. Ona se vzdala svého domova. Přijela žít sem, do tohohle hrozného města. Ale Septimus se nechal unášet strašlivými myšlenkami, což ona by mohla také, kdyby se o to pokusila. Byl čím dál podivnější. Říkal, že slyší hlasy za zdmi ložnice. Paní Filmerové to přišlo divné. Taky leccos vídal – třeba hlavu staré ženy uprostřed kapradí. Přesto dokázal být šťastný, když chtěl. Vyjeli si do Hampton Court, seděli v horním patře autobusu a byli naprosto šťastní. V trávě r…