Hadrián z Římsů

OBRAZ 2.
SÍŇ RYTÍŘE ČELAKOVSKÉHO NA HRADĚ

RYTÍŘ: Za několik hodin budu se moci se stínem měřit, ale ještě tu nikde není. Hej, Lepohlave?

LEPOHLAV vejde.

RYTÍŘ: Kde je má dcera?

LEPOHLAV: Se slečnou Jenovefou v kapličce.

RYTÍŘ: Když se sestra má do kapličky dostane, nevyjde z ní, pokud svými otčenášky všecky svatá a světice nepodělí. Přines mně snídani.

LEPOHLAV odejde.

RYTÍŘ: Nebudu již déle takto živ. Pokud se to děvče jen rozvíjelo, nelákal jsem k sobě mnohotvárný hluk. Teď je ale růže ve spanilém květu, ať si ji utrhne ruka důstojná.

JENOVEFA (přináší snídani): Dobré jitro, Světislave, pozdravuje tě Ludmila svatá.

RYTÍŘ: Amen.

JENOVEFA: Žes tak dlouho na snídani čekal, nenaříkej než na Ruměnu. Poslouchala sedmihláska.

RYTÍŘ: Kde je to děvče?

JENOVEFA: Obchází tam v podhradí, jako by někoho vyhlížela – to děvče se mi nelíbí.

RYTÍŘ: Proč? Že poslouchala sedmihláska? Mládež se vždycky na jaro těší.

JENOVEFA: Pro májové rozkoše netřeba jí ani na luka, ani do luhů běhat. Jindy jsem ji musila pětkrát i šestkrát budit. Dnes je první vzhůru, a od rána již z domu.

RYTÍŘ: Člověk se v mládí mění jako povětří. Či snad myslíš, že láska?

JENOVEFA: Myslím – pámbu s námi a zlé pryč – myslím.

RYTÍŘ: Jak?

JENOVEFA: Já jsem sice v tu strašlivou nemoc nikdy neupadla, věrné dušičky mne jí vždycky vystříhaly, ale slýchala jsem, že jsou muži závadní jako v lese pěšinka a klamná jejich slova záhubná jako meče jedem napuštěné.

RYTÍŘ: Hm – to – to může být, ale toho bude brzy konec.

JENOVEFA: Ale jak?

RYTÍŘ: Zasnoubíme ji.

JENOVEFA: Čisté dušičky! To dítě?

RYTÍŘ: To dítě. Ano, v mých očích už není dítětem.

JENOVEFA: Když jsem já byla v jejích letech…

RYTÍŘ: Bylas k sňatku podobnější než dnes.

JENOVEFA: Modlila jsem se vstávajíc lehajíc…

RYTÍŘ: Aby se ti muži vyhýbali. A to se také stalo.

JENOVEFA: A komu ji zasnoubíš?

RYTÍŘ: Čekám ženicha ještě dnes.

JENOVEFA: Ještě dnes? Táák!

RYTÍŘ: Ruměna o tom teprv od večera ví. Dozrává, já šedivím. Ať tedy přijede dávno čekaný zeť; a naplní opět hlučnějším životem tyto ospalé hradby.

JENOVEFA: A kdo je – odkud je ten dávno čekaný?

RYTÍŘ: Vážného přítele syn. Otec byl chrabrý jako Bivoj a je moudrý jako praotec Krok. Byl bych rád, kdyby syn byl o něco uhlazenější, výmluvnější a družnější než otec – jediný trn prsa má hlodá, že totiž Kyliánův syn již přes třicítku vkročil, nad čímž se snad Ruměna pozastaví. Stane-li se tak, musíš hledět ten vrtoch z ní vypudit.

RUMĚNA (radostně vběhne): Otče, tetinko, již jedou, již jsou tu!

RYTÍŘ: Kdo?

RUMĚNA: Dva jezdci. Jeden bude bezpochyby Hadrián z Římsů. Ptali prý se, zda je sídlem na tomto hradě šlechetný rytíř Světislav Čelakovský.

RYTÍŘ: To bude on. (Odkvapí.)

RUMĚNA dívá se z okna.

JENOVEFA: Ubohá Jenovefo, tvého tichého živobytí bylo dnes jitro poslední. Ten tu bude pustodivný rozmar ve věčném vytržení hlučeti a kde jindy adventní mé písně libozvučně zaznívaly…

RUMĚNA (u okna): Již jsou tu!

JENOVEFA: Ty se tak těšíš, jako by ten Hadrián …