Hadrián z Římsů

OBRAZ 5.
SÍŇ NA HRADĚ ČELAKOVĚ

RUMĚNA: Jen několik měsíců, otče dobrotivý.

RYTÍŘ: Ani několik dní!

RUMĚNA: Otče, můj milostivý otče, než bych si tak nakvap Hadriána vzala, raději mne do kláštera zavři.

RYTÍŘ: Aby se srdce tvoje ve dne v noci trudilo – nestane se. Přivykneš mu časem.

RUMĚNA: Nikdy, otče! Vždyť je mému otci a všem rytířům v kraji tak neroven a nepodoben, naproti němu můj Želmír –

RYTÍŘ: Želmír? – Tvůj Želmír?!

RUMĚNA: Ano, otče, toho nade všecko miluji.

RYTÍŘ: Hromy a blesky! Kdy, kde a jak jsi ho poznala?

RUMĚNA: U svaté Anny na pouti.

RYTÍŘ: A Jenovefa mi nic neřekla.

RUMĚNA: Sama, otče, nic nevěděla.

RYTÍŘ: Tím hůř, pokoutně se ten rytíř o mou dceru ucházel.

RUMĚNA: Otče, vždyť on není rytíř.

RYTÍŘ: Cože – dítě, dcero, krvi Čelakovská, snad jsi mé šediny nezneuctila.

RUMĚNA: Pro dobrý bůh, co jsem zlého učinila?

RYTÍŘ: Kdo vás svedl dohromady?

RUMĚNA: Želmír říká, že milosti naší anděl.

RYTÍŘ: Kde jste se scházeli?

RUMĚNA: V hájku.

RYTÍŘ: Za bílého dne?

RUMĚNA: Za jarního jitra. A –

RYTÍŘ: A?

RUMĚNA: Někdy v první soumrak.

RYTÍŘ: Nešťastné dítě! Želmírovi řekneš, aby zítra, před soumrakem se na mém hradě zastavil.

RUMĚNA odejde.

JENOVEFA vejde.

RYTÍŘ: Přicházíš jako na zavolanou. Myslel jsem, že už dávno spíš. Kde jsi byla?

JENOVEFA: Jak mohu spát, když vidím, že nevina s vinou tu zápasí.

RYTÍŘ: Do propasti s vinou!

JENOVEFA: Dobře máš, bratře. Na lože nepomysli, dokud se to neblahé klubko nerozmotá.

RYTÍŘ: Jaké klubko?

JENOVEFA: S těmi Hadriány.

RYTÍŘ: Je rozmotáno.

JENOVEFA: Dávno?

RYTÍŘ: Kyliánův syn se bude ctít, a podvodník dozrává k trestu!

JENOVEFA: Znáš syna Kyliánova?

RYTÍŘ: Podle otcova listu ano.

JENOVEFA: Prosím tě, bratře, přesvědč se, než budeš pokračovat.

RYTÍŘ: Nejsi přesvědčena…?

JENOVEFA: Líbí se ti ten jednooký?

RYTÍŘ: Nemoc ani krásy těla ani bystrosti nepřidá.

JENOVEFA: Na kom je devatenáctiletý neduh více vidět na hořejším nebo na dolejším?

RYTÍŘ: Neduh? Na dolejším, ale všecko ostatní je opak pravdy.

JENOVEFA: Listy ničeho nedokazují. List mohl jednomu se ztratit, druhému buď náhodou, anebo šibalstvím do ruky se dostat.

RYTÍŘ: Pravda, ale jak se toho dopátrat?

JENOVEFA: Musels pozorovat, v jakých byl nesnázích, když ses ho na otce a na jeho rod vyptával.

RYTÍŘ: To – to je pravda.

JENOVEFA: Jak mu zbrojnoš, který se jako jeho velitel choval, takřka slovo za slovem napovídal a pronesl-li něco svého, že to ani šlechetného mravu nemělo.

RYTÍŘ: To – to je také pravda. Ale –

JENOVEFA: Stopuj ještě dále.

RYTÍŘ: Jak, jak?

JENOVEFA: Jeho náchylnost k pití…

RYTÍŘ: Už dost! Hm – hmm – kdybych byl syna Kyliánova skutečně do vězení poslal –

JENOVEFA: Jako že jsi poslal!

RYTÍŘ: To by mě šeredně mrzelo.

JENOVEFA: Vším právem.

RYTÍŘ: A jeho soupeř by zasloužil.

LEPOHLAV (vejde): Pane rytíři, strašlivé věci se dějí nad hradem i pod hradem. Ten skuhravý Hadrián je kouzelník, v tom okamžení je tisíc mil od nás. Ve vězení ani stopy po něm. To není všechno. V m…