Divotvorný klobouk

Výjev 14. 

Kluk. Předešlí.

Kluk (s konvicí). Tu jest víno. Šumáři (jeden po druhém pijí). 

Strnad. Tedy píte, a pak hrajte! 

Šumaři (štemují).

Koliáš. Kde pak ale ten klobouk má, můj nejlaskavější?

Křepelka. Nemůže to již dlouho trvati.

Koliáš. Kéž by to již bylo! Mám na zahradě nádenníka, a ten chlupáč zahálí, nestojímli vždy, jako stráž za ním.

Šumaři (hrají).

Strnad. Juhu! Ať žije Hilaritas! – Píte, příteli!

Pohořalský. Zaplať Pánbůh! Vivat! (Pije.)

Křepelka (pro sebe). Bude tak dlouho piti, až se opije, a pak se sám prozradí.

Strnad. Dost toho! – Ta basa jest poněkud rozštemovaná; fagot as o patnáct zvuků vejš; ale dobře jste hráli, buďtež živi! (Pije). – Pane hostinský, co jsem dlužen?

Barnabáš. Hned to spočítám, milostpane.

Koliáš. Chvála Bohu, teď se pravda ukáže 

Křepelka (pro sebe). Anebo lež. 

Strnad. Francesco, můj klobouk! 

Zvonek (vezme z malované truhličky klobouk). Tu jest.

Strnad (jako pro sebe). Klobouku! já jsem hotov. Nyní čiň ty svou povinnost! (Posadí si jej na hlavu.)

Koliáš (pro sebe). Rozpuknu se dychtivostí! 

Křepelka (taktéž). Sotva se na stolici držím. 

Koliáš. Neslyšel jste nic, můj nejlaskavější? 

Křepelka. Co pak?

Koliáš. Zdá se mi, že ku klobouku něco mluvil.

Křepelka. Tak to vždycky dělá. 

Strnad. Nuž, brzoli to bude, pane hostinský? 

Barnabáš. Hned. (S tabulkou v ruce.) Tu jsem 

Koliáš. Hle, hle, můj nejlaskavější, s tabulkou v ruce!

Strnad. Co to dělá?

Barnabáš (na počet se dívaje). Šest a dvacet – 

Koliáš. Šest a dvacet – můj nejlaska – 

Strnad (vstane). Jak?!

Barnabáš (se naň podívá). Šest a – (jako se zpamatovav). Můj dobrý Bože! nic – nic – dokonce nic!

Strnad. Dobře jste počítal?

Barnabáš. Což jest o to, každý krok! – Avšak – jsem očarován – počet mi s tabulky zmizel – a pročež – a pročež nejste nic dlužen.

Strnad. Nerad bych vám ublížil –

Barnabáš. Ó! – nedám si také ublížiti; ale – (pot si utíraje) všecko jest zaplaceno.

Strnad (k Pohořalskému). Slyšíte to, příteli? všecko jest zaplaceno. Vy jste svědek.

Pohořalský (poněkud již opilý). Já jsem svědek, zaplať Pánbůh!

Barnabáš. To jest –

Strnad. Co jest pane hostinský?

Barnabáš. Všecko v pořádku, milostpane! – Prosím, račtež mne opět co nejdříve navštíviti!

Strnad. Staniž se. Posledním večerem živobytí svého u vás se ještě zastavím. S tím vínem zapomněl jste do Burgundska zajeti, když jste je v Moravě nakoupil; ostatní bylo všecko dobře.

Křepelka (ke Koliášovi, jenž s otevřenou hubou poslouchá a se dívá). Co tomu říkáte, drahý pane Koliáši?

Koliáš. V tom klobouku sedí buď dva mladí anebo jeden hodně starý ďábel!

Křepelka. A já bych měl od něho upustiti? Nikoli, a kdybych tři sta tolarů ukradnou ti měl!

Koliáš (sahaje rychle po svých kapsách, od něho se odšoupne). Ale – můj nejlaskavější! jak jest možná hostinskému takto mluviti?

Křepelka. Kouzly a čáry! Každý hostinský, každý prodavač jest hned tak oslepen.

Strnad (s kloboukem na hlavě odchází). Pane hostinský, mějte mne v paměti!

Barnabáš. Ó, neustále budu na vás mysliti.

Pohořalský (vstav zavrávorá). A mne také, přítelínku!

Barnabáš. Jděte k šípku, přítelínku, a nedávejte se nikdy u mne viděti!

Pohořalský. Nikdy, zaplať Pánbůh!

Koliáš (na straně). Kůrové andělští, jak to…