Blaník

Scéna čtvrtá

VOJTĚCH: (S prázdným pytlem na rameně celý unavený, posadí se na stolici:) Dobré jitro, má žežhuličko!

FILISKA: Děkuji tobě.

VOJTĚCH: Jaks spala?

FILISKA: Dobře. — Co žádáš?

VOJTĚCH: Nic, má žluvičko. Dokonce nic.

FILISKA: Hledáš-li mého otce —

VOJTĚCH: Máš také otce? — Nehledám.

FILISKA: Co tě tedy vede k nám?

VOJTĚCH: Můj rytíř. On pravil, Vojtěše, jdi do katrče k děvčeti, s kterým jsme včerá večer rozmlouvali, a tam na mne počkej. — Nu, šel jsem tedy a tady jsem.

FILISKA: K děvčeti, s kterým jste včerá večer rozmlouvali? — Milý příteli, zmátl sis cestu! Včerá, a již mnoho dní neviděla jsem žádného rytíře.

VOJTĚCH: A! — Chceš se mnou na blázny hrát? — Což jsme nehovořili včera celou hodinu s tebou?

FILISKA: Se mnou?

VOJTĚCH: Ano, s tebou! Já a můj rytíř Zděnek.

FILISKA: Člověče, v tvé lebce straší!

VOJTĚCH: Čerta starého! — Proč to zapíráš?

FILISKA: Ještě jednou, neznám tě.

VOJTĚCH: Jak? — Nesmála ses mi, že se čerta a čarodějníků bojím, he? — Nedalas mi plný krajáček sbíraného mlíka, he? — Mluv, neznáš mne?

FILISKA: Ahahaha!

VOJTĚCH: Nevím, co s tím děvčetem počnu — teď se dokonce směje!

FILISKA: Zbrojnoši, tys namol opilý!

VOJTĚCH: I, dej ty mi svatý pokoj! — Opilý! Ano, kdybych se byl mohl ještě jednou k skalnímu potoku přitřít; ale tak! Po čertech střídmě svých hostů napájejí!

FILISKA: O, ty blázne! Toť se stalo hned před čtrnácti dny!

VOJTĚCH: Jak? — Hahaha! — Nu, teď bych rád věděl, kdo z nás větší blázen? — Znášli-pak ještě svět? — Vždyť jsme se hned vrátili! — Já se tomu divím, že je již bílý den, vždyť jsme se tam jen zatočili?

FILISKA: Hahaha! — A kde jste byli? Kam jste se najednou poděli?

VOJTĚCH: I! Mezi těmi lakomci, blanickými rytíři!

FILISKA: Kde? — V Blaníku?

VOJTĚCH: Nu ano, v jejich kamenné tvrzi.

FILISKA: Není možná! — Kadyby jste tam přišli?

VOJTĚCH: Tys hloupá; cestou!

FILISKA: Ale kterou stranou? Vždyťpak do něho žádného vchodu není? Ne jednou jsem ho obešla kolem a kolem!

VOJTĚCH: To ví Bůh! Já sám nevím. Můj rytíř kráčel za jakýmsi fousatým starcem, a já za mým rytířem.

FILISKA: Můj svrchovaný Bože! Jakžpak to v tom kopci vyhlíží?

VOJTĚCH: I nu blázinku, jako jiném kopci! — Byla tam taková kamenná síň a v ní se procházelo as deset tisíc ozbrojených rytířů.

FILISKA: Deset tisíc? To není možná! Ti by se v kopci ani nesesnali?

VOJTĚCH: Třesky, plesky! Vždyť je vnitřnina větší, než zevnitřnina! — Nu, a ti všickni Zděnka obklopili —

FILISKA: Jakpak asi vyhlížejí?

VOJTĚCH: Jako všickni rytíři! — Ale, můj anjeli, vodu ti tam mají dobrou!?

FILISKA: Ano?

VOJTĚCH: Um! Kapitální! Setkal jsem se tam s několika veselými mužíky, kterým jsem si postěžoval, že bych velkou žízeň měl. — „Přineste mu vodu ze skalního potoku!“ — Pomyslím sám u sebe — tu si sami vypíte! Ale co? — Přinesou mi ji v dřevěném koflíku, já piju, a vezmi si mne dvanáct patriarchů! Voda nechutnala jinák než jako nejstarší mělnické víno!

FILISKA: Aj — tos ty pil?

VOJTĚCH: I, vlil jsem to do sebe! Ale, což je to platno, dlouho-li pak trvá ta dřevěná nádoba?

FILISKA: Cožpak s tím pytlem děláš?

VOJTĚCH: Ten mi darovali.

FILISKA: Prázdný pytel? Ti velikomyslní rytíři!

VOJTĚCH: Bylť ovšem naplněn, ale ovsem. Nějakou chvíli jsem se s tím cloumal; konečně jsem to všecko pod lípu vysypal! (Hodí pytel na zem.) Tu máš, pytel ti daruji.

FILISKA: Copak to v něm zvoní?

VOJTĚCH: Zvoní? — Snad tam ještě několik zrnek ovsa vězí.

FILISKA: Což ti to napadá, oves nezvoní. (Kouká do pytle a vytáhne několik dukátů.) I! — Pán Bůh s námi! — Totě zlato?

VOJTĚCH: Ano, dobře máš — ha— haha — á!! — I kýholi čerta! — Ty dukáty byly v pytli?

FILISKA: Nu ano! Což o tom nevíš?

VOJTĚCH: Ani slovíčka! — Probůh! Jakpak dukáty do pytle přišly?

FILIS…