Blaník

Scéna třetí

MILOSLAVA: Znáš toho rytíře?

SVARUŠ: Jako malé pachole jsem znal již jeho.

MILOSLAVA: Jeho jméno?

SVARUŠ: Jindřich Prachatický.

MILOSLAVA: Dobromyslnost mu svítá z očí.

SVARUŠ: Dobromyslný a počestný jako jeho otec. Je ještě jeden z málo mladých mužů, kteří vlasti naší zhoubu přetěžce snášejí.

MILOSLAVA: Ach! A já opuštěna, od vrahů pronásledována po kraji vzdáleném bloudím! — Kdy se navrátím do otcova hradu? — Rodiče budou tesklivě hledati svou jedinou dceru, však kdo je s to, aby vyzkoumal skrejš loupežnickou, v které já vadnu! Aniž mně lze popisovati to vězení černé. V temné noci mne odšmejkli do doupěte ještěrčího a v čase půlnočním povedl se mi outěk. Plné tři noci chvátala jsem, než jsem dosáhla tvou přátelskou katrč. —

SVARUŠ: Kyžbych vás i také tak byl již doprovodil na bezpečné místo! — Tak, jak mi krajinu svou popisujete, budeme míti čtyry dni ochotně co kráčet. — Je mně vás zajisté velmi líto, slečno! Ještě tak mladá, a již zakoušíte tak krutých strastí.

MILOSLAVA (bolestně): Ach! a kdyby to byl již prsou mých poslední trn! — V pevném hradě otce svého dojdu jen jistoty a potřeb; však — poklid srdce ani tam na mne nečeká!

SVARUŠ: O! Bych s vámi i ten rozděliti mohl!

MILOSLAVA (hlavou odpovídajíc): Ne — ne, dobrý starče! Ten mi nemůžeš ty — ten mi nenavrátí mnohomocnost lidská. — Potěšiti? — Ano, potěšiti mne můžeš — ó, učiniž to, stolis! — Ačkoli že se hrozím tvé zprávy, předce se prsa hmotně otvírají slovům tvým, žádostivá vlastních svých strastí. — — Neslýchals nikdy o rytíři, který se — Zděnek Zásmucký jmenoval?

SVARUŠ: O Zděnkovi velmi málo; však po boku otce jeho Jaroslava
jsem zhasl mnohému nepříteli na věky života svíci.

MILOSLAVA (rychle): Kde — kde je otec jeho?

SVARUŠ (vzdychne smutně a ukáže nahoru): Tam!

MILOSLAVA: Mrtev?

SVARUŠ: Již na třetí rok práchniví statečná pravice jeho. — Ví Bůh, že na to bez bolesti srdce nepomyslím. — Ten předobrý muž také nikdy věřiti nechtěl, že je stálejší nešlechetnost než počestnost jeho.

MILOSLAVA: A jeho syn?

SVARUŠ: To ví Bůh, kde ten nyní po dalekých končinách bloudí! — Jediný ouhonný skutek vyloučil ho z vlasti — souboj v Praze —

MILOSLAVA: Nevěř tomu! Zděnek byl nevinně vyhoštěn! Nevinnost sama není tak bez poškvrny. A předce — ó! (Pláče.)

SVARUŠ: Jak slečno! Zděnek nevinen?

MILOSLAVA: Nevinen. — Sama jsem přítomna byla, an se veřejně oznamovala nevinnost jeho.

SVARUŠ: Buď Pán Bůh pochválen! — Toho se měl starý otec dočkat! —

MILOSLAVA: Daleko-li leží odtud jejich statek?

SVARUŠ: Nedaleko —

MILOSLAVA: Má Zděnek bratry — sestry?

SVARUŠ: Žádného! — Bezprávím opanoval nešlechetný soused neobstražený hrad.

MILOSLAVA (před sebe): Žádného! A mne tak lehce opustil, jenž jsem ho za celý svět milovala!

SVARUŠ: Však — odpusťte mé všetečnosti — s takou horlivostí vzpomínáte na něj —

MILOSLAVA: Na Zděnka! — Kdybych měla pět století přečkat, nezapomenu naň!

SVARUŠ: Znáte ho tedy?

MILOSLAVA: Znám-li ho? — S…