Marťanská kronika

Prosinec 2005
Mlčící města

Na břehu martského mrtvého moře leželo mlčící bílé městečko. Městečko bylo prázdné. Nikdo se v něm ani nepohnul. Po celý den svítila v opuštěných obchodech opuštěná světla. Dveře krámů byly dokořán, jako by z nich lidé utekli a ani neotočili klíčem. Ve ztichlých kavárnách shlížely z drátěných věšáků časopisy, které před měsícem dovezla ze Země stříbrná raketa, třepotaly se v průvanu a žloutly, aniž do nich kdo nahlédl.

Město bylo mrtvé. Postele v něm byly prázdné a vychladlé. Jediným zvukem bylo bzučení elektrického vedení a dynam, která dosud běžela sama od sebe. Voda, kterou zapomněli zavřít, prýštila do van, rozlévala se po obývacích pokojích, vytékala na verandy a dolů přes miniaturní zahrádky před domem, kde napájela zanedbané květiny. Ve ztemnělých biografech tvrdla pod mnoha sedadly žvýkací guma, na níž dosud tkvěly otisky zubů.

Na druhém konci města bylo raketové letiště. Na místě, odkud vyrazila na Zem poslední raketa, bylo dosud cítit těžký pach spáleniny. Kdyby někdo hodil minci do teleskopu a zamířil jej na Zem, možná že by uviděl velikou válku, která tam byla v proudu. Možná že by uviděl, jak New York vylétá do povětří. Snad by bylo vidět i Londýn v cloně jakési zcela nové mlhy. Pak by ten někdo možná i pochopil, proč je tohle martské městečko jako vymetené. Jak rychle postupovala evakuace? Jen si zajděte do kteréhokoliv krámu a odmarkujte na kase nulák. Zásuvka vyskočí a v ní se zalesknou a zachřestí mince. Ta válka na Zemi musí být moc zlá.

A teď se najednou v prázdných ulicích toho města objevil vysoký štíhlý muž, slabounce si pohvizdoval a soustředěně kopal před sebou plechovku od konzervy. V očích mu sálal temný, ale klidný pohled opuštěného člověka. Kostnatýma rukama se prohrabával v kapsách, kde cinkaly zbrusu nové mince. Každou chvilku hodil nějaký penízek na zem. Když to udělal, vždycky se zdrženlivě zasmál a šel zas dál, rozsévaje svítivé penízky všude kolem.

Jmenoval se Walter Gripp. Živil se rýžováním zlata. Vysoko v modravých martských horách měl zapadlou chatu a jednou za čtrnáct dní chodíval do města, aby se poohlédl, jestli by tu našel mírnou a inteligentní ženu za manželku. Po celá léta se vracel do chaty zklamaný a sám. A když přišel do města před týdnem, našel je v tomhle stavu!

Toho dne byl tak zmatený, že vpadl do lahůdkářství, dokořán otevřel skleněnou vitrínu a poručil si bohatě obkládaný chlebíček s masem.

„Račte prosím!” zavolal a hodil si přes ruku utěrku.

Naservíroval si maso a chléb od minulého dne, oprášil stůl, sám se vybídl, aby se posadil, a živil se, dokud nemusel vstát a poohlédnout se po nálevním pultu, kde si poručil sodu. Barman, jakýsi Walter Gripp, byl překvapivě zdvořilý a bez meškání mu napěnil sklenici.

Kapsy plátěných kalhot si přecpal penězi, co jich jen našel. Naložil plný dětský vozíček desetidolarových bankovek a pádil městečkem jako namydlený blesk. Dojel až na předměstí, než si uvědomil, jak strašně hloupě si počíná. Peníze nepotřebuje. Odvezl desetidolarové bankovky zpátky, kde je našel, odpočítal dolar z vlastní náprsní tašky na zaplacení obložených chlebíčků, hodil jej do pokladny lahůdkářského obchodu a přidal čtvrťák spropitného.

Ten večer si ještě dopřál horkou tureckou lázeň, pak si dal šťavnaté filé obložené jemnými houbami, importované sherry a jahody ve víně. Opatřil si modrý flanelový oblek a šedivý měkký klobouk se širokou střechou, který mu komicky poskakoval na úzké hlavě. Hodil peníz do hrací skříně a skříň spustila „Mou starou partu.” Naházel mince asi do dvaceti skříní ve městě. Opuštěné ulice i noc se rozezněly smutnou melodií písně „Má stará parta” a on se procházel, vysoký, hubený a osamělý, studené ruce strčil do kapes a novými botami tiše podupával po chodnících.

Ale tohle všechno se stalo před týdnem. Teď přespával v pěkném domě na Marťanské třídě, ráno vstával v devět, vykoupal se a beze spěchu se vypravil do města na vejce se šunkou. Každé dopoledne zmrazil tunu masa, zeleniny a citrónových koláčů, aby jich měl dost na deset let, než se vrátí ze Země rakety – jestli se vůbec někdy vrátí.

 

Dnes večer se loudal sem a tam a prohlížel si v pestrých výkladních skříních krásné růžové voskové panny. Poprvé si uvědomil, jak je město mrtvé. Natočil si sklenici piva a tiše zavzlykal.

„Je to tak,” řekl. „Jsem úplně sám.”

Vešel do kina Elite a pustil si film, aby na svou odloučenost zapomněl. Biograf byl prostorný a prázdný jako hrobka plná šedočervených přízraků, plazících se po širokém plátně. Vyběhl z toho strašidelného domu celý rozechvělý. Rozhodl se, že se vrátí domů. Otočil se na podpatku uprostřed nějaké postranní ulice a skoro se dal do běhu, když vtom uslyšel telefon.

Naslouchal.

„Někde zvoní telefon.”

Čile vykročil.

„Někdo by ho měl zvednout,” řekl zamyšleně.

Posadil se na obrubu chodníku a bezmyšlenkovitě si vyndával z boty kamínek.

„Někdo!” zařval a vyskočil. „Já! Bože, co to se mnou je?” Točil se na všechny strany. Který je to dům? Tamhleten!

Letěl přes trávník, nahoru po schodech, do domu a pak tmavou halou.

Vytrhl sluchátko z vidlice.

„Haló!” vykřikl.

Tu – tú, tu – tú.

„Haló, haló!”

Už zavěsili.

„Haló!” řval a bušil do telefonu. „Ty pitomý idiote!” spílal sám sobě. „A ty si sedíš na chodníku, ty blázne! Ach, ty zatracený, mizerný blázne!” Svíral sluchátko v ruce. „Tak dělej, zazvoň znova! Tak dělej!”

Vůbec mu nepřišlo na mysl, že by na Marsu zůstali ještě jiní lidé. Za celý týden nikoho nespatřil. Počítal, že všechna ostatní města jsou stejně prázdná, jako tohle.

A teď vyvaloval oči na ten strašlivý maličký černý telefon a celý se třásl. Automatické ústředny spojovaly všechna města na Marsu. Z kterého ze třiceti měst to bylo?

To nevěděl.

Čekal. Vypravil se do cizí kuchyně, rozmrazil si trochu borůvek a v bezútěšném rozpoložení je snědl.

„Na druhé straně vůbec nikdo nebyl,” mumlal si. „Možná, že někde spadl telefonní sloup a telefon zazvonil sám od sebe.”

Ale copak nezaslechl klapnutí, které znamenalo, že někde v dálce někdo zavěsil?

Zbytek noci prostál v hale. „To není kvůli tomu telefonu,” říkal si. „To jen že nemám nic jiného na práci.”

Naslouchal tikání hodinek.

„Ona už nezavolá,” říkal si. „Ona už nikdy nezavolá číslo, na kterém se nikdo nehlásil. Možná, že teď vytáčí jiná čísla v tomhle městě. A já dřepím tady – počkat!” Zasmál se. „Proč pořád říkám ,ona´?”

Zamrkal. „Může to být zrovna tak dobře nějaký ,on´, ne?”

Srdce se mu zastavilo. Bylo mu zima a cítil se vyprahlý.

Z celé duše zatoužil, aby to byla „ona”.

Vyšel před dům a zůstal stát uprostřed ulice, slabě osvětlené ranním rozbřeskem.

Naslouchal. Ani hlásek. Ani ptáček. Ani jediné auto. Jenom tlukot vlastního srdce. Buch – nic – a zase buch. Obličej se mu napětím stáhl do bolestivé grimasy. Vítr vál lehounce, jako dech a rozevíral mu kabát.

„Pšš,” zašeptal. „Poslouchej.”

Pomalu se pohupoval kolem dokola a hlavu obracel od jednoho mlčícího domu k druhému.

Ona bude volat pořád další a další čísla, myslel si. Musí to být žena. Proč? Jenom ženu telefonování nikdy neomrzí. Muž by to nedělal. Muž si stačí sám. Volal jsem snad někoho já? Ne! V životě by mě to nenapadlo. Musí to být žena. Musí to být žena, panebože?

Poslouchej.

Daleko odtud, někde pod hvězdami, zazvonil telefon.

Vyrazil. Zastavil se a naslouchal. Docela slaboučké zazvonění. Popoběhl několik kroků. Silnější. Řítil se uličkou. Ještě silnější. Proběhl kolem šesti domů a ještě kolem dalších šesti. Mnohem silnější! Našel dům, ale dveře byly zamčené.

Telefon uvnitř zvonil.

„Čert tě vem!” Zalomcoval klikou.

Telefon ječel.

Židlí z verandy vyrazil okno do salónu a skočil za ní dovnitř.

Než se stačil telefonu dotknout, aparát oněměl.

Vyrazil na obchůzku domem, mlátil do zrcadel, strhával závěsy a kopal do kuchyňských kamen.

Když už byl úplně vyčerpán, vzal do ruky tenký telefonní seznam, v němž byla všechna čísla na Marsu. Padesát tisíc jmen.

Začal číslem jedna.

Ameli Amesová. Vytočil její číslo v novém Chicagu, vzdáleném sto kilometrů přes mrtvé moře.

Nikdo se neozval.

Číslo dvě bydlelo v Novém New Yorku, pět tisíc kilometrů odtud za modrými horami.

Nikdo se neozval.

Vytočil tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, nervózními prsty ani nemohl sevřít sluchátko.

Odpověděl ženský hlas! „Haló?”

Walter na ni zařval: „Haló, Bože, haló.”

„Mluvím z pásku,” odříkával ženský hlas, „Slečna Helena Arasumianová není doma. Nechte laskavě vzkaz na cívce, aby vás mohla zavolat, až se vrátí. Haló? Mluvím z pásku. Slečna Helena Arasumianová není doma. Nechte laskavě vzkaz –” Zavěsil. Seděl a kolem úst mu cukalo.

Něco ho napadlo a vytočil to číslo znova.

„Až slečna Helena Arasumianová přijde domů,” říkal, „vyřiďte jí, ať táhne k čertu!”

 

Volal ústředny v Marťanském uzlu, Novém Bostonu, Arcadii a v Rooseveltově na základě úvahy, že je naprosto logické, že lidé budou volat odtamtud. Pak se spojil s radnicemi a jinými veřejnými institucemi ve všech městech. Obtelefonoval nejlepší hotely. Člověk se může spolehnout, že žena si vždycky umí zařídit život přepychově.

Najednou přestal, hlasitě tleskl do dlaní a dal se do smíchu. No ovšem! Zalistoval v seznamu a spojil se meziměstsky s největším salónem krásy v Novém Texas City. Existuje-li místo, kde se žena bude ochomýtat, plácat si blátivé nánosy na obličej a vysedávat pod sušící helmou, bude to v sametem vystlané kabince salónu krásy!

Telefon zvonil. Na druhém konci někdo zvedl sluchátko.

Ženský hlas řekl: „Haló?”

„Jestli je to z pásku,” oznámil jí Walter Gripp, „dojdu si tam a udělám vám z toho kůlničku na dříví.”

„To není z pásku,” říkal ženský hlas. „Haló! Ach, haló! Je tam skutečně někdo živý? Kde jste?” Vykřikla radostí.

Walter se téměř zhroutil. „Vy tam!” Trhl sebou, vstal, oči navrch hlavy. „Panebože, to je štěstí, jak se jmenujete?”

„Genevieva Selsorová!” plakala do sluchátka. „Jsem tak šťastná, že vás slyším, ať jste kdokoliv!”

„Walter Gripp!”

„Waltere, haló, Waltere!”

„Haló, Genevievo!”

„Walter to je hezké jméno. Walter, Walter!”

„Děkuji vám.”

„Waltere, kde jste?”

Měla tak laskavý, sladký a milý hlas. Tiskl telefon na ucho, aby mu do něho mohla sladce šeptat. Uvědomil si, že přešlapuje netrpělivostí. Tváře mu hořely.

„Jsem v Marlin Village,” říkal. „Já-”

Túúú.

„Haló?” křikl.

Túúú.

Zalomcoval vidlicí.

Nic.

Vítr někde srazil tyč telefonního vedení. Genevieva Selsorová zmizela tak rychle, jako přišla.

Vytáčel číslo, ale linka byla hluchá.

„To je jedno, vím kde je.” Vyběhl z domu. Vycouval z cizí garáže s vozem podobným brouku, naházel na zadní sedadlo nějaké jídlo z toho domu a vyrazil stodvacetikilometrovou rychlostí po dálnici do Nového Texas City. Právě vycházelo slunce. Dva tisíce kilometrů, myslel si. Genevievo Selsorová, buď trpělivá, dočkáš se mě!

Když vyjížděl z města, na každém rohu zatroubil.

Při západu slunce, po neuvěřitelném dni nepřetržité jízdy, zabočil ke kraji silnice, shodil z nohou těsné boty, položil se na sedadlo a stáhl si měkký šedý klobouk přes unavené oči. Dýchal teď pomalu a pravidelně. V nastalém soumraku se zvedl vítr a vysvitly na něho klidné hvězdy. Všude kolem se prostíraly martské hory, staré milióny let. Hvězdy se třepotaly na věžičkách marťanského městečka, ne většího než šachovnice, které se prostíralo v modrých kopcích.

Ležel mezi bdělostí a sněním. Šeptal si: Genevieva. Ach Genevievo, sladká Genevievo, zpíval si tichounce, rok za rokem prchne mi v dál, ale Genevieva, sladká Genevieva… Zalil ho hřejivý pocit. Slyšel jak Genevieva vydechuje jemným, sladkým a svěžím hlasem. Haló, ach, haló, Waltere! To není z pásku. Kde jste, Waltere, kde jste?

Vzdychl a natáhl ruku, aby se dotkl Genevievy ozářené měsícem. Vítr čechral dlouhé tmavé vlasy. Bylo to překrásné. Rty měla jak rudé korály. Tváře jako čerstvě uříznuté orosené růže. Tělo jako z průzračné mlhoviny a jemný, svěží, sladký hlas mu znovu a znovu tiše prozpěvoval slova staré smutné písně. Ach, Genevievo, sladká Genevievo, rok za rokem prchne mi v dál…

Spal.

 

Do Nového Texas City přijel o půlnoci.

Zastavil před salónem krásy De luxe a radostně zahalekal.

Čekal, že Genevieva vyběhne, celá rozesmátá a navoněná.

Nestalo se nic.

„To ona spí.” Vykročil ke dveřím. „Tady jsem!” volal. „Haló, Genevievo!”

Město leželo zalito tichou září dvou měsíců.

Někde ve větru pleskala plátěná roleta.

Otevřel skleněné dveře dokořán a vešel dovnitř.

„Tak pojď!” křečovitě se zasmál. „Neschovávej se! Já vím, že jsi tady.”

Prohledal všechny kabiny.

Na podlaze našel kapesníček. Byl tak hezky navoněný, že se mu z toho skoro zamotala hlava. „Genevievo!”

Projížděl vozem prázdnými ulicemi, ale nespatřil nic. „Jestli to má být nějaký kanadský žertík…”

Zpomalil jízdu. „Počkat. Byli jsme přerušeni. Možná, že zatímco já jsem jel sem, ona jela do Marlin Village! Namířila si to asi starou cestou přes moře. Někdy včera jsme se minuli. Jak mohla vědět, že pro ni přijedu? Neřekl jsem jí, že přijedu. A když telefon přestal fungovat, dostala takový strach, že se honem rozjela do Marlin Village, aby si mě našla! A já jsem tady, Bože, jsem já ale idiot!”

Zuřivě zatroubil a vyrazil z města jako blesk.

Jel celou noc. Uvažoval: Co když nebude čekat v Marlin Village, až já tam dorazím?

Ale na tohle nebude myslet. Musí tam být. On vyskočí z vozu, popadne ji a možná ji dokonce políbí, jen jednou, na rty.

Genevievo, sladká Genevievo, pohvizdoval si a přidal plyn, až se hnal rychlostí přes sto šedesát kilometrů za hodinu.

V ranním úsvitu bylo městečko Marlin Village tiché. V několika obchodech dosud hořela žlutá světla a v hrací skříni, která vyhrával bez přestávky sto hodin, něco zapraskalo a skříň přestal hrát. Tím bylo dokonalé ticho dovršeno. Slunce ohřívalo ulici i chladnou a pustou oblohu.

Walter zabočil po hlavní třídě, reflektory měl ještě rozsvícené, a přerývavě troubil na houkačku, šestkrát na jednom rohu a šestkrát na druhém. Rozhlížel se po vývěsních štítech obchodů. Obličej měl bledý a unavený a ruce mu klouzaly po zpoceném volantu.

„Genevievo!” zavolal do prázdné ulice.

Otevřely se dveře salónu krásy.

„Genevievo!” Zarazil vůz.

Když běžel přes ulici, stála už Genevieva Selsorová v otevřených dveřích salónu. V ruce držela otevřenou krabici mléčné čokolády. Prsty, jimiž se v ní hrabala, byly buclaté a popelavě šedé. Jak vyšla na světlo, bylo vidět kulatý masitý obličej a oči jako dvě obrovská vejce zasazená do bílé kaše chlebového těsta. Nohy připomínaly dva obrovské pařezy a při chůzi se nepůvabně pohupovala. Vlasy měly nedefinovatelný hnědý odstín, jak si je dávala znovu a znovu barvit a odbarvovat, a účes se podobal vrabčímu hnízdu. Rty jí vůbec chyběly a nahrazovalo je široké, mastné, rudé srdíčko, které se teď prudce otvíralo a hned zase zavíralo v záchvatech zmatku a radosti. Obočí měla tak vytrhané, že zbývala jen dvě tenká tykadla.

Walter se zarazil. Úsměv mu zmizel z tváře. Stál a díval se na ni.

Upustila bonboniéru na chodník.

„Vy jste – Genevieva Selsorová?”

V uších mu hučelo.

„Vy jste Walter Griff?” zeptala se.

„Gripp.”

„Gripp,” opravila se.

„Těší mě,” řekl zdrženlivě.

„Těší mě.” Podala mu ruku.

Prsty měla lepkavé od čokolády.

 

„No tak,” řekl Walter Gripp.

„Co?” zeptala se Genevieva Selsorová.

„Řekl jsem jenom ,no tak´,” odpověděl Walter.

„Aha.”

Bylo devět hodin večer. Celý den strávili na výletě a on teď připravil k večeři bifteky, ale jí nechutnaly, protože maso bylo moc syrové. Opekl je trochu víc, ale zase bylo moc propečené nebo osmažené nebo co. Navrhl se smíchem: „Půjdeme do biografu!” Řekla „Bezva!” a čokoládovými prsty se ho chytila za ruku. Ale chtěla vidět jedině padesát let starý film s Clarkem Gablem. „Nejste do něho taky blázen?” Zahihňala se. „Ale teď do něho musíte být blázen!” Film skončil. „Pusťte to ještě jednou,” poručila. „Ještě jednou?” zeptal se. „Ještě jednou,” odpověděla. A když se vrátil, přitiskla se k němu a úplně ho ovinula svými prackami. „Nejseš sice přesně to, co jsem čekala, ale jsi milý,” připustila. „Děkuju,” řekl a polkl při tom. „Ach, ten Gable,” vzdychla a štípla ho do nohy. „Au,” vyjekl.

Po biografu šli nakupovat do tichých ulic. Rozbila jednu výkladní skříň a navlékla na sebe nejkřiklavější šaty, jaké tam našla. Na vlasy si vylila láhev pomády a vypadala jako ucouraný ovčácký pes. „Kolik je ti let?” chtěl vědět. „Hádej.” Kapalo z ní a vlekla ho po ulici za sebou. „Asi tak třicet,” řekl. „Tedy,” prohlásila upjatě, „je mi náhodou teprve dvacet sedm!”

„Zase cukrárna!” zvolala. „Na mou duši, od té chvíle co odsud všichni vypadli, si žiju jako paša. S rodinou jsem se nikdy nesnášela, byli to samí pitomci, jeden horší než druhý. Vrátili se na Zem před dvěma měsíci. Mysleli si, že za nima poletím poslední raketou, ale já zůstala tady, jestlipak víš proč?”

„Proč?”

„Protože na mě každý pořád něco měl. Tak jsem zůstala tam, kde se můžu celý den polívat voňavkou, vypít deset tisíc piv a mlsat bez těch věčných poznámek ,Počkej ty ztloustneš!‘ Tak jsem tady!”

„Tak jsi tady.” Walter zavřel oči.

„Už je hodně pozdě,” řekla a upřela na něho pohled.

„Ano.”

„Jsem unavená,” pokračovala.

„To je divné, já nemám na spaní ani pomyšlení.”

„Ach,” povzdechla.

„Zůstanu asi vzhůru celou noc,” řekl. „Víš co, u Mika mají jednu moc dobrou desku. Pojď tam, zahraju ti ji.”

„Jsem unavená.” Škádlivě po něm obrátila rozzářené oči.

„Já jsem úplně svěží. To je zvláštní.”

„Pojď zpátky do salónu krásy,” pokračovala. „Chci ti něco ukázat.”

Táhla ho dovnitř skleněnými dveřmi a přivedla ho k velké bílé krabici. „Když jsem se sem vypravila z Texas City,” říkala, „vzala jsem tohle s sebou.” Rozvázala růžovou stuhu. „Myslela jsem si: Tak, já jsem vlastně jediná dívka na Marsu, a on je jediný muž na Marsu, a tak…” Nadzvedla víko a odhrnula načechrané vrstvy růžového hedvábného papíru. Pohladila to: „Vidíš?”

Walter Gripp vyvalil oči.

„Co je to?” zeptal se a počal se chvět.

„Copak to nevíš, hlupáčku? Je to samá krajka a celé bílé, z nejlepšího materiálu a všechno jak se patří.”

„Jenže já nevím, co to je.”

„Jsou to svatební šaty, hlupáčku!”

„Ano?” Hlas mu selhal.

Zavřel oči.

Hlas měla stále jemný, svěží a sladký jako v telefonu.

Ale když otevřel oči a podíval se na ni…

Ucouvl. „Je to pěkné,” řekl.

„Že jo?”

„Genevievo.” Šlehl pohledem po dveřích.

„Ano?”

„Genevievo, musím ti něco říct.”

„Ano?” Prudce k němu přistoupila, kulatý bílý obličej obestřený výpary voňavky.

„To, co ti musím říct, je…” řekl.

„Ano?”

„Sbohem!”

A než mohla vykřiknout, už byl ze dveří ve voze.

Když otáčel vůz, vyběhla a zastavila se na okraji chodníku.

„Waltere Griffe, hned se vrať!” kvílela a lomila rukama.

„Grippe,” opravil ji.

„Grippe!” křičela.

Vůz se vyřítil tichou ulicí a nevšímal si jejího jekotu a dupání. Výfukové plyny rozevlály bílé šaty, které muchlala v buclatých rukou, hvězdy jasně zářily a vůz zmizel v poušti a ztratil se v temnotě.

 

Jel nepřetržitě tři dny a tři noci. Jednou se mu zdálo, že za sebou vidí nějaké auto. Studený pot mu vyrazil po celém těle a zamířil na jinou silnici, křížem krážem, přes osamělý martský svět, kolem mrtvých městeček, a jel a jel celý týden a ještě jeden den, dokud mezi sebou a Marlin Village neměl deset tisíc kilometrů. Pak zabočil do malého městečka Holtville Springs, kde bylo pár krámků, které mohl na noc rozsvítit, a pár restaurací, kde se mohl posadit a dát si něco k jídlu. A tam žije od té doby neustále, dva chladící pulty má napěchované potravou na sto let, cigaret má na tisíce dní a spí v dobré posteli s měkkými matracemi.

A když tam jednou za dlouhá léta zazvoní telefon nezvedne jej.