451 stupňů Fahrenheita

Ray Bradbury
(Hodnocení: 2)

139 

Elektronická kniha: Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: bradbury02 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Ray Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita

Anotace

Guy Montag, hrdina románu žije ve své ohnivzdorné vile obklopen civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby a také ovšem policejních helikoptér a mechanických „ohařů“, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Kdo je však tímto „zločincem“? Ten, kdo překročí základní zákon této utopistické civilizace, tj. ještě vlastní a čte knihy, kdo nemyslí tak, jak je předepsáno myslet, kdo se pokouší uvažovat samostatně. Tohoto „zločinu“ se právě dopustí Montag. A o příšerné, hrůzné štvanici, kterou na něho uspořádá policie ve svých helikoptérách, o zmechanizovaném děsu, který je mu v patách v podobě mechanického ohaře s prokainovou jehlou v čelisti, o úděsné televizní reportáži z této honičky a o konečném zániku onoho odlidštěného světa vypráví tento příběh. Je to jedno z nejlepších Bradburyho děl, v němž nastavil křivé zrcadlo fantastiky civilizaci moderního světa, jež člověku nepřinese skutečné štěstí, dusí-li v něm to nejcennější – lidskou myšlenku.

O autorovi

Ray Bradbury

[22.8.1920-5.6.2012] Americký povídkář, romanopisec, scénárista, esejista a Ray Douglas Bradbury se narodil roku 1920 v městečku Waukegan (Illinois) rodině anglických osadníků. Jeho matka Esther Moberg byla švédského původu a dbala na to, aby syn nebyl ochuzen o základy evropské kultury. Od dětství ho seznamovala také s řeckou, římskou a severskou mytologií. Sama byla obdivovatelkou filmového umění a své nadšení přenesla i...

Ray Bradbury: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

Fahrenheit 451

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

2 recenze 451 stupňů Fahrenheita

  1. Linda Pokorná

    Nádherná sci-fi klasika, která je naprosto nadčasová. Milovníky knih tak trochu bolí už jen vzít tohle dílo do ruky, protože představa světa, do kterého nás Bradbury uvede, je mrazivá a pro mě osobně nemyslitelná. Není tak těžké od začátku až do konce fandit Guyovi a prožívat intenzivně jeho příběh!

  2. Roman D.

    Bradburyho klasika. I když spatřila světlo světa už před skoro 70 roky, pořád má co říct i v dnešní době. Možní ještě více než dříve.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Část první
OHNIŠTĚ A SALAMANDR

 

Byla to rozkoš – pálit.

 

Pozoroval s obzvláštní rozkoší, jak jsou předměty pohlcovány, jak věci černají a jak se mění. Krev mu bušila ve spáncích, když svíral v dlaních mosaznou trysku - toho obrovského hada, který plival na svět jedovatý petrolej - a jeho ruce byly rukama podivuhodného dirigenta řídícího nesmírnou symfonii žáru a ohně, v níž mizí cáry a zuhelnatělé zbytky dějin. V očích pod helmou se symbolickým číslem 451, nasazenou na lhostejné hlavě, vzplál oranžový žár, když si představil, co bude následovat: stiskl zapalovač a dům se vzepjal ve žravých plamenech, které zbarvily večerní oblohu do červena, do žlutá a do smolné černi. Kráčel obklopen rojem světlušek. Pocítil neodolatelnou touhu strčit do žhnoucí pece pár pěnových bonbonů na klacku, jak se to žertem dělávalo, zatímco poletující, žárem zkroucené knihy umíraly u vchodu a na trávníku. A když se knihy ve víru jisker vznesly vzhůru a letěly pryč, vítr potemněl dýmem spáleniště.

Montag se zuřivě zašklebil, jako se šklebí každý, koho plameny ožehnou a donutí, aby couvl.

Věděl, že až se vrátí na požárnickou stanici a mrkne na sebe do zrcadla, bude vypadat jako kabaretní zpěvák pomazaný opáleným korkem. A později, až bude usínat, ucítí ve tmě, jak se mu svaly na tváři dosud stahují oním zuřivým šklebem. Pokud se pamatoval, ten úsměv ho neopouštěl, nikdy ho neopouštěl.

Pověsil blýskavě černou helmici a vyleštil ji, pečlivě pověsil i ohnivzdornou vestu, vydatně se osprchoval a pak se vydal, s rukama v kapsách a pískaje si, hořejším poschodím požárnické stanice k poplachovému otvoru v podlaze, jímž propadl dolů. V poslední chvíli, když už se zdálo, že se určitě stane neštěstí, vytáhl ruce z kapes a zabrzdil pád tím, že se zachytil lesklé tyče. Sklouzl po ní, tyč zaskřípala a on se zastavil, paty sotva palec nad betonovou podlahou.

Vyšel z požárnické stanice a kráčel půlnočními ulicemi k podzemní dráze, kde tichý pneumatický vlak bezhlučně klouzal naolejovaným žlabem a pak ho se závanem teplého vzduchu vypustil do krémově vykachlíkované chodby, kterou stoupalo pohyblivé schodiště k povrchu.

Dal se schodištěm vynést na tichý noční vzduch a stále si hvízdal. Téměř zamyšleně zamířil k rohu ulice, ačkoli nepřemýšlel o ničem určitém. Ale než dospěl na roh, zpomalil chůzi - jako by z neznáma přiletěl závan větru, jako by na něj někdo zavolal jménem.

Když se po několik posledních nocí vracel ve světle hvězd domů, měl pokaždé na tomto nároží velmi nejistý pocit. Cítil, že tam až do poslední chvilky, než zahnul za roh, někdo stál. Zdálo se, že ovzduší je zde prosyceno zvláštním klidem, jako by tu potichu čekal někdo, kdo se chviličku před jeho příchodem prostě změní v stín a nechá ho projít. To snad čich mu prozradil slaboučkou vůni, snad ucítil na hřbetě rukou a na tváři, že vzduch je teplejší právě na tomto místě, kde jej možná na zlomek okamžiku o několik stupňů ohřálo tělo člověka, který tam stál. Bylo to nepochopitelné. Pokaždé, když zabočil za roh, spatřil jenom bílý hrbolatý nepoužívaný chodník, kde jedné noci jako by něco rychle mizelo přes trávník, dřív než to mohl rozpoznat nebo než mohl promluvit.

Dnes však zpomalil chůzi, téměř se zastavil. Mysl předběhla jeho kroky a chystala se obejít kolem rohu za něho, když tu vnitřním sluchem zachytil jemný šepot. Dýchá tam někdo? Nebo snad někdo, kdo tam tiše stojí a čeká, jenom objemem svého těla stlačuje vzduch?

Zahnul za roh.

Po chodníku zalitém měsíčním světlem letělo podzimní listí, takže se zdálo, jako by dívka, která se pohybovala v jeho proudu, ujížděla vpřed a nechávala se pohybem větru a listů unášet. Se skloněnou hlavou pozorovala své střevíce brodící se ve zvířených listech. Měla drobnou, mléčně bílou tvář a v ní výraz duchovního hladu, jenž vše s neúnavnou dychtivostí ohmatával. Zírala na všechno bledá překvapením; tmavé oči hleděly na svět tak soustředěně, že jim žádné hnutí neušlo. Měla bílé šaty a ty šeptaly. Téměř se mu zdálo, že slyší pohyb jejích rukou - a teď mizivě nepatrný zvuk, bělostné zachvění její tváře, kterou k němu obrátila, když zjistila, že blízko ní stojí uprostřed chodníku muž a čeká.

V korunách stromů silně zahučelo, jak se z nich snášel ten suchý déšť. Dívka se zastavila a zdálo se, že snad překvapením ucouvne, ale zatím zůstala stát a prohlížela si Montaga očima tak temnýma a lesklýma a živoucíma, až si pomyslil, že jí asi musel říct něco neobyčejně úžasného. Věděl však, že pohnul rty, jen aby ji pozdravil, a když si všiml, zejí učaroval salamandr na jeho rukávu a odznak s Fénixem na prsou, promluvil znovu.

„Už vím,“ řekl, „vy jste naše nová sousedka.“

„A vy jste určitě -“ pozdvihla oči z odznaků jeho povolání „- požárník.“ Její hlas se ztratil v dálce.

„Říkáte to nějak divně!“

„Poznala bych - poznala bych to se zavřenýma očima,“ řekla pomalu.

„Co - zápach petroleje? Moje žena si na něj pořád stěžuje,“ zasmál se. „Člověk se ho nikdy úplně nezbaví.“

„Ne, to nezbaví,“ řekla stísněně.

Cítil, že kolem něho obchází, převrací ho naruby, jemně jím třese a vyndává mu věci z kapes, aniž se jedinkrát pohnula.

„Pro mě,“ řekl, protože mlčení trvalo už dlouho, „je petrolej jako voňavka.“

„Opravdu vám tak připadá?“

„Samozřejmě. Proč by ne?“

Dala si s odpovědí načas, aby o tom mohla přemýšlet. „Nevím.“ Otočila se k chodníku, který vedl k jejich domovům. „Nebude vám vadit, když půjdu s vámi? Já jsem Clarissa McClellanová.“

„Clarissa. Já jsem Guy Montag. Jen pojďte se mnou. Co se tu tak v noci potulujet…