Ozvalo se zaječení a trysková letadla z města se kmitla nad jejich hlavami dávno předtím, než mohli pohledět vzhůru. Montag se vytřeštěně zadíval na město v dálce proti proudu, které teď bylo jen matnou září.
„Je tam moje žena.“
„To vás lituji. Městům se teď několik dní nepovede dobře,“ řekl Granger.
„Je to zvláštní, že mi neschází, je to zvláštní, že nemám vlastně žádné pocity,“ řekl Montag. „Před chvílí jsem si uvědomil, že mi asi nebude smutno, ani kdyby zemřela. To není správné. Něco je se mnou v nepořádku.“
„Poslyšte,“ řekl Granger, vzal ho pod paží, šel vedle něho a druhou rukou rozhrnoval keře, aby mohl projít. „Když jsem byl malý chlapec, zemřel mi dědeček, byl to sochař. Byl taky velice milý člověk, který měl v sobě dost lásky, aby ji mohl rozdávat světu. Pomohl městu odstranit nezdravé baráky na periférii, pro nás vyráběl hračky a udělal v životě miliony věcí, neustále něco kutil. A když pak zemřel, najednou mi bylo jasné, že vůbec nepláču pro něho, ale pro věci, které dělal. Plakal jsem, protože už je nikdy neudělá, protože nám už nikdy nic nevyřeže ze dřeva, ani nám nepomůže chovat na dvorku holuby, nebude hrát na housle, jako hrával, ani s námi nezažertuje, jak to míval ve zvyku. Byl částí nás samých. Když zemřel, skončilo všechno, co jsme spolu dělali, a nebyl tu nikdo, kdo by to uměl udělat jako on. On byl osobnost. On byl významný člověk. Nikdy jsem v sobě docela neudusil žal nad jeho smrtí. Často mě napadlo, jaké nádherné řezby nikdy nespatřily světlo světa, protože on zemřel. Kolik žertů na světě není, kolika poštovních holubů se nikdy nedotkly jeho ruce. On vytvářel svět. On pro svět něco dělal. Tu noc, kdy odešel, byl svět okraden o miliony dobrých činů.“
Montag kráčel mlčky. „Millie, Millie,“ zašeptal. „Millie.“
„Cože?“
„Moje žena, moje žena. Chudáček Millie, chudáček, chudák Millie. Nemůžu si vzpomenout vůbec na nic. Přemýšlím o jejích rukách, ale nevidím je dělat vůbec nic. Jenom jí visí u boků nebo leží v klíně nebo je v nich cigareta, ale to je všechno.“
Montag se otočil a pohlédl zpět.
Co jsi dal městu ty, Montagu?
Popel.
Co dávali ostatní jeden druhému?
Nicotu.
Granger se zastavil a hleděl s Montagem zpátky. „Každý musí po sobě něco zanechat, když zemře, říkával dědeček. Dítě, nebo knihu, nebo obraz, nebo dům, musí vystavět zeď, nebo vyrobit pár bot. Nebo založit zahradu. Něco, čeho se nějak dotkla jeho ruka, takže duše má kam jít, až člověk zemře, a když se lidé podívají na strom nebo květinu, kterou zasadil, je on v ní. Dědeček říkával, že nezáleží na tom, co člověk dělá, jen když při tom něco změní, takže už to není takové, jaké to bylo dřív, než se toho dotkl, a promění se to v něco jemu podobného, když to hotové odloží. Rozdíl mezi člověkem, který jenom seče trávník, a zahradníkem je ve stopě, kterou po sobě zanechají. Sekáč trávy jako by tam nebyl, zahradník tam zůstane celý věk.“
Granger pozdvihl ruku. „Jednou před padesáti lety mi promítl dědeček film natočený z rakety V-2. Viděl jste někdy výbuch atomové bomby, tu obrovskou houbu z kouře a plynů, z výšky tří set kilometrů? V té pustině kolem dokola je to jako bodnutí špendlíkem, není to vůbec nic.
Dědeček mnohokrát promítal film natočený z rakety V-2 a doufal, že se jednou naše města víc otevřou zeleni a venkovu a divočině a vpustí je do svých zdí, aby lidem připomněly, že nám je na zemi přidělen jen nepatrný prostor a že žijeme v pustině, která nám může vzít, co nám dala, stejně snadno, jako dýchnout na nás svým zkázonosným dechem nebo poslat na nás moře, aby nám připomnělo, že nejsme tak příliš velicí. Dědeček říkal, že jestli zapomeneme, jak je v noci pustina blízko, jednou nás překvapí a dostane nás, protože jsme zapomněli, jak umí být strašlivá a skutečná. Rozumíte mi?“ Granger se otočil k Montagovi. „Dědeček je už mrtev řadu let, ale přísahámbůh, kdybyste mi otevřel lebku, našel byste v záhybech mého mozku hluboké rýhy, kde se otiskl jeho palec. Zanechal tam po sobě svůj dotyk. Jak jsem prve řekl, byl sochař. Jednou mi povídal: ,Nenávidím Římana, který se jmenuje Status Quo. Oči máš k tomu, abys uviděl co nejvíc zázraků,‘ říkal, ,žij, jako bys měl v deseti vteřinách umřít. Poznávej svět. Je fantastičtější než všechny sny, které vyrobí a za které si dají zaplatit v továrnách. Neptej se po zárukách, nevyžaduj bezpečí, takové zvíře nikdy nežilo. A kdyby žilo, bylo by z rodu velkých lenochodů, kteří po celý den, a den za dnem, visí na stromě hřbetem dolů a prospávají život. K čertu s něčím takovým,‘ říkal, ,zatřes stromem a shoď toho lenochoda, ať sletí na zadek.‘“
„Podívejte se!“ vykřikl Montag.
A v tom okamžiku válka začala a skončila.
Muži kolem Montaga nedokázali říct, jestli skutečně něco viděli. Snad jenom nejnepatrnější záblesk světla a pohybu na obloze. Snad někde patnáct kilometrů, osm kilometrů nebo kilometr nad nimi byly bomby a tryskové bombardéry. Objevi…
Linda Pokorná –
Nádherná sci-fi klasika, která je naprosto nadčasová. Milovníky knih tak trochu bolí už jen vzít tohle dílo do ruky, protože představa světa, do kterého nás Bradbury uvede, je mrazivá a pro mě osobně nemyslitelná. Není tak těžké od začátku až do konce fandit Guyovi a prožívat intenzivně jeho příběh!
Roman D. –
Bradburyho klasika. I když spatřila světlo světa už před skoro 70 roky, pořád má co říct i v dnešní době. Možní ještě více než dříve.