Aeneis

Publius Vergilius Maro

74 

Elektronická kniha: Publius Vergilius Maro – Aeneis (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: vergilius01 Kategorie:

Popis

E-kniha Publius Vergilius Maro: Aeneis

Anotace

O autorovi

Publius Vergilius Maro

[15.10.70 př.n.l.-21.9.19 př.n.l.] Publius Vergilius Maro byl nejslavnější římský básník Augustovy doby, která je označována za zlatý věk římské literatury.Řada biografických údajů Vergiliova života zůstává nejasných a vychází z pozdně antických a raně středověkých legend. Jeho venkovští rodiče byli možná prostí, ale dost zámožní na to, aby mu mohli popřát vyššího vzdělání. Vergilius studoval nejprve (od. r. 55 př. n. l.)...

Publius Vergilius Maro: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu

Aeneis

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Aeneis“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Sinón

Aj, vtom jakýsi muž, jenž vzad měl svázány ruce,
od pastýřů trójských byl s křikem ke králi vlečen.
Náhle se pastýřům sám, jak kráčeli, postavil v cestu,
provést chtěje svůj úskok, by Řekům otevřel Tróju,
neznámý, smělé mysli a připraven k oběma věcem:
aby buď nastrojil lest, neb jisté podlehl smrti.

Odevšad mládeže shluk kol něho se zvědavě sbíhá
kvapně a veškeren dav má o závod z cizince posměch.

Slyš teď danajskou šalbu a z jednoho zločinu jejich
poznáš všecky.

Jak tak bezbranný stál, jim na očích, na pohled zděšen,
zvolal, když po trójském davu se rozhlédl dokola zrakem:

‚Běda! Ó která země a které moře mě přijme?
Aneb copak mi už, mně bídnému, konečně zbývá?

Vždyť já se Řeky žít už nemohu — nadto pak ještě
trójský lid, pln hněvu, si žádá krvavé pomsty!ʻ

Jak tak lká, v nás mění se duch, je tlumena všechna
prchlivost v nás — hned chceme, by děl, z čí pochází krve,
co by nám chtěl — nechť poví, več doufá, když nechal se zajmout.

Znenáhla odloží bázeň a praví po chvíli takto:
‚Zajisté všecko ti, králi, ať cokoli nastane, řeknu
pravdivě, aniž zapřu, že pocházím z řeckého kmene —
říkám to napřed — vždyť lstivý-li los snad v neštěstí vrhl
Sinóna — v lichého mluvku ho nezvrhne, neřku-li v lháře.

Jestliže někdy k tvým uším se doneslo v hovoru jméno
Bélovce Palaméda a známá z pověsti sláva —
ježto je zrážel z války, byl obviněn od řeckých vůdců
ze zrady nařčením křivým, ač neměl nižádné viny,
pak jej vydali na smrt a teď jej mrtvého želí.

Byl jsem příbuzný jeho a chudý otec mě poslal,
abych mu průvodcem byl hned ve svých mladistvých letech.

Dokud byl mocným králem a v radách králů měl váhu,
dotud také jsem já měl jakés vážené jméno;
ale když úskočný muž, král Odysseus, poháněn záštím —
nemluvím neznámou věc — jej sprovodil z tohoto světa,
tu jsem, žalostí zdrcen, svůj život v úkrytu vlekl,
s hněvem ve svém srdci, že přítel nevinně zničen.

Též jsem nemlčel, bloud, ba hlásal jsem nad nimi pomstu,
bude-li osud mi přát, bych do své otcovské vlasti
přišel vítězně zpět — čímž kruté záští jsem vzbudil.

To byl zhouby mé zdroj, neb nové si Odysseus smýšlel
žaloby, jimiž mě děsil, a trousil záhadné řeči
v lidu a vinou si jist, k mé záhubě vymýšlel cestu.
Nedal si pokoje dřív, až pomocí Kalchanta věštce —
nač však tu nemilou věc vám opět zbytečně líčím?

Stejný-li o všech Řecích váš úsudek, k čemu vás meškat? —
stačí, že též jsem Řek — tož honem provedte ortel!
Tak by to Ithačan chtěl — též král by to zaplatil skvěle!ʻ

Tu teprv prahnem zvídat a slyšet příčiny toho,
neznalí takových spádů a takové přetvářky řecké:
mluvil, jakoby v bázni, a předstíral vzrušení mysli:

‚Mnohokrát řecký lid, již vyčerpán, pojat byl touhou
prchnout z trójské země a zanechat zdlouhavé války —
měli to udělat dávno! — však mořská je zdržela bouře,
vždycky když chtěli už odplout, a jižní je odstrašil vítr.

Také když tento již kůň, jenž srouben je z javorů silných,
stál — vtom bouřný liják se rozhučel po celém nebi.

Pošleme Eurypyla v té úzkosti zeptat se Foiba —
avšak neblahou zvěst nám nazpět přinesl z chrámu:
»Krví a dívčinou smrtí jste bouřné smířili větry,
tenkrát když k trójským břehům jste poprvé, Řekové, přišli,
krví jest hledat návrat a řeckým životem milost
vykoupit.«

Když ten výrok se k uším donesl lidu,
strnuli, mrazivý strach jim v kostech pronikl morkem,
komu je chystána zhouba a koho to Apollón míní.

Tehdy s náramným hlukem tam přivedl do středu vojska
Ithačan Kalchanta věštce a s důrazem nutil ho říci,
jaká je božská ta vůle — již tehdy mi věštili mnozí
krutou strůjcovu lest, mou budoucnost vidouce v duchu.

Věštec po deset dní byl zamlklý, tajně se tváře,
nechtěje nikoho z nás svým slovem navrhnout k smrti.

Konečně velkým křikem byv Ulixem donucen stěží,
vyrazil slovo a mne, jak smluveno, za oběť určil.

Každý souhlasil rád, vždyť čeho se pro sebe báli,
když bylo v jiného zmar teď změněno, rádi to snesli.

Prokletý den již nablízku byl, již chystána byla
oběť: slaná mouka a na skráň obětní stužka.

Tu jsem se vyrval smrti, to přiznávám, zpřerážel pouta,
v močál plný bahna a v sítí v noci se ukryl,
co by jen odpluli odtud — ač vskutku-li odplují odtud.

Teď již naděje nemám, že dávnou otčinu spatřím,
ani své sladké dítky a obzvláště drahého otce:
na nich pro můj útěk se možná Řekové pomstí,
za mne, a ten můj čin snad vyváží nebohých smrtí.

Proto při bozích v nebi, již pravd…