Aeneis

Smrt Camillina i Arruntova

Tu Arruns, propadlý smrti,
držel házecí kopí, však dřív pln lstivosti jezdil
v okolí Camilly hbité a hledal příhodnou chvíli.

Kamkoli Camilla zuříc se obrátí uprostřed vojska,
tam byl i Arruns za ní a zticha jel po jejích stopách,
kudy se vítězně vrací neb před svým odpůrcem couvá,
couvá kradmo i jinoch a otáčí otěže kvapně.

Snaží se ze všech stran k ní přistoupit, odtud i odtud,
úskočně kolem jezdí a s jistotou po cíli míří.

Byl tam posvátný kněz, jenž Kybele sloužíval kdysi,
Chlóreus, zdaleka již svou fryžskou zbraní se svítil.

Nosil ho zpěněný kůň, jenž kryt byl zvířecí kůží,
s lupínky z mědi jak peří a zlatá ji spínala sponka.

Sám pak barbarským nachem se třpytil, zarudle temným,
stříleje krétskými šípy, jež metal z lyckého luku.

Na plecích řinčel mu toul — byl ze zlata, zlatou měl přilbu,
plášť byl žlutý jak šafrán a šustící záhyby z kmentu
svázány v pevný uzel měl žlutou ze zlata sponkou,
sukni měl vyšitou pestře a barbarské pokrytí nohou.

Dívka buď trójskou zbraň má úmysl pověsit na chrám,
aneb zabraným zlatem snad chtěla se na lovu pyšnit,
z veškerých zápasníků se za ním jediným hnala
slepě a řadami vojsk jej stíhala, nedbala na nic,
ženskou chtivostí plála, by vzala mu skvělou tu výzbroj.

Arruns tu v příhodný mžik svým kopím z nástrahy mrštil,
dřív však k nebeským bohům se modlil hlasitě takto:

„Svatého Sorakta strážce, ty z bohů nejvyšší, Foibe,
kterého nad jiné ctíme a mohutný borový oheň
pálíme ke tvé poctě, a zvláštní ctitelé tvoji,
na zbožnost spoléháme, a chodíme po žhavém uhlí,
otče, ty všemocný bože, ó dej, bych potupu naši
odčinil oštěpem svým, já trofeje nechci, ni její
zbraně, ni žádný lup — mně ostatní přinesou činy
oslavu, jen když padne ta strašná morová rána
mnou — já v rodné město se vrátím beze vší slávy.“

Slyšel a stanovil bůh z dvou přání jedno mu splnit,
avšak druhou půli mu ve vzduch rozptýlil lehký;
svolil ku prosbě jeho, by zvášněnou Camillu zabil
náhle, však zamítl žádost, by vrátil se k otcovské hoře,
nýbrž přání jeho mu rozvál po vzduchu vichr.

Když tedy pravicí hrot byl vymrštěn, ve vzduchu sviště,
obrátí Volskové hned svou zbystřenou mysl a oči
na svou královnu statnou.

Ta nedbala závanu větru,
nedbala hvízdotu vzduchu ni odshora jdoucího kopí,
až pak přiletěl oštěp a pod jejím odkrytým prsem
utkvěl a hluboko vniklý se napil panenské krve.

Chvatně se sběhnou družky a paní zachytí v pádu.

Avšak nad jiné zděšen, sám Arruns z bojiště prchá,
strachu i radosti pln — již nemá důvěru v oštěp,
ani si netroufá už jít naproti oštěpům dívek.

Nejinak divoký vlk, než počnou zbraně ho stíhat,
raděj v hlubinách lesů se ukryje, daleko stranou,
když dřív pastýře zabil neb zadávil velkého býka,
vědom si smělého činu — i zatáhne zděšeně ocas,
pomalu pod břich dolů a zaleze do lesních houštin,
podobně také Arruns, pln vzrušení, vzdálí se z očí,
na mysli má jen útěk a vmísí se do vřavy vojska.

Camilla vyrvat chce hrot, již mrouc, však železné ostří
hluboko projelo žebry a v kostech jí uvázlo pevně.
Pobledlá klesá a v smrti jí klesají chladnoucí oči,
barva, nachová dřív, jí navždy zmizela z tváře.

Když jí už prchal duch, tu k jedné z přítelkyň, Akce,
nejvěrnější z družek, s níž o všecky starosti svoje
vždycky se sdílela ráda, teď naposled promluví ztěžka:

„Dál, má milá sestro, už nemohu, hrozně mě…