Sinón
Aj, vtom jakýsi muž, jenž vzad měl svázány ruce,
od pastýřů trójských byl s křikem ke králi vlečen.
Náhle se pastýřům sám, jak kráčeli, postavil v cestu,
provést chtěje svůj úskok, by Řekům otevřel Tróju,
neznámý, smělé mysli a připraven k oběma věcem:
aby buď nastrojil lest, neb jisté podlehl smrti.
Odevšad mládeže shluk kol něho se zvědavě sbíhá
kvapně a veškeren dav má o závod z cizince posměch.
Slyš teď danajskou šalbu a z jednoho zločinu jejich
poznáš všecky.
Jak tak bezbranný stál, jim na očích, na pohled zděšen,
zvolal, když po trójském davu se rozhlédl dokola zrakem:
‚Běda! Ó která země a které moře mě přijme?
Aneb copak mi už, mně bídnému, konečně zbývá?
Vždyť já se Řeky žít už nemohu — nadto pak ještě
trójský lid, pln hněvu, si žádá krvavé pomsty!ʻ
Jak tak lká, v nás mění se duch, je tlumena všechna
prchlivost v nás — hned chceme, by děl, z čí pochází krve,
co by nám chtěl — nechť poví, več doufá, když nechal se zajmout.
Znenáhla odloží bázeň a praví po chvíli takto:
‚Zajisté všecko ti, králi, ať cokoli nastane, řeknu
pravdivě, aniž zapřu, že pocházím z řeckého kmene —
říkám to napřed — vždyť lstivý-li los snad v neštěstí vrhl
Sinóna — v lichého mluvku ho nezvrhne, neřku-li v lháře.
Jestliže někdy k tvým uším se doneslo v hovoru jméno
Bélovce Palaméda a známá z pověsti sláva —
ježto je zrážel z války, byl obviněn od řeckých vůdců
ze zrady nařčením křivým, ač neměl nižádné viny,
pak jej vydali na smrt a teď jej mrtvého želí.
Byl jsem příbuzný jeho a chudý otec mě poslal,
abych mu průvodcem byl hned ve svých mladistvých letech.
Dokud byl mocným králem a v radách králů měl váhu,
dotud také jsem já měl jakés vážené jméno;
ale když úskočný muž, král Odysseus, poháněn záštím —
nemluvím neznámou věc — jej sprovodil z tohoto světa,
tu jsem, žalostí zdrcen, svůj život v úkrytu vlekl,
s hněvem ve svém srdci, že přítel nevinně zničen.
Též jsem nemlčel, bloud, ba hlásal jsem nad nimi pomstu,
bude-li osud mi přát, bych do své otcovské vlasti
přišel vítězně zpět — čímž kruté záští jsem vzbudil.
To byl zhouby mé zdroj, neb nové si Odysseus smýšlel
žaloby, jimiž mě děsil, a trousil záhadné řeči
v lidu a vinou si jist, k mé záhubě vymýšlel cestu.
Nedal si pokoje dřív, až pomocí Kalchanta věštce —
nač však tu nemilou věc vám opět zbytečně líčím?
Stejný-li o všech Řecích váš úsudek, k čemu vás meškat? —
stačí, že též jsem Řek — tož honem provedte ortel!
Tak by to Ithačan chtěl — též král by to zaplatil skvěle!ʻ
Tu teprv prahnem zvídat a slyšet příčiny toho,
neznalí takových spádů a takové přetvářky řecké:
mluvil, jakoby v bázni, a předstíral vzrušení mysli:
‚Mnohokrát řecký lid, již vyčerpán, pojat byl touhou
prchnout z trójské země a zanechat zdlouhavé války —
měli to udělat dávno! — však mořská je zdržela bouře,
vždycky když chtěli už odplout, a jižní je odstrašil vítr.
Také když tento již kůň, jenž srouben je z javorů silných,
stál — vtom bouřný liják se rozhučel po celém nebi.
Pošleme Eurypyla v té úzkosti zeptat se Foiba —
avšak neblahou zvěst nám nazpět přinesl z chrámu:
»Krví a dívčinou smrtí jste bouřné smířili větry,
tenkrát když k trójským břehům jste poprvé, Řekové, přišli,
krví jest hledat návrat a řeckým životem milost
vykoupit.«
Když ten výrok se k uším donesl lidu,
strnuli, mrazivý strach jim v kostech pronikl morkem,
komu je chystána zhouba a koho to Apollón míní.
Tehdy s náramným hlukem tam přivedl do středu vojska
Ithačan Kalchanta věštce a s důrazem nutil ho říci,
jaká je božská ta vůle — již tehdy mi věštili mnozí
krutou strůjcovu lest, mou budoucnost vidouce v duchu.
Věštec po deset dní byl zamlklý, tajně se tváře,
nechtěje nikoho z nás svým slovem navrhnout k smrti.
Konečně velkým křikem byv Ulixem donucen stěží,
vyrazil slovo a mne, jak smluveno, za oběť určil.
Každý souhlasil rád, vždyť čeho se pro sebe báli,
když bylo v jiného zmar teď změněno, rádi to snesli.
Prokletý den již nablízku byl, již chystána byla
oběť: slaná mouka a na skráň obětní stužka.
Tu jsem se vyrval smrti, to přiznávám, zpřerážel pouta,
v močál plný bahna a v sítí v noci se ukryl,
co by jen odpluli odtud — ač vskutku-li odplují odtud.
Teď již naděje nemám, že dávnou otčinu spatřím,
ani své sladké dítky a obzvláště drahého otce:
na nich pro můj útěk se možná Řekové pomstí,
za mne, a ten můj čin snad vyváží nebohých smrtí.
Proto při bozích v nebi, již pravd…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.