Aeneis

Iuno smířena s Trójany

Všemocný Olympu král tou dobou k Iunoně praví,
která z oblaků žlutých se na boj dívala shůry:

„Jaký bude už konec? Co konečně, manželko, zbývá?
Víš přec a přiznáváš sama, že Aeneas nebesům patří
jakožto zbožněný hérós a osud že k nebi ho zdvíhá.

Co zas kuješ, več doufáš — že meškáš tu na chladném mraku?

Copak se sluší, by bůh byl znectěn smrtelnou ranou?
Měl snad být vzatý mu meč (což Iuturna něco by zmohla
bez tebe?) — Turnovi vrácen a kleslému vzrůsti zas síla?

Přestaň konečně jednou a nakloň se k žádosti naší,
ať tě ten tajný bol již nesžírá, ano ať také
truchlivý stesk z tvých sladkých úst již nemusím slyšet.
Všechno již skončeno je.

Tys po souši mohla a moři
dosud Trójany štvát, jim zanítit ohavnou válku,
poskvrnit Latínův dům, jich sňatek jim otrávit smutkem —
nesvolím hnáti to dál!“ — Tak Iuppiter k manželce mluvil.

Na to zas saturnská Iuno mu s tváří pokornou praví:
„Poněvadž tato tvá vůle je, velký Iove, mi známa,
proto, ač nevalně ráda, již opouštím Turna i zemi —
sic bys mne neviděl přec, jak sama tu na vzdušném sídle
vinna i nevinna trpím, však zastřena ohnivým mrakem,
vešla bych v šik, kde v záhubný boj bych Trójany štvala.

Dala jsem Iuturně radu, by v neštěstí přispěla bratru —
pravda, i pro jeho život jsem schválila smělejší činy —
ne však střílet šípem a napnout k výstřelu oblouk.

Při zdroji styžské vody ti přísahám nesmiřitelné,
která jediná z přísah je závazkem nesmrtným bohům.

Nuže, já ustoupím tedy a zanechám odporné boje —
za jednu věc, jíž osudu řád už překážkou není,
prosím tě pro latskou zemi a vznešenost národa tvého,
jakmile zpeč…