Ústava

XV/

Ale nepozorujeme častokráte i jinde, řekl jsem, že když někoho znásilňují žádosti proti rozumové úvaze, spílá takový člověk sám sobě a rozhorluje se na to, co ho v něm samém znásilňuje, a že se jeho vznětlivost stává v tomto sváru dvou stran spojencem rozumu?

Rozhodně jsi však nikdy nepozoroval sám na sobě ani ze zkušenosti někoho jiného nemůžeš uvést, že by se vznětlivost připojila k žádostem, když rozum by považoval pro sebe za nepotřebné se tomu vzpírat.

To ne, při Diovi!

A co když se někdo domnívá, že se na někom dopustil bezpráví? otázal jsem se. Není pak schopen hněvat se tím méně, čím je šlechetnější, třebas by trpěl hladem a zimou i snášel leccos jiného podobného od toho, o kom si myslí, že mu to působí po právu, ale jeho vznětlivost se proti tomuto člověku nechce pozvednout?

To je pravda, řekl.

A co když si někdo myslí, že je na něm pácháno bezpráví? Nevře to v tom člověku, není rozhorlen a nebojuje za to, co považuje za spravedlivé, a přestože hladoví, křehne a snáší všechna podobná protivenství, neustává až do vítězství a nezanechá svého šlechetného konání, dokud neprorazí nebo nepadne nebo dokud není svým vlastním rozumem odvolán a uchlácholen jako pes pastýřem?

Zdá se, že je tomu ve skutečnosti tak, jak říkáš. Vždyť jsme i v naší obci ustanovili pomocníky jako psy poslušné správců - pastýřů obce .

Opravdu chápeš dobře, co chci říci, pravil jsem. Ale uvažuješ ještě i dále?

O čem?

O tom, že se nám to, co se týká vznětlivosti, jeví nyní opačně než dosud. Dříve jsme se totiž domnívali, že je to jakýsi druh žádostivosti;…