Ústava

VII/

Já na to: A to jsme tu ještě nepromluvili o největší nutnosti.

O jaké?

O té, ke které se tihle vychovatelé a sofisté obracejí činem, nepřesvědčí-li slovem. Anebo nevíš, že toho, koho nepřesvědčí, trestají ztrátou občanských práv, peněžitými pokutami a rozsudky smrti?

To vím velice dobře, pravil.

Tedy jaký jiný sofista nebo jaké soukromé promluvy, zaměřené opačným směrem, by podle tebe mohly nad tímto zvítězit?

Podle mne nikdo, řekl.

Opravdu ne, pravil jsem já, vždyť i snažit se o to je veliká pošetilost. Povaha se přece vzhledem k dokonalosti ani nestává, ani nestala a ani se tedy nestane jinou, dostane-li se jí vychování proti pojetí výchovy, které mají tito lidé, tedy lidská povaha, příteli, božskou zde ovšem - podle onoho úsloví - vyjměme z výkladu!

Je totiž třeba dobře vědět, že cokoli by se zachránilo a stalo se takovým, jakým se za daného stavu našich obcí stát má, nepochybíš, budeš-li tvrdit, že to všechno zachránil božský zásah.

Jinak mi to ani nepřipadá, pravil.

Ať se ti tedy k tomu zdá ještě i tohle, řekl jsem já.

Co ale?

Každý z těchto soukromě pracujících za mzdu, které lid nazývá sofisty a považuje za své soky, neučí ničemu jinému než těm zásadám davu, na nichž se sjednocuje, kdykoli se shromažďuje - a to nazývá moudrostí. Je to stejné, jako kdyby někdo porozuměl pudům a žádostem velkého a silného domácího zvířete - odkud je třeba k němu přistoupit, kde je možno se ho dotknout, kdy a z jakých příčin se buď hodně mrzí nebo se lísá, jaké zvuky a při čem má ve zvyku vydávat, při kterých zvucích jiných zvířat se uklidňuje anebo naopak divo…