Šokovaná růže

Pampeluna

(Přibližný popis nahé ženy, její příchod a vznik)

Některým pravdám je třeba
uvěřit i bez důkazu — jako
například tmě pod kloboukem.
Je v tom kouzlo skrytého zjevení,
i zjevení skrytého.

Hluboko do čela jí vrůstá vlas
— z obou stran, ze dvou pramenů —
jako každé noční panovnici,
některá místa by se mohla zdát
příliš lysá…

Ale v očích jí bzučí včely,
i tmí se hrůza činu
a dozrává srstnatý angrešt
přivřeného zření.

Je ovšem šálivé léto
a menší bohyně — pověsti ne nejlepší —
vyzbrojují prázdno třpytem masařek
na vztažených prstech,
z jejichž konečků lze cítit,
jak se chvěje
zvášnivělý vzduch.

Tenkráte ona vystupuje z vody,
přesně odlitá,
a plna blouznivých a nastřádaných lun
(za ty dlouhé věky),
zanechává rychle pod chodidly
zpustošené říše —
pro příští bádání… o svých prostých zvycích:

rozkotávat pelesti a city,
i vonět smutkem poraženého dřeva,
katapultovat se zadkem do ztracených nebes,
i na háku viset svým vyvlastněným masem,
činit z podvazků mystérium bezuzdnosti,
i tísnit se ve vyhnanství strof,
leštit si nehty tygří kožišinou,
batistovat steny,
hypnotizovat hady,
vykládat jablky hruď,
hledati pírko po spáleništích
i štíhleti v dýmu,
nechat se zbláznit slunce ve svých vlasech,
vláčeti anděly po Posledních soudech
a ještě se vysmívat
levou stydkou kostí…

Ale to jsou jen humna
její bloudivé duše,
jak duše zas zraněním vnitřním, —
však čeho?

Tráva, kterou drtí až k pláči zelených šťáv
celou délkou své svrchované sochy,
živí se pošetilou mstou
vtisknout se navždy do paměti kůže,
jež jí tak padne
(i se poddává jemnému hnutí mysli,
i boků a hýždí),
leč je to nakonec spíš vítězství a kořist
té nejsoukromější vlasti
paží a nohou a zad,
když stopy po stéblech, ten zeměcejch,
jen zjasňují její bezposkvrnný původ:
že to byl blesk z čistého nebe,
(tedy z ničeho, co málem už si zoufá),
a jeho první náčrt, (tedy umění),
nádherné pohromy,
jakou …