Krajem táhne prašivec

Zpěv pátý

Snad nohy zmátly se nám v tanci
mezi sklenkami u vína,
anebo země ztroskotanci
zří spásu spíše v hlubinách
před kopistmi a pohrabáči
a jamku vystávají radši,
než doma v řeži padli by –
že octli jsme se na rybníce
a v polou lýtek nohavice,
ustoupili jsme za ryby.

Ó vášni, která zdvíháš sukně
u brodu krve vzbouřené,
nikdy, ať ďáblův měchýř pukne,
tak nahá nebyla jsi, ne,
jak hanba naše bezejmenná,
když ve vodě až po kolena
střehli jsme břehy pevniny,
s dušičkami – nač plýtvat slovy –
že vešly by se vodníkovi
i pod hrníček jediný!

Kde tuby jsou a štětec hustý
a skvělý malíř, kde je ten,
i básník, dosti zlatoústý
ve světě smetím zavátém,
kteří by, nudné šedi syti,
tak prostě jako voní kvítí
vzkřísili ono ráno rán,
přivřené dosud víčky dětí,
ale už lačné uviděti
náš svět i s nitry dokořán.

Ach, nemyslete, že si hrám
jak dívky, které věnce vijí.
Já denně s vámi umírám
a každou vaší smrtí žiji,
že veršem snad se zahubím.
Má chaso z krčmy pod dubím,
i s vámi vykročil jsem bděle,
s marnými stíny marný stín
a ponořil…