Krajem táhne prašivec

Zpěv první

V potichlé stráni, v ptačím křiku,
zemřelém náhle, v okamžiku
uhrančivého poledne,
ve zbledlé modři skvělé báně,
usínající zkolébaně,
když úpal na ni dolehne,
v bzukotu much, v třesení listí,
v květu, jenž přestal navždy kvísti,
sotvaže z jeho lůžka vzlét
nevěrný čmelák k lásce jiné,
ve škebli srnci na hlubině,
jak zář jí padne na perleť,
v palaší, které stíny kreslí,
tak jako stíny vánek přešlý
po šeré vodní hladině,
ve vůni táhlé, v lačném vzduchu,
ve větru, který na pastuchu
lupínek svíval nevinně,
v loukách, jež dýchly na mne vláhou,
jako by ukrývaly nahou
rusalku a jak její pláč
kanul by dosud na vstavač,
jetel a lístky jitrocele,
v kamení, které obezřele
střežilo políčka jak dlaň,
v lesích, kde mladý partyzán
pod mračny brv tohoto kraje
míříval oko přivíraje,
ve zrytých tvářích starých žen
spal stesk; spal do snu pohozen
a stoupal ke mně ze vzpomínek
jak z dávných dob, kdy dívčí vínek
uploval lehko po vodě.
A kdo žaloval svobodě,
byl on a voda, do níž pad.
Tu rmutnou vodu havran pije
a černější i chmurnější je,
že dál ji slyší se mnou lkát:
věneček prý už neuvije
spoutaný prstík nevěstin;
a prstýnek, ach, kam jen s ním?
I v temnu svítí, ať si jde
děvče žal do komory skrýti.
Ani třpyt slz jej nepřetřpytí!
A plápol posvěcených svěc
jen kočku z mlýna v nečas plaší.
Perutí kdosi…