Krajem táhne prašivec

Zpěv třetí

V zeleném mlází, v ratolesti,
zbrocené barvou, barvou štěstí,
v porostu, s kterým jsem se třás,
v dumavé tůni s příkrým břehem,
v pavoučí rosou postříbřeném
jak hoře za tichostí řas,
v oddechu lesních orchidejí,
lehounkém, že se vůně jejich
i kuně vznesla na čenich,
v úsvitu nesmělostí siném,
v špičkovém tanci nad modřínem
paprsků nedozlacených,
v hlemýždi slastně sunoucím se
k dužnaté houbě v úžlabince,
v modravých zvoncích u blizen,
ve žluvím vzlyku, v zatoužení
tak prudkém, že i vzduch se ženil,
ve zlatém žezle divizen,
v drobounkých můrkách, křehčích o sen
na drsné kůře starých sosen
a v šeru průseků a strun
nádherné harfy mezi stromy,
které svým stínem světlo lomí,
házejíce je do korun,
v koloušcích na chvějivých nohou,
v hlubokém míru pod oblohou,
ve všem, co bylo a co jest,
za znovuzrození tak čisté,
jak na svět právě přišli byste
s očima dětí místo hvězd –
vstávalo ráno; do údolí
jako když kopec témě bolí,
táhla se cesta s kamením.
A pod kopcem a mezi ním
a bratrem z druhé strany borů
pálilo slunko do úmoru,
až na zdech stodol chvěl se stín.

Zleže i zkleče lidé vstali.
Muziky cvrčků vyhrávaly
na počest počatého dne.
A že nastal čas senoseče,
blýskaly kosy jako meče
vždy ze všech louček na jedné.

Tam, kde se kolébala stébla
bojínku, psárky, vičence,
posmrtná vůně trav se zvedla
a prosté kvítí na věnce
nevinných, malých husopasek
leželo v dojímavé kráse
jak vše, co je a pomíjí.
V úchvatu díval jsem se němý
na dívky s hráběmi a ženy,
jež vstaly z lodyh tolijí.

Umdlelá louka právě mřela,
však nad ní mladost v ňadrech žen
a moje touha uzardělá,
být jako do snu pohřížen
do hlubočiny zastíněné
cudností řas, jež pohled sklene,
i cítit zblízka horký nach.
Kdo dlouho noří zrak svůj do řek,
vídá i vodu řeky hořet,
když slunce tone ve vlnách.

Tu chvíli nikdo nevypoví,
po těle roznáší ji krev.
A básník, živ jen svými slovy,
vzpomene aspoň na nápěv
krajiny, která vystoupila
zelená, modrá, žlutá, bílá
až k srdci, do tepen a žil.
Však cítí v sobě tolik krásy,
že do skonání vzpomíná si,
jak jedenkrát jen v žití žil.

A zpívá, sotva zatoužil:

Kdo druhou takovou zná zem,
že pil by ji i ze studánek,
z kalíšků květin jako vánek,
až pad by na ni opojen?

Kdo druhou takovou zem zná,
líbeznou jak prs milenčin?
Tesklivý jsem a nevím, čím?
Láskou, či tebou, líbezná?

Kdo druhou takovou zná zem,
že v noci, když se vznáší v snách
bez její hlíny na botách,
zdá se mu, vším že opuštěn,
navěky bude jako sten
bloudit – i rozpadlý už v prach?

Pak náhle sirý po vyznání
jako by zazel všemi dny,
které se jednou za rok sklání
nad ránou vlastní hlubiny
a líto, líto, líto je ji…