Krajem táhne prašivec

Oldřich Mikulášek

43 

Elektronická kniha: Oldřich Mikulášek – Krajem táhne prašivec (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: mikulasek09 Kategorie:

Popis

E-kniha Oldřich Mikulášek: Krajem táhne prašivec

Anotace

O autorovi

Oldřich Mikulášek

[26.5.1910-13.7.1985] Český básník a novinář Oldřich Mikulášek se narodil roku 1910 v Přerově jako syn železničáře. V Přerově vystudoval měšťanskou školu (1925) a dvouletou gremiální obchodní školu. Poté vystřídal řadu příležitostných profesí (fakturant v továrně na cukrovinky, cihlářský dělník v Újezdci u Přerova, písař na železnici v době cukrovarnické kampaně, akvizitér, 1930–1933 litograf a leptač ve Zlíně), byl krátce bez zaměstnání....

Oldřich Mikulášek: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Krajem táhne prašivec“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Zpěv druhý

Tak často tudy vály žaly,
že zvykly si už na ten kraj.
Jako se deště shůry valí,
jako se plíží hranostaj
za pachem krve sladce teplé,
jak zráčívá se ďáblům v pekle
a pánům zase na zemi,
neštěstí přicházelo humny
a lid už od hor dávno dumný,
dumnější byl, že zrazený.

Kvečeru vždycky na pastvisku –
pícník, ten neduživý duch
z jazýčků psích a kozích pysků
a křtěný mokří od chaluh,
vysedával rád příliš bděle
u vemene jak u korbele
a střebal, až se blahem chvěl,
přivíraje svá modrá víčka.
Co pasáčkovi hasla líčka,
on v loukách na květ nachověl.

Později potom v hlavách lůžka
stávala mdlava, sestra třtin.
A jako vánek vánku šušká
o chabém dechu, o třetím,
rozdmýchávala v prsou kašel
jen proto, aby duši zhášel,
řeřavějící v horečkách.
Umřela dívka, krása mladá,
dřív nežli mohla míti ráda. –
Miláček se jí nedočká.

Nebyly duby, byly truhly,
a do nich kácíval se muž.
Z kamení v lomu synek ztuhlý
mohylu tam si nastlal už.
Nebyly lipky, byly kolíbky,
a s včeličkami prchly polibky,
ach, kde je nožky doženou?
Přeteskná vůně léta vane
jak z lipky záhy oloupané
na bělost dívčích kolenou.

Snad lidská bolest nedoúpí
až k trůnům a spíš horou hne,
že bíjávalo do chalupy
i v bázni boží schoulené.
Jako by bouře v mracích stmělá
skulinou blesku uviděla,
kde trud už vyschnul na sám troud
s poslední slzou vymačkanou,
lítostné slzy nebes kanou,
že zem v nich může utonout.

A v této chvíli přízně vyšší,
jež vypouzela z vlhkých děr
lasice, křečky, štíry, myši
a nafintila do hader
slinou čís potřísněné děti
s vyrážkou, strupy, svrabem, snětí,
i chlap svou kůži toužil svléc
a pověsit ji do komína,
ať se tam udí nebo líná,
než odnese ji prašivec.

Ten ví však, že je dobře zašit
i zmírající člověk v ní.
A že v té kůži bude strašit
i po chudé mši zádušní,
zahrabaný už na tři sáhy.
Ví i, že smrtelník je nahý
teprve v černém plameni
vábivé mihotavé krásy,
která stín jeho promítá si
na zeď jak tajné znamení.

A právě, právě takového,
v podobě čisté chtěl ho mít!
Ó temný duchu s krutou něhou,
zda může tě kdo pochopit,
když zpěvem zníváš v hrdle prasklém
a jiskrou třpytivou pláš za sklem
očí i obracených v sloup,
pohárek lihem dolévaje
a jásaje, že duše tvá je,
jako bys patou na ni stoup.

Bývalo temno od podruhů
v krčmách, kam chodívali pít,
i sklenout nad svým mrakem duhu,
i duhou slzy vysušit
a zřít jen samá paví péra…
Bývalo temno za večera
i v opuštěných chalupách
a stíny jako temné tuchy
kladly se zvolna na lopuchy,
jež pokryl přes den…