Krajem táhne prašivec

Zpěv čtvrtý

Ten pohár vína orosený
chladí nám rozpálenou dlaň;
a láskyplně objímán
touží se vylít z nitra celý,
až krví bije zase skráň.
Kdo sám byl, není osamělý;
má pohár, má i plný džbán,
kolébající víno rudé
a do daleka plouti bude
jak oceánem kolébán!

Ten žhavý hlt jak náboj prudký
protýká ohněm naši hruď;
plamenem šlehá pod peruť,
kry tříští v nás a nítí půtky,
až v místech bolavých plá huť
a duše chytá všemi knůtky;
ta duše, bílá nad labuť,
hle, prská, syčí, dýmí, čadí
za láskou, štěstím, sny a mládím
a bohat zdá se, kdo byl chud!

Ó věnče chmelový, buď zdráv!
Ovíjíš čela plná chmury,
tvé hořké moře do lastury
vylévá hukot z temných hlav
a já rád naslouchám, jak duní
ty salvy sklenic na pozdrav,
ó věnče chmelový, tvé vůni,
i žízni, jež nám nedá spát
a umí nocím kralovat,
ať třeba Venuše v nich trůní!

Však nezhlížej se v této tůni,
kdo nemáš proč a máš jen zač!
Krví zrousaná morda kuní
vypije tvář tvou a jen pláč
čeřiti bude nitro stmělé.
Kdo má dost síly a dost bděle
zná nořiti se do hlubin,
aby z nich, nepotřísněn pěnou,
vynesl hvězdu potopenou
s nevinným vzletem holubím?

* * *

V zelené krčmě pod dubím
mé rady přisámďábel dbali
jak já, ať duši zahubím,
a tři noci tak vyhrávali,
že klapky nespočítáš hned,
kolik jich zmáčkli u trumpet,
ztrhané struny pomíjeje
u housliček a u basy.
Ach, všechno jednou dokvasí,
i naděje, i beznaděje!

I pít lze na vše, bože dobrý!
Tak na brejlovce, otce kobry,
která se tady mihotá
v plápolu sukně zažehané;
když mizí s prázdnou sklenicí
v živůtku plném života,
i ten, kdo pil, zas žíznící,
cítí, jak z krásy teskno vane
s odvlávající suknicí.

Na všechno pít lze, dobrý bože!
Na čerstvý hrob i mrtvé lože,
na divou žalost v srdci svém,
na suché místo pod listem,
na hvězdu, která třpyt nám střásá,
na ňadro z perleti a masa,
na náš stín, na hrozící stín,
prý, běda, až vás opustím,
a na bolestné první lásky,
na oblak, louku, na bělásky,
na nach, zakletý do růží
a na nebesa v kaluži,
na závrať z věčna, na dvojici
polibkem chvilku zpíjející,
že sama věčnost pocítí,
na to, že jsme tu, já i ty,
na slovo, hořem rozdrásané
do krve, s kterou krása kane,
ach, na tu krásu krutých strun,
když vichry hrábnou do korun,
na moře, lunou kolébané
jen proto, že si ráda nahne
s přílivem pěny stříbrné,
na lunu, která odhrne
stříbrnou pěnu z kraje džbánu
a pije z hloubky oceánu,
i na kočího, který zpit
dal taky koni do kopyt,
na zradu ženy v kradmém stenu,
na kapku jedu do prstenu,
na den, kdy rozplakal se syn,
na křtiny, svatbu, na zločin,
na tajnou, neztrestanou vinu,
na milovanou domovinu,
na celu hořké samoty,
ve které klíč už rachotí,
a na ten klíč, na družnou sklenku,
na přátele i na milenku,
ach, na vše můžeš pít jak pták;
anebo na nic; jenom tak!

Jen tak – že víno v sklence jiskří
jak pěna na kamení bystřin
a že nám někdy zasvítí
radost i ze slz na kvítí;
jen tak – že žena tolik jasu
spoutala v uzlu ze svých vlasů
a že…