Ze země hvězd, pruhů a dobrodruhů

Přátelství v Coloradu

Když jsem ještě cestoval v železářském zboží po Západě, často jsem zavítal do městečka Saltillo ve státě Colorado. Tam jsem mohl přijít skoro vždy najisto, neboť Simms Bell, jenž tam měl větší obchod, vždy udělal u mě větší nebo menší objednávku. Bell byl typický člověk ze Západu a já jsem ho měl rád.

Posledně jsem zajel do Saltilla s dvojím úmyslem. Za prvé jsem chtěl něco prodat, a za druhé jsem chtěl upozorniti Bella na pěknou obchodní příležitost, která se mi právě nahodila a z které on by mohl hodně vytěžiti. V Mountain City, městě na trati dráhy Union Pacific, pětkrát větším než Saltillo, měla se v té době položit jedna firma. Dělala sice pořád pěkné obchody, ale přesto byla na pokraji úpadku. Příčinou toho bylo špatné vedení a karbanictví jednoho ze společníků. Kdo měl nějaký kapitál v ruce, mohl to všecko koupit i se zásobami zboží asi za čtvrtinu ceny.

Jakmile jsem dorazil do Saltilla, spěchal jsem do Bellova krámu. Uvítal mě jako obyčejně svým širokým, poněkud váhavým úsměvem a potřásl mi rukou. Vypravoval jsem mu o možnosti koupit ten obchod v Mountain City.

„Vypadá to velmi lákavě,“ prohlásil. „Rád bych se tady toho zbavil a šel do něčeho většího, a děkuji vám za zprávu. Ale – vždyť to nespěchá, zůstanete u mne přes noc a já si to do rána rozmyslím.“

Bylo po slunce západu a v tu dobu obchody v Saltillu již zavírají. Personál Bellův odcházel. Bell zavřel na závoru velká dvojitá vrata svého krámu a pak jsme chvilku zůstali stát, vdechujíce čerstvý vzduch, vanoucí od hor.

Nějaký vysoký člověk přicházel ulicí a zastavil se před schůdky, vedoucími k Bellovu obchodu. Měl dlouhé černé kníry, černé obočí a jeho kudrnaté černé vlasy divně kontrastovaly se světlou narůžovělou pletí, na jakou podle ustálených pravidel mají vlastně právo jen blondýni. Bylo mu asi 40 let a na sobě měl bílou vestu, bílý klobouk, řetízek u hodinek z provrtaných a na sebe navlečených stříbrných pětidolarů, a šedivé šaty takového střihu, v jakém si libují osmnáctiletí studenti z koleje. Vrhl na mě nedůvěřivý pohled a potom se podíval na Bella, jaksi studeně, zdálo se mi, že skoro nepřátelsky.

„Tak co,“ zeptal se Bell, jako by oslovoval docela cizího člověka, „je všecko připraveno?“

„To je otázka,“ odvětil ten člověk nedůtklivě. „Nač bych tu jinak byl už celé dvě neděle? Dnes v noci se to musí skoncovat. Stačí to? Nebo jsou snad nějaké námitky?“

„Tak je to v pořádku,“ řekl Bell. „Věděl jsem, že se mohu spolehnout.“

„To bych řekl,“ pravil ten divný cizí člověk. „Copak jsem už někdy selhal?“

„To ne,“ připouštěl Bell. „Ale já taky ne. V hotelu je vše v pořádku?“

„Mizerná strava! Ale já si nestěžuju. Ale, abychom to nezamluvili – nemohl bych dostat pokyny, jak bych to měl nejlépe provést – tu věc? Ještě nikdy jsem nic podobného nedělal – jak je snad známo.“

„To je těžko říci,“ pravil Bell po kratším přemýšlení. „Zkusil jsem už všecko možné.“

„Taky po dobrém?“

„A ne jednou!“

„A což sedlový řemen s přezkou na konci?“

„Jednou jse…