Ze země hvězd, pruhů a dobrodruhů

Dveře do světa uzavřené

Když beletristé chtějí, aby publikum jejich povídky četlo, tu se rádi dušují, že je to skutečný příběh, a někdy k tomu dodají, že skutečnost je divnější než beletrie a že život píše romány. Nevím, zda příběh, který budu vypravovat, je skutečná událost. Ale španělský pokladník ovocnářského parníku El Carrero mi přísahal při relikviáři Santy Guadalupy, že všechna fakta příběhu slyšel od amerického vicekonzula v La Paz – tedy od osoby, která nemohla vědět pravdu ani z polovice.

Když se H. Ferguson Hedges, milionář, zakladatel velkých podniků, známý celému Novému Yorku, rozhodl, že musí trochu užíti radostí světských, začal rozhazovat peníze plnýma rukama tak štědře, hlučně a okázale, jako kdyby byl pouhým příručím z obchodu s prádlem, jenž si umínil proflámovat týdenní mzdu.

Toho večera, kdy začínají výše zmíněná domnělá fakta mé povídky, hostil Hedges společnost asi pěti či šesti dobrých přátel. Mezi nimi byli dva mladší muži – Ralph Merriam, makléř, a Wade, jeho přítel. Vozili se z lokálu do lokálu, na Kolumbově náměstí vynadali soše nesmrtelného mořeplavce, docela nevlastenecky mu předhazujíce, že vyplul hledat novou zemi místo nějakých nových tekutin, a o půlnoci zapadli do zadní místnosti jedné kavárničky dole ve městě. Hedges měl zrovna hádavou náladu, počínal si zpupně a šťoural do celé společnosti. Slovo dalo slovo – nikdo však vlastně nevěděl proč – a pak přišla slova s pěti prsty – slova, jako když se řekne, že někdo někomu hodil rukavici – v tomto případě však i s rukou. Při těch fackách byl Merriam nejzuřivější. Hedges vyskočil, popadl židli a hodil ji Merriamovi na hlavu. Merriam se uhnul, vytáhl malý revolver a střelil Hedgese do prsou. Hedges se zapotácel a svalil se na zem, kde zůstal ležet bez hnutí.

Wade, jenž věděl, co se má v takové situaci dělat, vystrčil Merriama postranním vchodem, odtáhl ho za roh, naložil do drožky a zavezl do malé hospůdky v zastrčené ulici. „Sedni si,“ řekl mu, „a čekej, až přijdu. Půjdu vypátrat, co se vlastně stalo a podám ti zprávu. Můžeš vypít dvě sklenky, než se vrátím – ale více ani kapku!“

Byla za deset minut jedna, když se Wade vrátil.

„Vzmuž se, kamaráde,“ pravil. „Ambulance tam přijela zrovna, když jsem přišel. Doktor říkal, že je mrtev. Můžeš si dát ještě sklenku. Ostatní nech na starosti mně. Musíš utéci, nic jiného ti nezbývá. Vypij ještě tuhle sklenku a pak musíš zmizet z Yorku. Já ti to zařídím.“

Wade dostál svému slibu tak znamenitě, že druhého dne v 11 hodin vstupoval Merriam s novým kufrem plným nových šatů a prádla na palubu malého parníku, jenž před několika dny připlul s nákladem citronů z Port Limon v Mexiku a chystal se na zpáteční cestu. Merriam měl v kapse celé své jmění 2800 dolarů a poučení od Wadea, aby hleděl položit mezi sebe a Nový York co možná nejvíce mořské vody. V Port Limon přestoupil Merriam na škuner a plul podél pobřeží dále až do Colonu, odtud přes úžinu do Panamy, kde chytil jakousi nákladní loď, která měla namířeno do Callao a…