Ze země hvězd, pruhů a dobrodruhů

Návrat z velehor

Jedné zimy podnikla operní společnost Alcazar z Nového Orleánu turné podél pobřeží Mexika a Střední a Jižní Ameriky. Úspěch byl proti očekávání ohromný. Hudbymilovné španělsko-americké obecenstvo zahrnovalo společnost dolary a voláním „Viva“. Ředitel společnosti začínal tloustnout a nebýt tamního horkého podnebí, byl by si jistě pořídil nový kožich a chodil v něm. Moc nechybělo a byl by snad zvýšil členstvu gáže. Ale v pravý čas si to rozmyslil.

V městě Macuto na pobřeží Venezuely sklízela společnost největší úspěchy. Představte si zábavní park na Coney Islandu přeložený do španělštiny a máte Macuto. Společenská a divadelní sezona tam trvá od listopadu do března. Z La Guayry a z Caracasu a z Valencie a z jiných vnitrozemských měst se tam hrnou lidé k radovánkám, jež sestávají z koupání v moři, slavností, býčích zápasů a skandálů. A všichni ti lidé mají vášeň pro hudbu, kterou nestačí ukojiti místní kapely, vyhrávající pořád na náměstí a na pobřeží. Příchod operní společnosti Alcazar vyvolal tudíž velké nadšení.

Vznešený Guzman Blanco, prezident a diktátor Venezuely, sídlil po celou sezonu v Macutu se svým dvorem. Tento všemocný vládce nařídil, aby se vyklidilo největší vládní skladiště a zřídilo se tam prozatímní operní divadlo. Postavili narychlo jeviště a dřevěné lavice pro diváky. Zvláštní lóže byly zřízeny pro prezidenta a vládní a vojenské hodnostáře.

Společnost byla v Macutu již dva týdny, a při každém představení bylo nabito. Bylo to publikum všech možných barev. Od světle olivových obličejů čistokrevných Španělů a žlutých a hnědých mesticů až ke smolné černi Karibů a jamajských negrů. Mezi tím vším byly rozstříknuty malé skupiny indiánů s tvářemi jako kamenné modly, zahalených ve strakaté pokrývky. Byli to indiáni z horských států Zamora a Los Andes a Miranda, kteří přicházeli do pobřežních měst prodávat zlatý prach.

Na tyto exotické hosty byla zajímavá podívaná. Seděli tu v jakési zkamenělé extázi a lišili se od macutských občanů, kteří divoce dávali najevo své umělecké nadšení ústy i rukama. Jen jednou dali se ti polodivošští praobyvatelé strhnouti k projevu ponurého souhlasu. Při představení Fausta byl Guzman Blanco tak uchvácen „zpěvem o klenotech“, že hodil na jeviště váček zlatých mincí. Ostatní význační občané následovali jeho příkladu a začali házet na scénu peníze, některé krásné a elegantní señoras dokonce nějaký šperk nebo prsten – a vše to padalo k nohám Markétčiným, kterou, jak divadelní cedule oznamovala, zpívala mademoiselle Nina Giraudová. A potom tu a tam mezi obecenstvem povstávali jednotliví lhostejně se tvářící indiáni a začali házet na jeviště malé ošumělé sáčky, které temným úderem dopadaly na scénu. Mlle Giraudová byla ovšem radostně překvapena, když ve své šatně otevřela tyto nevzhledné pytlíčky a shledala, že obsahují ryzí zlatý prach. Za svůj čistý, zvučný, zlatý a čarovný hlas si jistě zasloužila takové zlaté uznání.

Není však účelem této povídky líčiti triumfy opery Alzacar. V&nbs…