Gentlemani i podfukáři

Věštba z ruky

Zajeli jsme si s Tobinem do velkého zábavního parku na ostrově Coney Islandu u Nového Yorku, neboť jsme měli dohromady čtyři dolary a Tobin potřeboval nějaké rozptýlení a vyražení. Vždyť jeho milenka a snoubenka, Katy Mahornerová z okresu Gligo v Evropě, někde v Irsku, se ztratila a byla nezvěstná od té chvíle, co před třemi měsíci vyplula za ním do Ameriky s 200 dolary svých úspor a se 100 dolary, jež dostal Tobin za zděděný majetek, malý to domek a malé prasátko v Boy Shannaugh. Tobin dostal psaní, v němž sdělovala, že odjíždí k němu, ale od té doby o Katy Mahornerové neslyšel – jako by se pod ní zem slehla. Tobin ji dal do novin, pátral po ní, ale všechno marně.

A tak jsme si zajeli na Coney Island, doufajíce, že skluzavky a kolotoče a vůně pražené kukuřice a horkých párků ho drobátko rozveselí. Ale Tobin měl umíněnou hlavu a mizerná nálada z něho zrovna kapala. Skřípal zuby při pohledu na americké houpačky, klel před panoptiky živých voskových figur, a chtěl zmlátit každého prodavače zmrzliny, jenž mu byl na dosah ruky.

Zavedl jsem ho tedy do vedlejších ulic, kde atrakce nejsou tak hlučné. Před malou budkou, ne větší než malý kurník, se zastavil, a v očích se mu objevil trochu lidštější výraz.

„Tady se rozveselím,“ prohlásil. „Dám si hádat z ruky od proslulé věštkyně z poříčí Nilu, a uvidím, co z toho pojde.“

Tobin věřil v různá znamení a nepřirozené zjevy přírodní. Bral docela vážně takové věci jako černé kočky, šťastná čísla a zprávy ústavu meteorologického v novinách.

Vlezli jsme do toho čarodějnického kurníku, který byl záhadně vyzdoben červeným suknem a obrázky lidských rukou s čárami na nich, na způsob železničních tratí. Nad vchodem visela tabule s nápisem: Madame Zozo, egyptská věštkyně z ruky. Uvnitř seděla tlustá dáma v červeném svetru s vyšitými klikyháky a divokými bestiemi. Tobin jí dal deset centů a napřáhl k ní dlaň jedné ruky. Zdvihla mu ruku (jež vypadá jako koňské kopyto), a začala ji zkoumati.

„Drahý pane,“ řekla pak madame Zozo, „čára vašeho osudu ukazuje, že vás v životě potkalo nejedno neštěstí. A to horší má teprve přijít. Tady ta čára Venušina – nebo jste se snad řízl? – ukazuje, že jste byl zamilován. Máte velké trápení v životě kvůli děvčeti.“

„To ona myslí Katy Mahornerovou,“ zašeptal mi Tobin nahlas a stranou, že to bylo slyšet až za rohem.

„Vidím,“ pokračovala chiromantka, „že máte moc starostí a trampot kvůli osobě, na kterou nemůžete zapomenouti. Vidím, že čára příslovečného určení jména ukazuje k písmence K a písmence M.“

„Pst!“ zašeptal mi Tobin. „Slyšel jsi to?“

„Mějte se na pozoru,“ mluvila dále učená paní, „před tmavým pánem a světlou dámou. Ti oba vám nesou neštěstí. V brzké době budete konati cestu po vodě a utrpíte finanční ztrátu. Vidím jednu čáru, která vám nese štěstí. Jde k vám jeden pán a ten vám přinese velké štěstí. Poznáte ho podle křivého nosu, až vám přijde do cesty.“

„Je v těch čárkách snad taky napsáno, jak se ten pán jmenuje?“ zeptal se Tobin. „Já jen proto, abych věděl, jak ho mám titulovat, až se přihrne s tím velkým štěstím.“

„Jeho jméno,“ řekla věštkyně, podívavši se mu pozorněji na tlapu, „mi vaše čáry neříkají, ale naznačují, že je to jméno velmi dlouhé a že je prý v něm písmenka o. Více vám nesmím říci. Přijďte zas, mladý pane! Neračte zavírat dveře.“

„To je ohromné, jak mi ta ženská všecko uhodla,“ pravil Tobin, když jsme šli k přístavní hrázi.

Když jsme se tlačili na lodní můstek, nějaký černoch popálil Tobina hořícím doutníkem na uchu, a z toho byl hned náramný kravál. Tobin ho popadl za krk, ženské začaly ječet a pískat, a jen s velkou námahou jsem Tobina odtrhl a zatáhl na loď dříve, než přišli policajti. Tobin je vždycky v neurvalé náladě, když se přijde někam povyrazit.

Když jsme se vraceli parníkem do Nového Yorku a sklepníci na palubě vyvolávali „Čerstvé pivo“, dostal Tobin chuť zchladit si žáhu pěnivou sklenicí, ale když sáhl do kapsy, shledal, že někdo mu v té tlačenici vyfoukl všechny peníze. A tak jsme tam seděli na suchu a poslouchali, jak taliánská kapela fidluje na palubě veselé písničky. Tobin byl ještě melancholičtější, než když jsme jeli tam.

Na lavičce u zábradlí seděla mladá dáma, oblečená v šaty, jaké by se hodily do červeně natřeného auta, a s vlasy tak světlými jako nezakouřená fajfka z mořské pěny. Když jsme šli kolem ní, Tobin jí nevědomky zakopl o nohu, a poněvadž v podnapilém stavu je vždy k ženským zdvořilý, smekl klobouk a chtěl se jí omluvit. Ale klobouk se mu nějak při tom vysmekl z ruky a vítr ho odnesl přes zábradlí na moře.

Tobin se vrátil a usedl, a já na něho už začal dávat pozor, neboť míra jeho malérů zdála se být dovršena. V takové chvíli, když ho osud tak krutě pronásledoval, byl s to zkopati nejelegantnějšího pána, který se mu připlete pod nohy, a po případě se i ujmouti velení na lodi.

Pojednou mě Tobin popadl za ruku a řekl rozčileně: „Johne, víš, co zrovna teď děláme? Cestujeme po vodě!“

„Neber si to tak k srdci,“ já na to. „Za deset minut už zase budeme na pevné zemi.“

„Podívej se,“ pokračoval, „na tu světlou dámu na té lavičce. A na toho černocha, co mi spálil ucho, jsi už zapomněl? A neutrpěl jsem finanční ztrátu? Byl to dolar pětašedesát!“

Pomyslil jsem si, že vypočítává své maléry, aby měl dobrou záminku k nějakému kraválu, a snažil jsem se ho přesvědčit, že to jsou samé maličkosti.

„Ty nemáš smysl pro proroctví a nadání pro zázračné vnuknutí ženských z Egypta. Co mi ta věštkyně vyčetla z ruky? Dejte si pozor – povídala – na tmavého pána a světlou dámu, ti vám nesou neštěstí. A co ten černoch, myslíš, že jsem na něj už zapomněl, když jsem mu jich pár vrazil? A dovedeš si představit světlejší dámu než tamhletu blondýnu, kvůli které mi spadl klobouk do oceánu? A kde mám ten dolar 65 centů, co jsem měl v kapse, když jsme odcházeli z té střelnice?“

Jak to všecko Tobin vykládal, vypadalo to skutečně jako potvrzení věštby z ruky, ačkoliv se mi zdálo, že takové věci se mohou na Coney Islandu přitrefit každému i bez jakéhokoliv přičinění z…