Gentlemani i podfukáři

Přátelství v Texasu

Vlak zastavil v San Rosario v 8.20 dopoledne, přesně podle jízdního řádu. Nějaký člověk s černým kufříkem vystoupil a kráčel spěšně z nádraží na hlavní ulici. Také jiní cestující vystoupili v San Rosario, ale ti zamířili rovnou do blízké restaurace „U Stříbrného dolaru“ nebo se připojili k hloučkům zevlounů před nádražím.

V počínání muže s kufříkem nebylo nic nerozhodného. Byl menší, ale statné postavy, světlé vlasy měl hladce přičesané, hladce oholenou energickou tvář a útočné brejle v zlaté obrubě. Byl elegantně oblečen podle nejnovější východní módy. V obličeji zračilo se mu odhodlané sebevědomí, ne-li opravdová autorita.

Přešel tři bloky a octl se ve středu města. Zde jiná široká ulice přetínala hlavní třídu, a tu bylo středisko obchodního ruchu v San Rosario. Na jednom rohu stála pošta, na druhém sklad oděvů fy Rubensky. Na dvou ostatních rozích stály proti sobě dvě bankovní budovy, První národní banka a Národní banka dobytkářského družstva. Cestující vešel do První národní banky a zamířil rovnou k okénku pokladníkovu. Pokladník právě prohlížel došlou poštu, když uviděl cizince stojícího u okénka.

„Začínáme úřadovat až v devět,“ řekl úsečně.

„Vím,“ řekl příchozí chladným tónem. „Přijal byste alespoň mou navštívenku?“

Pokladník vtáhl bezvadně čistou vizitku dovnitř a četl na ní:

J. F. C. Nettelwick,
vládní bankovní kontrolor

„Oh – hm – račte prosím okolo, pane – hm – Nettelwicku. Vaše první návštěva – nemohl jsem tušit, přirozeně. Račte prosím tudy okolo.“

Kontrolor rychle obešel přepážku a vstoupil do posvátného vnitřku banky, kde ho pokladník, pan Edlinger, představil obřadně ostatním úředníkům. „Očekávali jsme každou chvíli opětně příchod Sama Turnera,“ mluvil p. Edlinger. „Sam byl u nás na revizi, už tomu pomalu budou čtyři roky. Jsem přesvědčen, že u nás najdete všecko v pořádku, ačkoliv obchody nejsou zrovna nejlepší. Moc peněz u nás není, ale ty, které jsou, mohou vzdorovati všem bouřím, pane – ano, všem bouřím.“

„Ve Washingtoně nařídili, abychom si s p. Turnerem vyměnili okrsky,“ řekl kontrolor ostře a studeně. „On teď provádí revize v bývalé mé oblasti, v jižním Illinois a v Indianě. Nejdříve se podívám na hotovost, prosím.“

Perry Dorsey, výplatčí příručí, rovnal již na stůl veškerou hotovost pro kontrolora. Věděl, že to klape na cent, a nemusil se ničeho bát, ale přece byl znervóznělý a rozechvěný. A ostatní úředníci také. Okolo kontrolora bylo něco tak ledového a břitkého, tak neosobního a nesmlouvavého, že samotná jeho přítomnost zdála se býti obžalobou. Tvářil se jako člověk, jenž nikdy neudělá, ale také nepřehlédne chybu.

Pan Nettelwick se nejdříve vrhl na hotovost a spočítal ji podle balíčků rychlými, takřka kejklířskými pohyby rukou. Přitáhl si blíže misku s navlhčenou houbičkou a přepočítal peníze s touže rychlostí podle bankovek. Tenké bílé prsty mu lítaly jako prsty virtuosa po klávesách. Vysypal zlaté mince na pult, až to zařinčelo, a žlutý kov kvílel a zpíval, jak jej při počítání mrštnými prsty vrhal na mramorovou desku. Vzduch byl pln drobných mincí, když se dostal k půlákům a čtvrťákům. Přepočítal vše do posledního šestáku a pětníku. Měl s sebou vážky a převážil každý sáček stříbra v nedobytné pokladně. Vyptal se Dorseye na každý záznam o hotovosti – na šeky, kupony atd. přenesené ze včerejší rozvahy – jeho otázky byly sice korektně zdvořilé, ale v jeho chování bylo něco tak mrazivě nepříjemného, že z Dorseye nezbývalo téměř nic než zardělý obličej a koktající jazyk.

Zatím co kontrolor přepočítával hotovost, major Thomas B. Kingman – známý všem jako „major Tom“ – prezident První národní banky, přijel před postranní vchod banky v bryčce, tažené starým hnědákem, a vešel dovnitř. Zahlédl kontrolora, jak přepočítává peníze, a vstoupiv do svého pokojíčku, odděleného přepážkou, začal prohlížet došlou korespondenci.

Krátce před tím odehrálo se něco, čeho si ani ostříží oko kontrolorovo nepovšimlo. Pan Edlinger, jenž mezitím ujal se své práce u počítacího stroje, mrkl významně na Roye Wilsona, mladičkého bankovního poslíčka, a pokynul lehounce hlavou směrem ke hlavnímu vchodu. Roy porozuměl, popadl klobouk a vyšel ven se svou inkasní knížkou pod paží, jakoby nic. Jakmile byl venku, zamířil rovnou do protější Dobytkářské banky. Tam taky už začínali pracovat, ale dosud se tam neobjevil ani jeden zákazník.

„Lidičky,“ volal Roy familiárně, jak mu to dovolovalo jeho mládí i dlouhá známost, „něco se na vás chystá. U nás je nový vládní kontrolor, a je to taková štěnice. Počítá Perrymu i pětníky, a u nás jsou z toho všichni vyjevení. Pan Edlinger mi dal znamení, abych vám to oznámil.“

Pan Buckley, prezident banky – obtloustlý starší muž, vypadající jako farmář v nedělních šatech – zaslechl Roye vzadu ve své privátní kanceláři a zavolal ho k sobě. „Je major Kingman už v bance?“ zeptal se ho.

„Ano, pane, právě přišel,“ odvětil Roy.

„Doneseš mu ode mě psaníčko. Nedávej to nikomu jinému do rukou než jemu, jakmile se vrátíš do banky.“ A pan Buckley začal psát psaní.

Roy se vrátil a odevzdal majoru Kingmanovi obálku s dopisem. Major si to přečetl a zastrčil do kapsy u vesty. Opřel se o lenoch své židle a chvíli přemýšlel, pak povstal a šel k pokladně. Vyňal z ní tlusté, starodávné portefeuille, na němž byl vytlačen zlatý nápis „Eskont“. Byly tam směnky, pohledávky banky, s připojenými zárukami a jistotami. Vysypal vše na stůl a začal listiny třídit.

Nettelwick byl mezitím hotov s přepočítáváním hotovosti. Jeho tužka třepala se jako vlaštovka na archu papíru, na který si vypisoval cifry. Pak si zapsal nějaká čísla do svého zápisníčku, otočil se a téměř probodl Dorseye bleskem svých brejlí. Ten pohled jako by říkal: „Pro tentokrát jste zachráněn, ale –“

„Hotovost je v pořádku,“ vyrazil ze sebe kontrolor. Bleskurychle přistoupil k účetnímu, a po několik minut míhaly se vzduchem listy účetní knihy a archy, na nichž byly vypsány bilance.

„Jak často děláte bilanci?“ zeptal se znenadání.

„E – hm – jednou za měsíc,“ zakoktal účetní, počít…