Gentlemani i podfukáři

Roucho duševního míru

Ve velkém městě se přihodí tolik záhadných událostí, že jedna stíhá druhou, a tak se stalo, že čtoucí obecenstvo a přátelé Johna Bellchamberse se přestali divit, kam tak náhle a mysteriózně asi před rokem zmizel. Toto záhadné tajemství je nyní vysvětleno, ale rozluštění je tak divné a neuvěřitelné pro rozum průměrného člověka, že pouze několik málo vyvolených, kteří s Bellchambersem žili v důvěrném přátelství, mu plně uvěří.

John Bellchambers, jak jest obecně známo, náležel do sféry nejvybranější elity novoyorské. Nevystupoval s vyzývavou okázalostí, jak to rádi činívají bohatí elegáni, kteří chtějí budit pozornost výstředním ukazováním svého bohatství a vkusu, a přece byl vždycky au fait ve všem, co dodávalo zaslouženého lesku jeho vysokému postavení na stupních společenského žebříku.

Obzvláště však vynikal ve věcech módy a elegance. Na tomto poli uváděl v zoufalství všechny, kdož ho chtěli napodobiti. Byl vždycky bezvadně a vybraně oblečen, a jeho garderoba vykazovala tak neomezené zásoby šatstva, že byl považován bez námitek za nejelegantněji oblečeného gentlemana v Novém Yorku, a tudíž i v celé Americe. Nebylo v Novém Yorku jediného krejčího, jenž by si nepovažoval za největší čest a vyznamenání, kdyby se mu dostalo privileje šíti třeba docela zadarmo pro p. Bellchamberse. Už to, že by nosil šaty, jež by pro něho zhotovili, byla by pro ně reklama k nezaplacení. Kalhoty byly jeho speciální vášní. Pokud se týče kalhot – tu neuznával nic než naprostou dokonalost. Snad by byl spíše nosil záplatu na kabátě, než nakrčené nebo na kolenou promáčknuté kalhoty. Platil si zvláštního člověka, který po celý den žehlil mu v jeho bytě bohatou zásobu kalhot. Přátelé o něm tvrdili, že jeden pár kalhot snese na sobě nejdéle tři hodiny, načež musí obléknout jiný.

Bellchambers zmizel z Nového Yorku zcela náhle. Prvé tři dny se přátelé jeho nepřítomností nijak neznepokojovali, ale potom zahájili pátrání, jak se to v takových případech dělá. Vše bylo marné. Nezanechal po sobě žádných stop. Začalo se tedy pátrat po motivu jeho zmizení, ale zase marně. Neměl nepřátel, neměl dluhy, a ženská v tom taky nebyla. V bance zůstalo po něm mnoho tisíc dolarů k jeho dobru. Nikdy neprojevoval sklon k duševním výstřednostem; naopak, byl celkem klidné a vyrovnané povahy. Bylo vyzkoušeno vše, co by mohlo vésti na stopu zmizelého muže, ale všechno to nebylo nic platné. Byl to jeden z těch případů – tak četných v posledních letech – kdy lidé zaniknou jako plamen svíčky a nezanechají po sobě ani zápach kouře.

V máji toho roku pánové Tom Eyres a Lancelot Gilliam, dva ze starých přátel Bellchambersových, vydali se na malý výlet do Evropy. Když se tak potloukali po Itálii a Švýcarsku, slyšeli jednoho krásného dne vypravovat o jednom klášteru ve švýcarských Alpách, jenž podle toho, co zaslechli, sliboval býti něco více, než bývají obyčejné turistické atrakce. Ten klášter byl téměř nepřístupný pro průměrného cestovatele, neboť stál na rozervaném a strmém horském útesu. Mohl se honositi třemi atrakcemi, ač pro ně nikdy nedělal reklamu. Byl to za prvé zvláštní a božský likér, vyráběný mnichy, o kterém se roznášela pověst, že je daleko lepší než benediktinka a šartrézka. Za druhé byl to ohromný mosazný zvon, ulitý tak čistě a přesně, že ještě nyní zněl tak krásně jako před třemi sty lety, kdy vyšel z dílny zvonařského mistra. A za třetí se o klášteru tvrdilo, že do jeho zdí ještě nikdy nevkročila noha žádného Angličana. Eyres a Gilliam okamžitě dospěli k přesvědčení, že všechny tyto tři pověsti zasluhují řádného prozkoumání.

Trvalo to dva dny, než se s pomocí dvou průvodců dostali do kláštera svatého Gondrana. Klášter stál na ledovém a alpskými vichřicemi bičovaném skalním srázu, a byl kol dokola zavát zrádnými a vysokými spoustami sněhovými. Byli pohostinně přijati řádovými bratřími, jichž povinností bylo hostiti poutníky, dostavující se ovšem velmi zřídka. Popili vzácného klášterního likéru a shledali, že je neobyčejně silný a osvěžující. Slyšeli také zvonění velkého zvonu a dověděli se, že v šedivých zdech klášterních nestanula před nimi noha jediného Angličana, ač Angličani prometli již kdekterý kout na zeměkouli.

Ve tři hodiny odpoledne po svém příchodu stáli oba dva mladí Novoyorčani s přívětivým bratrem Kryštofem v dlouhé a vlhké klášterní chodbě a dívali se, jak mniši pochodují v řadě kolem nich do refektáře. Kráčeli volným krokem, dva a dva, s hlavami skloněnými, a jejich nohy v sandálech se neslyšně pohybovaly po drsných kamenných dlaždicích. A jak průvod pomalu míjel, Eyres najednou popadl Gilliama za rameno. „Podívej se,“ zašeptal vzrušeně, „na toho, co právě jde podle tebe – toho na téhle straně, co má ruku na prsou – ať jsem blázen, jestli to není John Bellchambers!“

Gilliam se podíval a poznal okamžitě zmizelé lumen novoyorské elegance.

„Ke všem kozlům,“ zvolal užasle, „co tady dělá starý Bellchambers? Ne, Tommy, to přece nemůže býti on! Jaktěživ jsem neslyšel, že by měl zálibu v náboženství. Někdy – to je pravda – když se mu zdálo, že mu lokaj špatně uvázal kravatu, začal sakrovat a říkal takové věci, pro které by ho každá církev postavila před náhlý soud. Ale tohle!“

„Je to on, o tom není pochyby,“ řekl Eyres pevně, „a jestli mne oči klamou, tedy musím hned jít k očnímu lékaři. Ale…