Po dvaceti letech

Policista na obchůzce šel impozantně ulicí. Jeho impozantnost byla ze zvyku, ne aby se předváděl, neb diváků bylo pomálu. Bylo sotva 10 hodin v noci, ale studené poryvy větru přinášející vůni deště téměř vylidnily ulice.

Jak cestou zkoušel, jestli je všude zamčeno, točil obuškem pomocí složitých a zručných pohybů a chvílemi se otáčel, aby ostražitým zrakem přelétl pacifickou třídu, onen strážník svou statnou postavou a lehce povýšenou chůzí představoval skvělý vzor ochránce pořádku. V této oblasti obchody zavíraly brzy. Sem tam bylo vidět světla obchodu s doutníky nebo celonočního bufetu; ale většina dveří vedla do obchodů, které již dávno zavřely.

Zhruba v polovině jistého bloku policista náhle zpomalil chůzi. Ve vchodu do potemnělého železářství se opíral muž s nezapáleným doutníkem v puse. Když k němu policista došel, onen muž se rychle ozval.

„Všechno je v pořádku, strážníku,“ řekl bezelstně. „Jen tu čekám na kamaráda. Před dvaceti lety jsme si tu domluvili schůzku. Zní to asi hloupě, že? No, jestli si chcete ověřit, že to není habaďůra, rád to vysvětlím. Zhruba v té době tu stávala restaurace, a ne tenhle obchod — restaurace ‚Big Joe‘ Bradyho.“

„Stála tu ještě před pěti lety,“ řekl policista. „Pak ji zbourali.“

Muž ve vchodu škrtl sirkou a zapálil si doutník. Plamen ozářil bledý obličej s hranatou bradou, pronikavýma očima a malou bílou jizvou podél pravého obočí. Šálu měl sepjatou sponou s velkým diamantem, výstředně zasazeným.

„Tuhle noc před dvaceti lety,“ řekl ten muž, „jsem tady u ‚Big Joe‘ Bradyho večeřel s Jimmym Wellsem, svým nejlepším kámošem a nejskvělejším chlapíkem na světě. Oba dva jsme vyrostli spolu tady v New Yorku, skoro jako dva bratři. Mně bylo osmnáct a Jimmymu dvacet. Druhý den ráno jsem měl vyrazit na Západ za štěstím. Jenže Jimmyho byste z New Yorku nedo…