Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia

PRVNÍ KNIHA

Ačkoli zavádění nových pravidel a myšlenek vždycky bylo pro lidskou přízemnost stejně riskantní jako prozkoumávání neznámých pevnin a moří, přesto jsem rozhodnut, hnát vrozeným pudem dělat vždy to, co je prospěšné celku, na nikoho a nic se neohlížet a jít nevyšlapanými cestami. Bývají namáhavé a neschůdné, ale mohou mi vynést uznání, bude-li má námaha posuzována shovívavě. Pokud mi však pro malou ziušenost ve státních záležitostech nebo pro chabou znalost dějin můj záměr nevyjde, připravým tak aspoň cestu jinému, silnějšímu a bystřejšímu člověku, který můj plán dokončí tak, jak ho mám na mysli. To všechno uvádím proto, aby mě alespoň minul posměch, když už nezískám uznání.

Nepřestávám žasnout, když vidím, jakou úctu prokazujeme slovy starověku, jak si lidé kupují za veliké peníze úlomky z antických soch a vystávají je ve svých domech, stavěných v antickém stylu. Jsem smutný, když vidím, jak pouze zvnějšku obdivujeme, co vykonaly staré říše a republiky, králové, vévodové a zákonodárci, ale poučit se z jejich skutků nedokážeme.

Nenajde se vladař nebo republika, vévoda či vojevůdce, který by se řídil příkladem starých národů při zřizování republiky, při spravování státu, při vládě v říši, v organizaci vojska ne…