Mandragora

PROLOG

Bůh ochraň vás, příznivci posluchači!
Vždyť přízeň, jak to známe,
na tom, jak zavděčíš se, závislá je.
Když rámusu se panstvo zdržet ráčí,
na vědomost vám dáme
nedávný případ ze zdejšího kraje.
Pohleďte, kde se hraje,
co scéna znázorňuje:
Toť vaše Florenc! Tu je!
Jindy to bude Řím či Pisa, páni.
A příběh — ten je věru k popukání.

Ten vchod, jak mi tu po pravici leží,
je dům doktora práva,
co zákonů z kněh zlouskal na tisíce.
Ta ulička, jak vzadu za roh běží —
ulička lásky pravá,
a kdo tam padne, nezvedne se více.
Až kutna objeví se,
pak můžeš zjistit taky,
zda převor, mnich, a jaký,
své kutí v kostele, co vzadu svítí.
Jen nesmíš pryč moc brzy odejíti.

Kallimach Získal, zdejší jeden mladý,
z Paříže přijel právě
a bydlí tam v těch vratech po levici:
vzor cti všem druhým dobrým druhům tady,
muž od paty až k hlavě,
vtělená dvornost, chlouba — jen co říci!
Pro svižnou krasavici
on láskou hořel krutě,
tož obloudil ji chutě,
jak uvidíte. Dámy, vám bych přál,
aby vás někdo takhle oklamal!

Komedii se Mandragora říká.
Proč, to snad pochopíte,
až příběh hry vám vyjeví tu věc.
Autor sic valnou slávou nevyniká,
než když ho neznectíte,
rád sklínku vína zaplatí pak přec.
Prahnoucí milenec,
doktor — hňup učiněný,
mnich — neřád povedený,
příživník, v kterém žilky dobré není,
ať poslouží vám dneska k vyražení!

A zdá-li se moc nevážná ta látka
tomu, kdo v usedlosti,
v rozvaze před lidmi přec nezadá si —
promiňte, prosím, autoru: On zkrátka
si chtěl tou daremností
osladit maličko své smutné časy.
Co jinak moh tak asi
na paškál brát si ten,
kdo není připuštěn,
by…