Mandragora

PRVNÍ JEDNÁNÍ

První výstup

KALLIMACH a SYR.

KALLIMACH: Nechoď pryč, Syre, chci ti něco říci.

SYR: Tady jsem.

KALLIMACH: Divil ses asi, proč jsem tak nakvap odjel z Paříže, a teď se divíš, že tu jsem už měsíc a nedělám zhola nic.

SYR: To máte pravdu.

KALLIMACH: Jestli jsem ti doposavad neřekl to, co ti řeknu teď, nebylo to proto, že bych ti nedůvěřoval. Ale myslím si: Když nechceš, aby se o něčem vědělo, líp když o tom nepromluvíš, dokud nebudeš muset. Ale teď vidím, že tě budu potřebovat, a proto ti povím všecko.

SYR: Jsem, prosím, váš sluha a sluhové se nikdy nemají co vyptávat svých pánů a nemají co strkat nos do jejich věcí. Ale když jim to řeknou páni sami od sebe, mají jim věrně sloužit. Tak jsem to dělal odjakživa a toho se taky nepustím.

KALLIMACH: Vždyť já vím. Slyšels už asi ode mne tisíckrát – a co na tom, když to uslyšíš po tisícáté prvé –, jak mě v desíti letech, po smrti obou rodičů, poslali poručníci do Paříže a já tam nakonec zůstal dvacet let. Jak po deseti letech začaly vpádem krále Karla války v Itálii a zpustošily tenhle kraj, takže jsem se rozhodl zůstat v Paříži a víckrát už se nevracet domů, protože jsem byl toho názoru, že tam bude bezpečnější živobytí než tady.

SYR: Tak je to.

KALLIMACH: A tady jsem dal prodat všecky statky mimo rodný dům, setrval jsem v Paříži a žil jsem tam dalších deset let šťastně k pohledání.

SYR: Já vím.

KALLIMACH: Rozdělil jsem si čas mezi studia, zábavy a obchody a všemu tomu jsem se věnoval tak, aby jedno nevadilo druhému. A proto, jak víš, jsem žil v klidu a pokoji, každému dobrý přítel, snažil jsem se, abych se nikoho nedotkl, a tak mě měli, myslím, rádi měšťané i šlechtici, cizinci i domácí, chudí i boháči.

SYR: To je pravda.

KALLIMACH: Ale štěstěně se zdálo, že mám příliš dobré časy, a přivedla do Paříže jistého Kamila Trhlotu.

SYR: Už začínám tušit, co vás potrefilo.

KALLIMACH: Často jsem ho zval k sobě tak jako všechny Florenčany. A při těch společných rozprávkách jsme se jednoho dne začali přít, kde jsou krásnější ženy – jestli v Itálii, nebo ve Francii. Italky jsem já nemohl posuzovat, protože jsem byl ještě moc malý, když jsem odjížděl, a tak jiný Florenčan, co byl u toho, hájil francouzské a Kamilo italské barvy. A když už uvedli moc a moc důvodů z obou stran, povídá Kamilo skoro dopáleně: Kdyby prý všecky ženy v Itálii byly učiněné nestvůry, jedna jediná jeho příbuzná by stačila, aby jim dobyla všecku čest zas zpátky.

SYR: Teď už je mi jasné, kam míříte.

KALLIMACH: A jmenoval paní Lukrecii, manželku pana Mikuly Trhloty. A tak ti ji vychválil, jak její krásu, tak její způsoby, že nás všecky nadobro ohromil. A ve mně probudil takovou touhu spatřit ji, že jsem nechal všecka ostatní rozhodnutí stranou. Ani jsem už nepomyslil na italské války nebo na italský mír, hleděl jsem, abych už byl tady, a když jsem přijel, shledal jsem, že pověst paní Lukrecie je pouhé nic proti skutečnosti – a to se stává zřídkakdy. A zahořel jsem takovou touhou po ní, že nemám nikde stání…