Justina čili Prokletí ctnosti

O půlnoci opět přišel Daville a ukojil na mně své choutky, právě tak jako předešlé noci. Chtěla jsem této chvíle využít a požádat o zmírnění pracovní povinnosti. Leč netvor mi odpověděl: „Jakým právem? Snad proto, že mám v noci chuť ukojit na tobě svůj chvilkový rozmar? Mám snad, kleče u tvých nohou, prosit tě o přízeň? Mé jednání je proto lásky, kterou moje srdce nikdy nepotřebuje. Když cítím potřebu, užívám ženy, jako při jiné potřebě užívám nočníku. Ostatně k věcem, které si mohu za své peníze koupit, nepociťuji něžnosti. Nemám, proč bych projevoval svou vděčnost. To, že jsem pohaněl ženu, dává mi právo pohanět ji podruhé, ale nikdy to není dostatečným důvodem, abych ji odškodňoval.“

Pracovaly jsme do úpadu. Nesnesitelné vedro v létě bylo příčinou, že jsme pracovaly nahé. V zimě nás oděli do ovčích koží. Občas se na nás přišle Daville podívat a když viděl, že jsme nenačerpaly dostatečné množství vody, vzal býkovec a zpráskal nás všechny do krve. Ačkoliv mne nijak nešetřil, nebyly mu jeho surovosti překážkou, aby se mnou v noci nesouložil. Když jsem mu ukázala rány, které mi zasadil, a odvážila jsem se mu připomenout den, kdy jsem roztrhla košili, abych ošetřovala jeho rány, zodpověděl mé nářky jen pohlavkováním a hrůznými nadávkami. Byla jsem ráda, že ode mne ihned odcházel, jakmile byl hotov.

V tomto hrozném postavení minul rok. Konečně se rozšířila pověst, že bohatství Davillovo je nejen zajištěno množstvím cenných papírů pro Benátky, ale žádá se od něj ještě za několik miliónů padělaných peněz, za něž mu jednatelé dodají předem záruční listiny pro Itálii. Nemohlo ho potkat skvělejší a neočekávanější štěstí. Takový byl nový příklad, jímž mne prozřetelnost chtěla přesvědčit, že zločin je odměňován bohatství, a že ctnost je nerozlučně spojena a neštěstím a chudobou.

Daville se připravoval k odjezdu. Po půlnoci posledního dne mne navštívil a vypravoval mi o svém štěstí a o své cestě. Padla jsem mu k nohám a zapřísahala jsem ho, aby mi vrátil svobodu a poskytl mi nejnutnější prostředky na cestu do Grenoblu.

„V Grenoblu mne udáš!“

„Ne, pane,“ pravila jsem, smáčejíc jeho kolena slzami.

„Nepomohu ti,“ odpověděl mi tvrdě tento darebák. „Vše, …